Karma: Bývalý bachař, který bil ukrajinské zajatce kladivy a pouštěl jim proud tělem, vyletěl do povětří

Vůz po explozi ještě setrvačností dojel do sloupu. Registrován byl na jméno Romana Siromjatnikova, bývalého pracovníka ruské vězeňské služby FSIN, pozdějšího kontraktního vojáka a nakonec učitele, který v Novomoskovsku přednášel školákům o vlastenectví. Člověk, jehož ukrajinské vyšetřování spojuje s mučením nejméně padesáti ukrajinských válečných zajatců v trestní kolonii č. 1 v Donském, zemřel ve městě, kde ho místní kolegium ještě téhož dne veřejně uctilo pietní zprávou na svém webu. Nikoli jako podezřelého z válečných zločinů. Jako svého pedagoga.

Od bachařského klíče ke kladivu

Siromjatnikov pracoval v penitenciárním systému Tulské oblasti. Podle oznámení o podezření, na které odkazují ukrajinská média a nezávislé zdroje, se v roce 2022 podílel na systematickém týrání ukrajinských zajatců převezených do kolonie č. 1 v Donském. Lidskoprávní organizace Media Initiative for Human Rights uvádí, že do tohoto zařízení byli ukrajinští zajatci sváženi už od května 2022; ruští vězni byli předtím přemístěni, aby se uvolnilo místo.

Metody, které mu ukrajinská prokuratura přisuzuje, jsou konkrétní a brutální. Při ranních a večerních prověrkách měl spolu s dalšími dozorci bít zajatce rukama, nohama, gumovými obušky, plastovými trubkami a kladivy. K tomu přicházely elektrické šoky: kontakty sovětského polního telefonu TA-57, kterému ruští vojáci říkají „tapik“, se přikládaly k tělu zajatce a kličkou se pouštěl proud. Není to improvizace sadisty. Je to metoda s vlastním slangem.

Učitel, veterán, vychovatel mládeže

Po odchodu z vězeňské služby Siromjatnikov učil v Novomoskovsku bezpečnost a základy životní činnosti. V roce 2023 podepsal kontrakt s ruským ministerstvem obrany. V rozhovoru pro tulský server Myslo sám vysvětloval, že ho k tomu přiměl kontakt s bývalými studenty, kteří už na frontě byli. Sloužil v 51. pluku 106. tulské výsadkové divize, bojoval v Doněcké a Kurské oblasti. 11. května 2024 utrpěl zranění, koncem listopadu téhož roku se vrátil do Tulské oblasti na léčení.

A pak se z něj stal vzor. Vystupoval před školáky, účastnil se sportovních akcí pro veterány, stal se tváří „patriotické výchovy“. Novomoskovské mnohoprofilové kolegium ho po smrti veřejně připomínalo jako svého člověka. V Rusku po něm nikdo nepátral, nikdo ho nestíhal. Ukrajinské obvinění z mučení padesáti lidí tam prostě neexistovalo.

Výbuch bez pachatele

Okolnosti exploze zůstávají veřejně neobjasněné. Podle mediálních zpráv a anonymních telegramových kanálů měla být nálož umístěna pod podlahou vozu u řidičova sedadla. To naznačuje cílený útok, nikoli nehodu. Oficiální přihlášení k činu (ať už ze strany ukrajinských zpravodajských služeb, nebo kohokoliv jiného) v otevřených zdrojích chybí. Ruské vyšetřovací orgány finální závěr dosud nezveřejnily.

Slovo „karma“ v tomto kontextu není právní verdikt. Je to konstatování, že člověk veřejně spojovaný s mučením bezbranných zajatců sám zemřel násilnou smrtí, zatímco systém, který ho měl stíhat, ho místo toho oslavoval.

Systém, ne výjimka

Siromjatnikov nebyl ojedinělý případ. Ještě v září 2026 ukrajinská Národní policie oznámila podezření vůči dalším dvěma pracovníkům téže kolonie č. 1 za bití a elektrošoky vůči ukrajinským vězňům. Celkem ukrajinské úřady identifikovaly 159 míst nezákonného zadržování Ukrajinců na okupovaných územích a v Rusku. Cílem je postihnout celou „vertikálu odpovědnosti“, od dozorců až po velitele.

Mezinárodní dokumentace potvrzuje, že tulská kolonie není anomálie. Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva ve své 40. periodické zprávě z října 2024 zdokumentoval mučení nebo kruté zacházení v 57 oficiálních místech internace. Popisuje takzvané „přijímací procedury“: dlouhé bití, tasery, svlékání, stresové polohy. Amnesty International ve zprávě z roku 2025 kvalifikuje ruské zacházení s ukrajinskými zajatci jako válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Polní telefon TA-57 se v těchto dokumentech objevuje opakovaně. Není to Siromjatnikův vynález. Je to součást repertoáru.

Česká stopa v mozaice

I Česká republika se na dokumentování ruských válečných zločinů podílí. Policie ČR veřejně vyzvala k předávání svědectví a provozuje online dotazník pro sběr poznatků. Ministerstvo spravedlnosti podporuje roli Eurojustu při koordinaci vyšetřování trestných činů spojených s ruskou agresí. Společný vyšetřovací tým při Eurojustu pracuje na jádrových mezinárodních zločinech od počátku invaze. Cesta k soudu je pomalá, ale dokumentační infrastruktura existuje, a každé jméno, každá kolonie, každý „tapik“ v ní zanechává stopu.

Hyundai Solaris shořel na ulici v Novomoskovsku. Na webu místního kolegia visel nekrolog učitele a vlastence. V Kyjevě ležel spis s padesáti jmény lidí, které měl ten samý člověk bít kladivem a mučit elektrickým proudem. Dvě verze jednoho života, a jen jedna z nich skončila explozí.