Rusko formuje z bývalých ukrajinských vojáků speciální jednotky. Vysvětlilo, kdo tam končí a jakou má šanci přežít

Pavlo Olejnik, bývalý důstojník Ozbrojených sil Ukrajiny, popisuje čtyři nabídky ke vstupu do ruské jednotky. Přišly po výsleších, bití a elektrickém mučení v zajetí. Když nakonec souhlasil, dostal uniformu, zbraň a propagandistické přednášky v místnostech bez oken. Při prvním nasazení na linii dotyku 9. března 2025 u Andrijivky v Doněcké oblasti utekl zpět na ukrajinskou stranu. Na Ukrajině ho ale nečekala svoboda, od června 2025 vede Bezpečnostní služba Ukrajiny předběžné vyšetřování pro možnou velezradu. Olejnikův příběh, zachycený Deutsche Welle a jeho advokátem, je nejpodrobnějším veřejně dostupným svědectvím o tom, jak tyto jednotky vznikají, kdo v nich končí a co se stane s těmi, kdo se pokusí vrátit.

Kdo do těchto útvarů končí

Nejlépe zdokumentovaným útvarem je prapor pojmenovaný po Maximu Krivonosovi, kozáckém hetmanovi ze 17. století. Ukrajinská veřejnoprávní stanice Suspilne identifikovala přes třicet konkrétních osob, které jím prošly. Většina z nich jsou bývalí vojáci ZSU zajatí ruskými silami v letech 2023 a 2024. Menší část tvoří dezertéři nebo ideově motivovaní přeběhlíci.

Podle ruského Dobrovolčeského korpusu byly v srpnu 2026 tyto menší útvary sloučeny do takzvané Ukrajinské dobrovolnické brigády speciálního určení. Kromě krivonosovců do ní mají patřit prapor jména Oleksije Beresta, oddíl Alexandra Matrosova, oddíl Martyna Puškara a Slobodský oddíl jména Vojina Selifontova. Toto oznámení pochází z webu samotného Dobrovolčeského korpusu, tedy od strany konfliktu, nikoli z nezávislého zdroje. Expert citovaný Deutsche Welle navíc upozorňuje, že označení „brigáda“ nemusí odpovídat reálné početnosti. U nejviditelnějšího praporu Krivonose se ve zdrojích objevují spíše desítky až nižší stovky lidí, což je na brigádu řádově málo.

Jaká je šance přežít

Přesnou ztrátovost těchto útvarů z veřejných zdrojů vyčíslit nelze. Rusko žádné ověřitelné statistiky nezveřejňuje a mezinárodní organizace pro tyto konkrétní jednotky data nevedou. Doložitelné ale je, že prapor Krivonose byl nasazován na aktivních úsecích fronty; Suspilne ho spojuje se Serebrjanským lesem, avdijivským a pokrovským směrem. Nejméně jeden člen, Vladyslav Krykun, byl zabit při útoku u Krasnohorivky.

Riziko je srovnatelné s jinými útvary na předních liniích, kde se válka na Ukrajině, trvající už více než čtyři roky, proměnila v sérii krvavých střetů o každý kilometr. Kdo vstoupí do takové jednotky, bojuje proti svým bývalým spolubojovníkům. A pokud přežije a pokusí se vrátit, čeká ho právní limbo, jak ukazuje Olejnikův případ.

Dobrovolnost, nebo donucení pod nátlakem

Ruská strana důsledně mluví o dobrovolnících. Realita zajetí ale tuto „dobrovolnost“ zásadně zpochybňuje. Olejnik popsal, že nabídky přicházely po mučení, po elektrickém proudu, bití a psychickém nátlaku. Po souhlasu následovalo takzvané „prošívání“: propagandistické přednášky, promítání fotografií a videí, přezkušování, co si dotyčný z obsahu odnesl. Další bývalí zajatci citovaní Deutsche Welle popisují psychologický tlak a triky zaměřené na vyčerpané lidi po silových výsleších. Jeden z nich shrnul logiku ruského přístupu: „Spíš přemlouvají, než lámou, protože člověku pak mají svěřit zbraň.“

Periodická zpráva OHCHR za období prosinec 2025 až květen 2026 uvádí téměř plošné zprávy o mučení ukrajinských zajatců v ruských rukou. V takovém prostředí je jakýkoli údaj o svobodném rozhodnutí právně i fakticky problematický. Ženevské úmluvy jsou v tomto bodě jednoznačné: nucení válečného zajatce sloužit ve vojsku nepřítele je závažné porušení, takzvaný „grave breach“. Mezinárodní výbor Červeného kříže to výslovně řadí mezi nejzávažnější prohřešky proti mezinárodnímu humanitárnímu právu. Šedá zóna vzniká jedině tehdy, pokud by šlo o skutečně svobodné rozhodnutí bez jakéhokoli nátlaku. Právě to je ale v ruském zajetí mimořádně těžké prokázat.

Propaganda jako hlavní účel

Vojenská hodnota těchto útvarů je omezená; desítky až nižší stovky lidí nezmění průběh války, v níž obě strany nasazují statisíce vojáků. Hlavní funkce leží jinde. Obraz „Ukrajinců bojujících za Rusko“ je pro Kreml propagandisticky cenný, protože zrcadlí existenci protikremelských jednotek na ukrajinské straně. Ruský dobrovolnický korpus a Legie Svoboda Ruska, složené z ruských občanů a přeběhlíků, bojují za Kyjev a Moskva je dlouhodobě označuje za zrádce. Vytvořením „ukrajinské brigády“ Kreml konstruuje symetrický narativ: podívejte, i Ukrajinci přecházejí k nám.

Historická paralela se nabízí ve vlasovských jednotkách za druhé světové války, sovětských zajatcích, kteří vstoupili do německých služeb. Také tam byl propagandistický efekt silnější než reálná bojová hodnota, také tam motivací zajatců byla často snaha uniknout hladovění a krutému zacházení a také tam bylo důvěry ze strany velení poskrovnu. Analogie není přímá, ale mechanismus (zajatec jako nástroj propagandy) je pozoruhodně podobný.

Co čeká ty, kdo se vrátí

Návrat na ukrajinskou stranu neznamená automatickou rehabilitaci. Bezpečnostní služba Ukrajiny v prosinci 2024 oznámila podezření z velezrady u jednoho člena praporu Krivonose. U dalších identifikovaných mužů Suspilne píše o otevřených řízeních. Olejnik je držen v režimu ruského válečného zajatce a formální obvinění mu podle advokáta zatím doručeno nebylo, ale předběžné vyšetřování běží. Každý případ se posuzuje individuálně: míra nátlaku, okolnosti vstupu, případné bojové jednání proti ukrajinským silám.

Mezinárodní Červený kříž připomíná, že zajatci mohou být stíháni za válečné zločiny, nikoli za zákonné bojové jednání. Prakticky to znamená dvojí rovinu ohrožení: na Ukrajině hrozí stíhání za velezradu už dnes, a v budoucnu by mohlo přijít i stíhání za konkrétní válečný zločin, pokud by se prokázala účast na mučení nebo popravách.

Kreml těmito útvary nevyhraje válku. Ale každý zajatec, který se objeví v ruské uniformě před kamerou, je pro Moskvu cennější než celá rota na frontě, protože ten obraz žije déle než jakýkoli zákop.