Izrael chce zatáhnout arabské státy do přímé války s Íránem. Ukazuje, že je pro Ameriku moc velké sousto

Když v dubnu 2024 Írán poprvé v historii vypálil přímo na izraelské území přes tři stovky dronů a raket, bránily se společně armády více než půl tuctu zemí. Jordánsko, Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty i západní spojenci pomáhali neutralizovat útok ještě nad cizím vzdušným prostorem. Pro izraelského premiéra to nebyla jen úspěšná obrana, byl to precedent. Důkaz, že regionální koalice proti Íránu může fungovat. A od té noci Netanjahu systematicky pracuje na tom, aby z jednorázové spolupráce udělal trvalou architekturu.

Abrahamovská aliance jako bezpečnostní projekt

V červenci 2024 Netanjahu vystoupil před americkým Kongresem a otevřeně pojmenoval svůj záměr. Mluvil o „abrahamovské alianci“, bezpečnostním svazku všech zemí, které s Izraelem uzavřely mír, a těch, které ho teprve uzavřou. Prakticky tím myslel SAE, Bahrajn, Jordánsko, Egypt a především Saúdskou Arábii, jejíž normalizace vztahů s Izraelem zůstává největším nevyplněným slibem abrahamovské diplomacie.

Nejde přitom o nábor do společného náletu na Teherán. Izraelská strategie je subtilnější:

• Radary a včasné varování – sdílení senzorových dat po celém regionu
• Vzdušný prostor – právo na přelet a koordinace protivzdušné obrany
• Základny a logistika – zejména v Kataru, Kuvajtu a Bahrajnu, kde už sídlí americká vojenská infrastruktura
• Politická legitimita – pokud arabské monarchie stojí po boku, nejde o „izraelskou agresi“, ale o kolektivní obranu

V lednu 2026 tuto logiku potvrdilo i americké velení, když v Kataru zprovoznilo novou obrannou buňku MEAD-CDOC pro integrovanou protivzdušnou a protiraketovou obranu s regionálními partnery.

Proč Amerika sama nestačí

Spojené státy disponují největší vojenskou silou na planetě. Jenže íránský problém není o síle, je o šíři. Případná konfrontace s Teheránem by znamenala simultánní řešení několika krizí najednou: obranu Izraele, ochranu amerických základen v Zálivu, zajištění lodní dopravy a úder na hluboko ukryté cíle.

Hormuzský průliv je přitom globální tepna. Podle dat americké EIA jím v první polovině roku 2025 proudilo 20,9 milionu barelů ropy denně a přes pětina celosvětového LNG. Báb al-Mandab, druhý klíčový úžinový bod spojující Perský záliv s Evropou přes Rudé moře, přidává dalších 4,2 milionu barelů denně. Už samotné obcházení Báb al-Mandabu kvůli útokům húsíů v Rudém moři prodloužilo cestu tankerů z Perského zálivu do evropských přístavů zhruba z 19 na 35 dní, a s tím vyskočily sazby, pojištění i koncové ceny zboží.

A pak je tu Pickaxe Mountain. Íránský podzemní komplex jižně od Natanzu, o kterém analytici z Institute for Science and International Security v září 2025 psali, že stavební práce pokračují, ale viditelná aktivita sama o sobě nedokazuje rychlou obnovu obohacování uranu. Haly pod horou mohou být hlubší než známé zařízení ve Fordó. IAEA v listopadu 2025 přiznala, že stále nemá plný přístup k zasaženým íránským provozům a nedokáže kompletně ověřit stav materiálu. Jeden úder tohle nevyřeší. Ani deset úderů nemusí stačit, pokud nevíte, co přesně je uvnitř.

Právě proto Netanjahu argumentuje, že Amerika potřebuje regionální partnery. Ne proto, že by byla slabá, ale proto, že bojiště je příliš široké a následky příliš rozptýlené na to, aby je zvládla sama.

Arabové naslouchají, ale nespěchají

Problém Netanjahuovy vize je v tom, že arabské monarchie sdílejí strach z Íránu, ale ne ochotu jít do otevřené konfrontace. SAE v září 2025 na okraji Valného shromáždění OSN v New Yorku tlačily izraelského premiéra ke konci války v Gaze a varovaly před anexí Západního břehu. Saúdská Arábie v březnu 2026 přes Reuters vzkazovala, že preferuje diplomatické řešení a že její území ani vzdušný prostor nesloužily k americkým úderům na Írán.

Důvod je prostý a ekonomický. Analýza washingtonského think-tanku CSIS z března 2026 připomněla, jak zranitelné jsou monarchie Zálivu vůči levným a přesným íránským střelám a dronům. Ropná zařízení, odsolovací stanice, přístavy, letiště, to všechno leží na dosah íránské odvety. Státy Zálivu nechtějí být ponechány samotné s íránskou hrozbou, ale zároveň se nehrnou do role útočníka.

Bahrajn a Kuvajt v červnu 2025 zvýšily pohotovost svých ozbrojených sil po amerických úderech na Írán, ne proto, že by se chystaly útočit, ale proto, že hostí americké základny a automaticky se stávají potenciálním cílem odvety.

Diplomacie pod tlakem, ne válečný pakt

Netanjahuova strategie je tedy spíš převedení sdílené hrozby do sdílených nákladů než podpis ofenzivní smlouvy. Veřejně dostupné zdroje neprokazují existenci formální válečné koalice. Oficiálně potvrzená tajná návštěva izraelského premiéra v Abú Dhabí spadá až na září 2026, rok po setkání v New Yorku, které bývá někdy zaměňováno za cestu do SAE.

Pro Evropu a Česko je přitom podstatný hlavně energetický rozměr. Jakákoli eskalace v Perském zálivu znamená dražší ropu, vyšší konkurenci o LNG, delší trasy lodí a tlak do cen průmyslu, dopravy i spotřebního zboží. Už duben 2024 ukázal, že Washington pomůže s obranou, ale ne nutně s ofenzivou; americká strana tehdy Izraeli sdělila, že nebude součástí útočné odpovědi. Netanjahu si z toho vzal poučení: pokud chce konfrontaci s Íránem, musí ji proměnit z izraelsko-amerického problému v regionální bezpečnostní agendu. Arabské monarchie zatím přikyvují opatrně. Ale přikyvují.