Rusko dalo nový smysl nedokonalému Su-57. Kovér a Monochrom s dosahem 350 km ho mění v létající velitelství

Na zářijovém El Alamein International Airshow 2026 vystavila Sjednocená letecká korporace (UAC) exportní verzi Su-57E s otevřenou hlavní pumovnicí, v níž ležela stealth střela Ch-69. Vedle letounu ale stály dva dosud veřejně nevystavené prostředky: S-71K Kovér a S-71M Monochrom. Právě ty mají z nedotaženého stíhače udělat něco jiného: vzdálený nosič a koordinátor levnějších útočných efektorů, jakési létající velitelské stanoviště pro smíšené skupiny pilotovaných a bezpilotních prostředků. Moskva tím de facto přiznává, co analytici říkají roky: Su-57 je příliš málo, příliš drahý a příliš zranitelný na to, aby sám pronikl k cíli. Hodnotu musí vytvářet jinak.

Proč se o Su-57 mluví jako o nedokonalém

Program Su-57 (původně PAK FA / T-50) provází problémy od samého počátku. První prototyp vzlétl v roce 2010, ale plnohodnotná sériová výroba se opakovaně odkládala kvůli motorům, avionice i financím. Britský bezpečnostní think-tank RUSI už v roce 2024 konstatoval, že letoun hrál ve válce na Ukrajině „extrémně malou roli“ a že program trpěl pomalým vývojem klíčových systémů.

Kolik přesně Su-57 Rusko provozuje, není nezávisle potvrzeno. Ruské státní podniky oznamují dodávky v „partiích“, ale bez konkrétních čísel. Otevřené odhady pro rok 2026 hovoří o několika desítkách sériových kusů; pro srovnání, amerických F-35 všech verzí létá přes 1 000. Tempo výroby Su-57 zůstává extrémně pomalé a ani optimistické ruské plány nepočítají s tím, že by se letoun v dohledné době vyráběl ve stovkách kusů ročně.

Právě tady vstupuje do hry logika, která stojí za egyptskou prezentací: když nemáte dost elitních letounů, musíte z každého vytěžit víc.

Co jsou Kovér a Monochrom

Oba systémy patří do rodiny S-71, kterou UAC a Rostec vyvíjejí jako zbraně pro stíhače páté generace. Nejde o klasické řízené střely ani o běžné drony, spíš o hybrid, který analytici z The War Zone i The Aviationist popisují jako mezistupeň mezi střelou s plochou dráhou letu a jednorázovým útočným dronem.

• S-71K Kovér – menší vzduchem vypouštěný efektor s vlastním pohonem a konvenční bojovou hlavicí o hmotnosti přibližně 250 kg. Deklarovaný dosah činí kolem 300–350 km. Funkčně jde o stand-off zbraň, která po odpálení letí k cíli samostatně, zatímco nosič zůstává mimo dosah frontové protivzdušné obrany.
• S-71M Monochrom – pokročilejší varianta, která podle AeroTime využívá optické senzory a palubní rozpoznávání cílů na bázi patentu UAC. Blíží se konceptu barážující munice, dokáže v prostoru vyhledat a autonomně napadnout cíl.

Deklarovaný dosah 350 km je klíčový. Posouvá Su-57 od role průnikového stíhače, který musí proniknout k cíli sám, k roli vzdáleného nosiče. Letoun vypustí efektor daleko za frontovou linií a nechá zbraň, aby doletěla. Tím se dramaticky snižuje riziko pro nosič, a právě to dává smysl u stroje, kterého je málo a jehož ztráta by byla pro ruské letectvo citelná.

Označení „létající velitelství“ pak odkazuje na další ambici: dvousedadlová verze Su-57D má sloužit jako řídicí uzel pro spolupráci pilotovaných a bezpilotních prostředků. Druhý člen posádky by řídil vypuštěné efektory a koordinoval útok. Samotná existence dvousedadlové varianty přitom naznačuje, že Rusko zatím nevěří vlastní autonomii natolik, aby složité víceplatformové řízení svěřilo jednomu pilotovi.

F-35 a Západ: kde je srovnání nemilosrdné

Koncepčně se Rusko přibližuje tomu, co Západ už provozuje nebo testuje. Prakticky ale zaostává, a místy výrazně.

