Šéf NATO chce, aby Evropa dokázala zničit íránský jaderný program bez Ameriky. „Za 10 let to zvládneme,“ tvrdí

Výrok nepadl v zákulisí ani v diplomaticky obroušené tiskové zprávě. Rutte ho vyslovil přímo na pódiu bruselského Euronews Defence & Space Summit 30. září 2026, před kamerami a v přímém přenosu. Evropa podle něj „nebyla schopna vzít íránskou jadernou kapacitu“, protože jednoduše „neměla ty schopnosti“. A pak dodal větu, která rezonuje celým kontinentem: za deset let to můžeme a měli bychom zvládnout, neměli by to dělat Američané, ale my. Nejde o válečný plán. Jde o nejtvrdší veřejnou formulaci toho, co si v NATO šeptají roky: Evropa bez amerických letadel, tankerů a satelitů nezvládne ani operaci ve vlastním sousedství.

Co přesně Rutte řekl a co tím myslel

Kontext zářijového summitu byl konkrétní. Debata se točila kolem amerických úderů proti íránskému jadernému programu, kolem dopadů na energetiku, kolem Ukrajiny a kolem toho, kdo vlastně nese břemeno. Rutte chválil americkou operaci a zároveň ji použil jako zrcadlo. Evropští spojenci podle něj pomáhali, poskytli základny, infrastrukturu, logistiku, podporu kolem Hormuzského průlivu. Rozhodující část úderů na velkou vzdálenost ale provedl Washington. Sám.

Už v červnu 2026 na akci Atlantic Council Rutte vysvětloval, proč to tak být nemůže navěky. Spojené státy musí řešit i Indo-Pacifik, jejich síly se „rozprostírají příliš tenounce“. Americká konvenční přítomnost v Evropě je podle něj nezbytná, ale Evropané musí převzít část úkolů, aby Washington nemusel tahat každou krizi sám. Tohle není rétorika o rozchodu s Amerikou. Je to požadavek na přenesení břemene.

Důležitá pojistka: bezprostředně po zářijovém výroku Rutte sám přiznal, že si nemyslí, že by s jeho hodnocením souhlasila většina Aliance. Jinými slovy jde o jeho osobní, veřejně formulovaný tlak na evropské přezbrojení, ne o schválený alianční plán.

Co Evropě chybí: seznam mezer, které by zaplnila dekáda

Rutteho desetiletý horizont není náhodné číslo vytažené z klobouku. Přesně kopíruje alianční fiskální osu; na haagském summitu NATO v červnu 2025 se spojenci zavázali dosáhnout do roku 2035 výdajů ve výši 5 % HDP na obranu, z toho 3,5 % na jádrové obranné schopnosti. Unijní White Paper for European Defence pak rozepisuje konkrétní priority a milníky.

Co všechno Evropě schází, aby dokázala sama provést operaci typu úderů na velkou vzdálenost proti tvrdě chráněným cílům?

• Strategická vzdušná přeprava – přesun těžké techniky na tisíce kilometrů; dnes řešeno sdílením kapacit přes programy SALIS a SAC, ale vlastní kapacita většiny států je minimální.
• Tankování za letu – bez tankerů nelze udržet letouny nad cílem. V Libyi v roce 2011 nesly USA 75–85 % tankerové kapacity. Evropa provozuje multinárodní flotilu MRTT (Airbus A330 MRTT, dolet přes 14 000 km, kapacita přečerpání kolem 111 tun paliva), ale počty strojů nestačí na velkou operaci.
• Průzkum a zpravodajství – satelitní a vzdušný průzkum, zpravodajské senzory, drony kategorie MALE a HALE. Evropa nemá ekvivalent amerického systému integrovaných senzorových sítí.
• Hluboký přesný úder – řízené střely dlouhého dosahu schopné zasáhnout podzemní a opevněné cíle. USA disponují například masivními penetračními pumami GBU-57 MOP (hmotnost přes 13 600 kg, průnik do hloubky až 60 metrů betonu), které nemá žádná evropská armáda.
• Protivzdušná a protiraketová obrana – NATO v březnu 2026 úspěšně zachytilo íránskou balistickou střelu mířící na Turecko, ale evropská PVO/PRO zůstává fragmentovaná.
• Zásoby munice a průmyslová kapacita – válka na Ukrajině, trvající už přes čtyři roky, odhalila, jak rychle se zásoby vyčerpají a jak pomalu se doplňují.
• Drony a prostředky proti dronům, elektronický boj, kybernetické schopnosti, vojenská mobilita.

