Věrnost až za hrob, nebo strach z Kremlu? Lukašenko slíbil, že Rusy nezradí; ti mu ale nevěří

Alexandr Lukašenko se v posledních měsících stylizuje do role nejspolehlivějšího spojence Kremlu. „Budeme vždy s vámi,“ zní linie, kterou přenáší běloruská státní agentura BelTA. Minsk se prý od „společného kurzu“ s Ruskem neodchýlí a v klíčové chvíli bude stát po boku Moskvy. Jenže právě ta klíčová chvíle, přímé nasazení běloruských vojáků na ukrajinské frontě, zatím nikdy nenastala. A právě v tom je jádro napětí, které se mezi Minskem a Moskvou hromadí pod povrchem spojenecké rétoriky.

Tři vrstvy Lukašenkovy loajality

Lukašenkovu pozici vůči Rusku nelze číst jako jednolitý blok. Rozpadá se do tří odlišných rovin, které si občas protiřečí.

Slova. Na veřejnosti mluví o bratrství, společném osudu a nezraditelném spojenectví. Tón se v poslední době ještě přiostřil: místo dřívějšího „budeme bojovat, jen pokud na nás někdo zaútočí“ teď akcentuje politické formule o společném kurzu a věrnosti Moskvě.

Činy. Bělorusko Rusku reálně pomáhá. V únoru 2022 posloužilo jako nástupní prostor pro ruský útok směrem na Kyjev. Dodnes poskytuje vojenskou infrastrukturu, logistické zázemí, průmyslové dodávky a politické krytí. Podle analýzy Council on Foreign Relations jde o klíčový pilíř ruského severního předpolí.

Červená linie. Vlastní armádu na frontu neposlal. A právě tady začíná problém.

Proč mu část Rusů nevěří

Nedůvěra nepřichází od běžných Rusů, pro takové zobecnění chybí spolehlivá data. Přichází od konkrétní skupiny: ruských proválečných blogerů, vojenských komentátorů a části bezpečnostních elit, které Lukašenka vnímají jako oportunistu.

Důvody jsou hmatatelné. Když v létě 2024 eskalovalo napětí na bělorusko-ukrajinské hranici, Lukašenko situaci spíše uklidňoval, místo aby ji využil k demonstraci síly. To vyvolalo vlnu kritiky v ruském proválečném prostoru. Analytici Kyiv Independent popisují jeho pohraniční kroky jako „uměle vytvořenou demonstraci loajality Moskvě“, dostatečnou, aby Kreml neznervózněl, ale příliš opatrnou na to, aby uspokojila jestřáby.

Dlouhodobě navíc brzdí úplnou integraci do takzvaného Svazového státu. Putin na hlubší splynutí tlačí roky. Lukašenko se mu vyhýbá. Ne proto, že by měl alternativu, ale proto, že úplné pohlcení by z něj udělalo gubernátora, ne prezidenta.

Věrnost, nebo sebeuchování?

Odpověď není buď, anebo. Je to obojí najednou.

Lukašenko je ideově proruský a protizápadní. To není póza. Ale po brutálním potlačení protestů v roce 2020 se stal na Putinovi existenčně závislý, politicky, ekonomicky i bezpečnostně. Bez ruské podpory by jeho režim pravděpodobně neustál vnitřní tlak. Moskvu tedy potřebuje. Zároveň se jí ale bojí natolik, aby jí nedal úplně všechno.

Přímé nasazení běloruské armády na Ukrajině by pro něj bylo mimořádně riskantní i doma. Podle výzkumů Belarus Initiative při Chatham House existuje v běloruské společnosti silný protiválečný konsenzus. Ani část obyvatel sympatizujících s Ruskem si nepřeje, aby Bělorusko samo vstoupilo do bojů. Lukašenko to ví. Válka s vlastními ztrátami by mohla znovu rozhýbat společnost, kterou v roce 2020 jen stěží uklidnil obušky a vězením.

Co by znamenala „zrada“

Kdyby Lukašenko Rusko skutečně „zradil“, nešlo by o symbolické gesto. Znamenalo by to odepřít Moskvě běloruské území a infrastrukturu, zablokovat další vojenskou integraci, distancovat se od Svazového státu nebo odmítnout politické krytí ruské agrese. Pro Kreml by to byla ztráta severního předpolí vůči Ukrajině i NATO. Pro Polsko, Pobaltí a celé východní křídlo Aliance by se paradoxně ulevilo.

Jenže takový scénář je dnes krajně nepravděpodobný. Lukašenko nemá kam odejít. Západ ho neuznává, doma nemá legitimitu bez ruských záruk a jeho ekonomika je na Moskvě závislá. Zrada by pro něj znamenala politickou sebevraždu.

Jak dlouho vydrží rovnováha

Lukašenko může svou pozici „jsme spojenci, ale nebojujeme“ udržovat tak dlouho, dokud je pro Kreml výhodnější mít Bělorusko jako stabilní týl než jako špatně motivovanou armádu na frontě. A zatím je. Rusko z běloruského zázemí těží víc, než by získalo z několika brigád, jejichž morálka a bojeschopnost jsou přinejmenším diskutabilní.

Tlak by zesílil při výrazné eskalaci, třeba kdyby Rusko akutně potřebovalo zacelit frontu novými silami. I tehdy by ale šlo o krok, který by mohl Lukašenka stát víc než cokoli, co dosud Moskvě odmítl. Pro Česko a další členy NATO to znamená pokračující nutnost posilovat východní křídlo Aliance a počítat s tím, že bělorusko-ruská vojenská provázanost zůstává trvalým zdrojem nestability na hranicích Evropy.

Lukašenkova věrnost není romantická. Je to pojistka režimu, který přežívá jen díky patronovi, jemuž nedůvěřuje, a který nedůvěřuje jemu.