Americký F-35 Lightning II disponuje radarem AESA AN/APG-81, distribuovaným elektrooptickým systémem EODAS, integrovaným elektronickým bojem a datalinky MADL i Link-16. K tomu nese munici GBU-53/B StormBreaker, 113kilogramovou semiautonomní přesně naváděnou pumu s GPS/INS, datalinkem a vícekanálovým senzorem, schopnou zasáhnout i pohyblivé cíle za špatného počasí. Podle oficiální dokumentace RTX/Raytheon je StormBreaker plně integrován s F-35A, tedy i s verzí, kterou má Česko objednanou.

Ruský S-71 míří do jiné niky, je větší, má být levnější a fungovat jako stand-off vrstva mezi improvizovanými klouzavými pumami a drahými plnohodnotnými střelami. Přímé srovnání se StormBreakerem proto kulhá, ale ukazuje zásadní rozdíl v přístupu: Západ integruje síťové zbraně do prověřeného ekosystému s tisícovkou letounů, Rusko se pokouší o totéž s flotilou, která se počítá na desítky.

Ještě ostřejší je srovnání v oblasti bezpilotních wingmanů. Australský MQ-28 Ghost Bat od Boeingu má za sebou přes sto letů, ověřenou stealth charakteristiku a v prosinci 2025 provedl bojové zapojení ve spolupráci s letounem včasné výstrahy E-7A Wedgetail a stíhačkou F/A-18F Super Hornet, včetně odpalu střely AIM-120. To je tvrdý, veřejně doložený důkaz provozní zralosti. U ruského Su-57D a jeho spolupráce s efektory S-71 nic srovnatelného v otevřených zdrojích neexistuje.

Marketing, nebo skutečná hrozba?

Egyptský veletrh byl primárně exportní akcí. UAC sama přiznala, že severní Afrika je klíčový region pro propagaci jejích produktů, a celá prezentace cílila na potenciální zákazníky Su-57E. Kovér a Monochrom v tomto kontextu fungují jako prodejní argument: nekupujete jen stíhač, kupujete systém.

Přesto by bylo chybou celou věc odbýt jako pouhou show. Koncept levných stand-off efektorů je vojensky racionální a dobře zapadá do ruské praxe saturace protivzdušné obrany. Na Ukrajině Rusko už čtvrtý rok kombinuje balistické střely, střely s plochou dráhou letu, íránské drony Šáhíd a improvizované klouzavé pumy právě proto, aby zahlcovalo ukrajinskou PVO. Rodina S-71 by do tohoto mixu přidala střední vrstvu, dražší než Šáhíd, ale levnější než Ch-101, s dosahem umožňujícím útok bez přiblížení nosiče k frontě.

Otázka zní jinak: dokáže Rusko tyto efektory vyrábět v dostatečném množství? Nezávisle ověřených dat o sériové produkci S-71 je zatím málo. Ruská tvrzení o bojovém nasazení Monochromu zůstávají kusá a pocházejí převážně z jedné z válčících stran. Bez transparentních počtů a konzistentní obrazové dokumentace je na místě opatrnost.

Co to znamená pro NATO a Česko

Aliance na nové vzdušné hrozby reaguje vrstvením obrany. NATO v Lotyšsku spustilo testovací polygon pro protidronové technologie včetně vysokorychlostních interceptorů a elektronického boje, zatímco velitelství ACT přes program LCI-X propojuje taktické protidronové buňky do širšího systému velení a řízení. Proti hrozbě typu S-71 nestačí jedna baterie, je potřeba síť radarů, elektrooptických senzorů, rušiček a rychlých efektorů.

Pro Česko je dopad zatím nepřímý. Země neleží na první linii proti Su-57, ale ve spojeneckém zázemí by nesla část důsledků saturace a vyčerpávání alianční protivzdušné obrany. Objednané F-35A přitom přinášejí právě ten typ síťové integrace, který Rusko teprve zkouší napodobit.

Su-57 se nezměnil v lepší stealth stíhač. Rusko z něj ale zkouší udělat dražší mozek pro levnější zbraně, a to je pragmatičtější strategie než honba za letounem, který nemůže vyrobit v dostatečném počtu.