„Sudžanská píšťala“: Inovace v bojovém výcviku mladších důstojníků ruské armády učí, jak vpadnout Ukrajincům do zad

Na podzim roku 2025 se na polygonu Východního vojenského okruhu (VVO) objevilo stanoviště, jemuž tisková služba okruhu dala název „Sudžinská trubka“. Redakční označení „píšťala“ v titulku pracuje s obrazem potrubí, oficiální ruský termín je prostě trubka, a odkazuje ke konkrétní bojové epizodě. Během operace nazvané Potok pronikli ruští vojáci k ukrajinským pozicím u města Sudža přes neaktivní větev plynovodu Urengoj–Pomary–Užhorod. Teď z toho Moskva dělá normovaný dril pro novou generaci důstojníků. A právě v tom je jádro příběhu: ne v samotném potrubí, ale v tom, že improvizace z bojiště dostává razítko osnov.

Co se stalo u Sudži a proč z toho vznikl výcvikový prvek

Operace Potok proběhla v rámci ruské ofenzivy v Kurské oblasti. Vojáci se podle dostupných informací přesunuli uzavřeným potrubím o průměru zhruba 1,4 metru na vzdálenost, kterou ruské zdroje udávají kolem patnácti kilometrů. Ukrajinský generální štáb samotný pokus o průnik plynovodem potvrdil. Kolem detailů ale panují zásadní rozpory.

Ruská oficiální verze, prezentovaná mluvčím Kremlu Peskovem a náčelníkem generálního štábu Gerasimovem, hovoří o více než šesti stech mužích, kteří strávili v potrubí přibližně dva dny přesunu a další čtyři dny čekání. Nezávislá Meduza ale upozorňuje, že jiné zprávy pracují s jednotkou do sta mužů a že skutečný vliv průniku na celkový výsledek bojů o Sudžu zůstává sporný. Heroizace akce nese jasné znaky propagandy, čísla se liší řádově a nezávislé ověření logistiky uvnitř potrubí chybí.

Přesto: základní kostra události je reálná. A ruská armáda se rozhodla ji přetavit do výcviku.

Trubka na polygonu: co přesně se cvičí

Tisková služba VVO popisuje „Sudžinskou trubku“ jako jedno z několika stanovišť, jimiž procházejí absolventi vojenských vysokých škol, tedy mladší důstojníci v hodnostech od mladšího lejtnanta po kapitána. Jsou to lidé, kteří budou velet četám a rotám. V ruském systému, kde je poddůstojnický sbor tradičně slabý, nesou tito velitelé výrazně víc odpovědnosti za mikromanagement jednotky, než je zvykem v armádách NATO.

Samotný výcvik na „trubce“ simuluje přesun uzavřeným prostorem v protiplynové masce a v individuálních ochranných prostředcích. Cílem je nacvičit skryté přiblížení mimo běžně sledované směry a výpad do boku nebo týlu obrany. Nejde tedy o metaforu, „vpadnout do zad“ je doslovný popis infiltračního manévru.

Trubka ale není osamocená atrakce. V jednom balíku s ní VVO uvádí:

• stanoviště „Boj ve městě“ a „Taktický dům“
• jízdu na buginách a motocyklech v těžkém terénu
• ovládání průzkumných a úderných dronů
• ženijní přípravu a taktickou medicínu
• radiační, chemickou a biologickou ochranu (RCHBO)
• digitální spojení a radioelektronický boj (REB)

Celý program je podle VVO koncipován „s ohledem na zkušenosti speciální vojenské operace“. Inovace tedy neleží v tom, že by boj v uzavřeném prostoru byl něco nového, leží v tom, že ruská armáda převádí jednu konkrétní bojovou zkušenost do pojmenovaného a opakovatelného drilu pro čerstvé velitele.

Starý trik v novém potrubí

Průnik podzemní infrastrukturou není bezprecedentní nápad. Podle Modern War Institute při bitvě o Cáchy v roce 1944 využívali Němci kanalizační síť k průnikům do týlu amerických jednotek, a obránci pak začali kanalizační vstupy blokovat a uzavírat. Stejný institut ve své analýze podzemní války na Ukrajině uvádí, že ruské jednotky používaly podzemní potrubí a kanalizační trasy i u Avdijivky a Kupjansku.

Ukrajina má k dispozici protiopatření. Americká vojenská analýza doporučuje kombinaci poškozování, zaplavování a zaminování potrubí či tunelů spolu s nepřetržitým dronovým a termovizním dohledem nad vstupy a výstupy. Podzemní trasy jsou omezené, logisticky náročné a zranitelné právě na svých koncových bodech. Nejde o univerzální klíč k průlomu, jde o doplňkový infiltrační nástroj, který funguje, dokud ho obránce neočekává.

Pro střední Evropu má příběh ještě jeden rozměr. Česká plynárenská soustava je přes hraniční bod Lanžhot napojená na slovenský koridor, kterým plyn z Ukrajiny proudí dál do Rakouska, Maďarska a Polska. Bojová „sudžská“ sekce plynovodu leží daleko od českého území, ale válka znovu připomíná, že kritická energetická infrastruktura má i bezpečnostní rozměr, na který se nedá zapomínat.

Důstojnický sbor: zkušenější, ale přetížený

Klíčová otázka nezní, jestli je „Sudžinská trubka“ chytrý výcvikový prvek. Zní, jestli ruská armáda dokáže takové zkušenosti přenášet systematicky, a jestli má důstojníky, kteří je unesou.

Britský think-tank RUSI popisuje ruské učení jako „selektivní adaptaci“: taktické přizpůsobení vynucené tlakem bojiště, které ale naráží na centralizaci velení a absenci profesionálního poddůstojnického sboru. Americká analytická organizace CNA doplňuje obraz o skriptované výcvikové prostředí, kde chybí realistický protivník typu amerického OPFOR, a o kariérní dráhy rozbité válkou, zkrácená funkční období, zrychlená povýšení, nerovnoměrná kvalita.

Ztráty jsou přitom masivní. Databáze Mediazony a BBC Russian eviduje tisíce potvrzeně padlých důstojníků a patnáct zabitých generálů. Studie CNA z léta 2026 ale současně upozorňuje, že válka vytváří novou generaci velitelských kádrů, lidí, kteří mají bojovou zkušenost, jakou jejich předchůdci z mírových let nikdy nezískali.

Výsledek je paradoxní: ruský důstojnický sbor je po více než čtyřech letech války zkušenější než v únoru 2022, ale zároveň přetížený, nerovnoměrný a strukturálně slabší v decentralizovaném velení. NATO staví na silných poddůstojnících jako „páteři“ vojenské efektivity a na principu velení posláním, kde nižší stupně přebírají iniciativu. Ruský model zůstává důstojnicky řízený, a právě proto jsou mladší důstojníci, pro které je „trubka“ určena, tak důležití. Suplují roli, kterou v západních armádách zastávají seržanti.

Co trubka říká o ruských plánech

Samotné zařazení infiltračního drilu do výcvikových osnov je silná indicie. Armády běžně necvičí detailně to, co považují za jednorázovou kuriozitu. Moskva počítá s dlouhou válkou a chce mít průnik podzemní infrastrukturou v repertoáru jako opakovatelný postup, ne jako příběh pro televizní kamery.

Neznamená to, že „Sudžinská trubka“ válku otočí. Znamená to, že ruská armáda umí být lokálně nebezpečná a adaptivní i bez zásadní institucionální reformy, a že Ukrajina musí mapovat infrastrukturu ve svém operačním týlu nejen jako energetickou síť, ale jako potenciální infiltrační koridor.