Izrael si drží pozice v Libanonu i Sýrii a odejít nehodlá. Ministr obrany vyslal jasný vzkaz džihádistům i sousedům

Nebyl to výkřik do prázdna. Katz stál na území, které Izrael obsadil v průběhu posledních dvou let, a jeho slova navazovala na sérii starších prohlášení premiéra Netanjahua i vlastních výroků z letních měsíců. Dohromady skládají obraz nové izraelské obranné doktríny, která se zrodila z traumatu 7. října 2023: armáda má stát fyzicky mezi izraelskými komunitami a nepřítelem. I kdyby to znamenalo trvalou přítomnost na cizím území, střet s rezolucemi OSN a diplomatické tření se sousedy i spojenci.

Co přesně Izrael drží a proč

V Libanonu izraelská armáda operuje v takzvané bezpečnostní zóně sahající zhruba deset kilometrů za Modrou linii. Klíčové body tvoří tři strategické vyvýšeniny: hřeben Beaufort nad údolím Vádí as-Salúkí a hřeben Alí at-Táhir, ležící asi patnáct kilometrů od izraelské hranice. Podle IDF právě z těchto pozic Hizballáh řídil útoky na Galilejský výběžek a Metulu; na Alí at-Táhiru armáda v září 2026 odkryla přes dva kilometry podzemních tunelů s raketami, střelami a drony, centrální komplex jednotky Badr.

V Sýrii je situace jiná, ale logika stejná. Po pádu Asadova režimu v prosinci 2024 vstoupil Izrael do separačního pásma na Golanských výšinách a obsadil syrskou stranu masivu Hermon. Zpráva generálního tajemníka OSN o misi UNDOF k listopadu 2025 evidovala deset izraelských pozic na syrské straně, osm přímo v oblasti oddělení sil a dvě v oblasti omezení. Netanjahu už v únoru 2025 veřejně mluvil o neomezeném setrvání na Hermonu a požadoval úplnou demilitarizaci syrských provincií Kunejtra, Daraa a Suvajdá.

Vzkaz Hizballáhu, Damašku i islamistům

Katzova říjnová prohlášení měla dva adresáty. Prvním je Hizballáh. Ministr obrany podle citací izraelských médií varoval, že pokud se hnutí zapojí do případného íránského útoku na Izrael, přijde o další území, bezpečnostní pásmo se rozšíří až k městům Nabátíja a Lítání a stane se trvalým. „Neodcházíme,“ zněla klíčová věta.

Druhým adresátem je Sýrie. Katz v srpnu 2026 navštívil jih země, což Damašek označil za nelegální překročení hranice a porušení suverenity. Ministr přesto vzkázal přímo syrskému prezidentu Ahmadu aš-Šaraovi, že Golan je „věčnou součástí Izraele“ a že Izrael se nepohne z Hermonu ani z bezpečnostní zóny, dokud budou přetrvávat džihádistické hrozby. V izraelském slovníku přitom „džihádisté“ neoznačují jednu konkrétní organizaci, jde o souhrnné pojmenování islamistických ozbrojených aktérů v jižní Sýrii, jimž chce Izrael zabránit v přístupu k hranicím. Netanjahu výslovně zahrnul i novou syrskou armádu do sil, které nesmějí vstoupit do prostoru jižně od Damašku.

Ani anexe, ani dočasný výlet

Zásadní otázka zní: je to trvalá anexe, nebo dočasná operace? Odpověď leží někde mezi. V Libanonu Izrael formální anexi nevyhlásil. Po americké kritice Katz v srpnu 2026 navázal stažení na splnění dvou podmínek, odzbrojení Hizballáhu a převzetí jihu libanonskou armádou v takzvaných pilotních zónách. Jenže ani jedna podmínka se nenaplnila. Agentura AP v červnu 2026 shrnula, že žádný ze tří pilířů rezoluce 1701 (odzbrojení Hizballáhu, izraelské stažení a monopol libanonské armády na jihu) neexistuje. Hizballáh naopak dál tvrdil, že má právo bojovat proti izraelským silám na libanonském území.

V Sýrii je rétorika ještě tvrdší. Katz odděluje dvě věci: samotné Golanské výšiny, které Izrael anektoval už v roce 1981, a novou bezpečnostní zónu na syrské straně Hermonu, kde setrvání podmiňuje neurčitým koncem „džihádistických hrozeb“. Prakticky to znamená časově otevřenou vojenskou přítomnost bez jakéhokoli harmonogramu odchodu.

Paralela s minulostí je nasnadě. Izrael držel bezpečnostní zónu v jižním Libanonu od roku 1984 do května 2000, kdy se stáhl a OSN vyznačila Modrou linii. Dnešní verze se ale opírá o hlubší pozice, o lekci ze 7. října a o podmínky, které protistrana zjevně nemůže nebo nechce splnit.

Mezinárodní rámec se rozpadá

Katzova slova zaznívají ve chvíli, kdy se hroutí dosavadní mezinárodní dohledový mechanismus. Mandát mise UNIFIL v jižním Libanonu končí k 31. prosinci 2026 a Rada bezpečnosti OSN už pracuje se scénářem jejího stažení. Libanonské úřady podle AP chtějí zachovat alespoň nějakou přítomnost OSN, ale konkrétní podoba zůstává nejasná.

Rada EU požaduje izraelské stažení z Libanonu v souladu s rezolucí 1701 i respekt k dohodě o odpoutání sil z roku 1974 v Sýrii. Česká republika se k izraelské přítomnosti v Libanonu samostatně veřejně nevyjádřila; u Sýrie české ministerstvo zahraničí v lednu 2025 výslovně přiznalo, že izraelskou pozemní operaci „nijak nekomentovalo“. Praha se tak drží v rámci unijní linie, aniž by zaujala vlastní ostřejší pozici.

Na syrské straně UNDOF zaznamenala nejen izraelské pozice, ale i stížnosti místních obyvatel na prohlídky domů, zadržování a omezení pohybu. To vysvětluje, proč Damašek a OSN nemluví jen o abstraktním napětí, ale o porušení suverenity.

Bezpečnější sever? Relativně ano, absolutně ne

Smyslem celé doktríny je vytlačit hrozby dál od izraelských měst a vesnic. Částečně to funguje, odpalovací a pozorovací pozice Hizballáhu na Beaufortu a Alí at-Táhiru jsou zničené nebo pod izraelskou kontrolou. Jenže izraelský stát ještě v roce 2026 vyplácí kompenzace podnikům v severním Golanu a Horní Galileji za škody z bojů v březnu až červnu téhož roku. Sever Izraele byl i dva roky po 7. říjnu bezpečnostně těžce zasažený.

Dlouhodobě izraelská přítomnost za hranicemi fixuje strukturální konflikt: izraelská bezpečnost stojí proti syrské a libanonské suverenitě, proti režimu OSN na Modré linii i proti demilitarizovanému pásmu UNDOF. Návrat vysídlených na obou stranách hranice se oddaluje, mírová jednání se posouvají z roviny příměří do roviny nesplnitelných bezpečnostních podmínek.

Katzův říjnový výrok tak není jednorázová válečná rétorika. Je to veřejné přiznání nové izraelské obranné hranice, hranice, která neleží na mapách OSN, ale na hřebenech Beaufortu, Alí at-Táhiru a Hermonu.