Fronta, jak ji znal svět, už neexistuje. Čína převzala recept, na který USA nemají odpověď, díky J-20 a DF-26 se nepřiblíží

Na podzim 2025 popsal bývalý vrchní velitel ukrajinských sil Valerij Zalužnyj něco, co vojáci na frontě zažívali už měsíce: dominance dronů rozmazala frontu do „kill zóny“ sahající dvacet kilometrů od linie dotyku. Bezpečný týl přestal existovat. Obě strany se rozptýlily do malých autonomních skupin, protože cokoli většího drony najdou a zničí. NATO to potvrdilo vlastní analýzou: tisíce bezpilotních strojů nad Ukrajinou každý den mění pravidla, která platila od druhé světové války. Jenže to, co se na Donbase odehrává na desítkách kilometrů, Čína staví v měřítku tisíců. A právě tady začíná problém, na který Washington zatím nemá hotovou odpověď.

Recept z Ukrajiny ve větším měřítku

Ukrajinské ministerstvo obrany zařadilo drony jako FP-2 a Hornet do kategorie „midlstrike“, tedy úderné prostředky s dosahem do 200 km, které v poslední fázi letu autonomně dohledají cíl. Za pouhé tři měsíce roku 2026 zaznamenal Hornet přes 10 000 bojových nasazení. Není to jen o jednom typu dronu. Je to model: trvalý průzkum, levné efektory ve velkém množství, autonomie na posledních kilometrech a systematický tlak na logistiku protivníka.

Čínská verze tohoto receptu nefunguje na úrovni roty nebo brigády. Funguje na úrovni celého oceánu. Balistická střela DF-26, kterou Kongresová výzkumná služba označuje za silniční víceúčelovou IRBM s dosahem kolem 4 000 km, dokáže zasáhnout jak pozemní základny, tak pohybující se lodě. Stealth víceúčelový bojový letoun J-20 páté generace nepůsobí primárně jako soubojový stroj; CSIS upozorňuje, že jeho dlouhý dolet a schopnost nést dlouhodosahové střely z něj dělají hrozbu pro tankery, výzvědné letouny a létající velitelská stanoviště AWACS. Tedy přesně pro stroje, bez nichž americké letectvo ztrácí oči, uši a palivo.

Proč se Amerika nemůže bezpečně přiblížit

Formulace „nepřiblíží se“ neznamená, že by americké námořnictvo zmizelo z Pacifiku. Znamená, že se nemůže bezpečně dostat do vzdálenosti, odkud by krátkodosahovou taktickou municí účinně krylo Tchaj-wan. Válečné hry CSIS opakovaně ukázaly, že v tchajwanských scénářích americké síly rychle spotřebují tisíce dlouhodosahových střel a potřebují útočit z mnohem větších vzdáleností, než na jaké byly zvyklé. Čínské vrstvy obrany (radary, střely, stealth letectvo, elektronický boj) většině amerických letounů brání přiblížit se dost blízko pro odhoz standardní munice.

RAND ve svém svědectví před Kongresem označil J-20 za stroj „téměř srovnatelný“ s F-22 a F-35. Není to kopie, má kompromisy ve stealth vlastnostech, ale už dávno nejde o propagační maketu. A vedle J-20 Čína rozšiřuje druhou stealth větev: J-35A absolvoval adaptivní let v Ču-chaji v listopadu 2024. K tomu přidejte Ťiou-tchien, velký bezpilotní nosič s rozpětím 25 metrů, nosností šest tun a doletem 7 000 km, který čínský AVIC představil jako potenciální „mateřskou loď“ pro roje dronů. Bojově prověřená schopnost to zatím není, ale koncept přesně kopíruje logiku nasycení obrany množstvím cílů.

Americká odpověď existuje, ale je drahá a pomalá

Říct, že USA nemají žádnou odpověď, by bylo nepřesné. V prosinci 2024 provedla Agentura pro raketovou obranu z Guamu první ostré zachycení balistického cíle přes systém Aegis Guam s radarem AN/TPY-6 a střelou SM-3 Block IIA. Je to základ vrstvené obrany klíčového uzlu v západním Pacifiku.

Jenže operace Epic Fury na Blízkém východě v roce 2026 odhalila i limity. Integrovaná regionální protivzdušná obrana zachytila přes 6 000 jednosměrných útočných dronů a více než 1 500 balistických střel, ale analytici z POGO upozornili, že americké systémy byly předtím jen omezeně testovány proti realistickým masovým útokům a levným saturujícím hrozbám. Problém není v tom, že by Patriot nebo THAAD nefungovaly. Problém je v ceně: jeden interceptor stojí násobně víc než dron, který sestřeluje. A zásoby nejsou nekonečné.

Kongresová zpráva o obraně Tchaj-wanu z června 2026 popisuje americkou politiku jako snahu posilovat odstrašení čínské agrese. Ale odstrašení se posouvá od představy „připlujeme s letadlovou lodí a otevřeme si prostor“ k mnohem dražšímu modelu: rozptýlené základny, obrovské zásoby munice, spojenecké sítě a schopnost vydržet dlouhý konflikt na dálku.

Co to znamená pro Česko a NATO

Logika nasycení obrany levnými prostředky není jen pacifický problém. NATO v únoru 2025 přijalo novou politiku integrované protivzdušné a protiraketové obrany, která výslovně řeší celé spektrum hrozeb včetně bezpilotních systémů. CSIS v březnu 2026 varoval, že Evropa potřebuje urychleně posílit vlastní výrobu interceptorů typu IRIS-T, SAMP/T a NASAMS, protože závislost na amerických střelách je strukturální slabina.

Česká armáda na to reaguje konkrétně:

• Do roku 2028 má získat 3 000 dronů v rámci probíhajících zakázek za více než 350 milionů korun.
• Na podzim 2026 běží experimentální cvičení Drone Shield zaměřené na ochranu proti dronům, robotiku a autonomii za účasti inovačního programu DIANA.
• Ministerstvo obrany už v roce 2023 otevřeně přiznalo, že „tvrdě nabyté zkušenosti Ukrajinců nám pomáhají zkrátit cestu při zavádění dronů do naší armády“.

Konec jistoty, ne konec moci

Nejde o to, že by Spojené státy přestávaly být vojenskou supervelmocí. Jejich globální dosah, technologická základna a alianční síť nemají konkurenci. Ale lokální převaha v západním Pacifiku, ta samozřejmost, s jakou letadlová loď otevírala prostor pro operaci, skončila. Čína nemusí americké námořnictvo zničit. Stačí, když ho udrží tak daleko, aby ztratilo operační užitek.

Překonané nejsou principy války. Překonaná je představa, že bezpečný týl existuje, že souvislá fronta drží a že pouhá přítomnost nejdražší platformy automaticky rozhoduje. Na Donbase to denně dokazují drony za pár tisíc korun. Nad Tchajwanským průlivem totéž dokazují střely za desítky milionů, jen v jiném měřítku.