Každá z těchto položek vyžaduje roky vývoje, nákupu a integrace. Proto Rutte mluví o dekádě, ne o příštím roce.

Libyjské zrcadlo: proč víme, že to není přehnané

Kdo pochybuje, že Evropa opravdu nedokáže vést velkou operaci sama, ať se podívá patnáct let zpátky. Operace Unified Protector v Libyi v roce 2011 splnila mandát OSN a skončila 31. října téhož roku. Takticky uspěla. Strategicky ale odhalila propast.

Tehdejší americký ministr obrany Robert Gates na vystoupení v Bruselu v červnu 2011 otevřeně řekl, že USA nesly tři čtvrtiny až 85 % tankerové kapacity a velkou část průzkumu. Admirál Di Paola, předseda Vojenského výboru NATO, po operaci pojmenoval chybějící podpůrné schopnosti: tankery a trvalý průzkum. Britská Sněmovna lordů ve své zprávě konstatovala, že evropským silám rychle docházela přesná munice a že operaci by EU bez USA sama nezopakovala.

Od roku 2011 se situace zlepšila jen částečně. Multinárodní tankerová flotila MRTT existuje, ale počty strojů pokryjí zlomek potřeby. Průzkumné drony přibývají, ale integrovaný systém chybí. Muniční zásoby po čtyřech letech podpory Ukrajiny jsou na historických minimech.

Co to znamená pro Česko

Česká republika se do tohoto příběhu zapojuje víc, než by se na první pohled zdálo. Armáda ČR je součástí programu SALIS pro strategickou přepravu a od roku 2019 i multinárodní tankerové flotily MRTT. Koncepce výstavby AČR 2030 počítá s rozvojem strategické vzdušné přepravy, tankování za letu, protivzdušné a protiraketové obrany (systém MADR) i informačních schopností.

Česká obranná strategie už dnes říká, že dvě procenta HDP na obranu jsou minimum, ne strop. Nový alianční cíl 5 % HDP do roku 2035 znamená tlak na výrazné navýšení. Pro běžného občana to může znamenat vyšší veřejné výdaje na obranu, větší investice do infrastruktury, zásob a odolnosti státu. Strategie mluví o celospolečenském přístupu: posilování civilní připravenosti, výcviku záloh, přípravě společnosti na krizové situace.

Český obranný průmysl přitom může přispět konkrétně: municí, radary a senzory, schopnostmi v oblasti CBRN, logistikou. Česká muniční iniciativa, institucionálně ukotvená na ministerstvu obrany, tento profil potvrzuje. Česko nebude nositel samostatného řešení pro hluboké údery, ale jako dílčí přispěvatel do evropských kapacitních koalic má co nabídnout.

Realistický cíl, nebo politický tlak?

Rutteho výrok je obojí. Na jedné straně za ním stojí konkrétní dokumenty: alianční závazek 5 % HDP, unijní Readiness Roadmap 2030 s milníky pro společné nákupy a uzavírání mezer, úvěrový nástroj SAFE s objemem až 150 miliard eur, celkový rámec ReArm Europe počítající s investicemi až 800 miliard eur do konce dekády. Na druhé straně sám Rutte přiznává, že většina spojenců jeho hodnocení nesdílí, a NATO se definuje jako obranná aliance, ne jako koalice pro preventivní údery na cizím území.

Reálnější model než jednotná evropská „ofenzivní doktrína“ je koalice ochotných s evropským těžištěm a americkým krytím v pozadí. Něco jako Libye 2011, jen s obráceným poměrem sil: Evropa by nesla hlavní břemeno, Amerika by doplňovala. Jenže i k tomu je cesta dlouhá a drahá.

Rutte neoznámil evropskou válku s Íránem. Řekl nahlas to, co ukazuje každý audit aliančních schopností od roku 2011: bez amerických tankerů, satelitů a penetračních bomb Evropa neudělá nic většího než hlídkování. Deset let je lhůta, kterou dal kontinentu, aby to změnil. Hodiny tikají.