„Ukrajina už prohrála, Německo to musí pochopit.“ Vedoucí proruské AfD chce napravit vztahy s Kremlem

Dne 15. října 2026, studio pořadu The Insider. Šéfredaktorka The Economist Zanny Minton Beddoesová sedí naproti ženě, která vede nejsilnější opoziční stranu v německém parlamentu. Alice Weidel, spolupředsedkyně AfD a šéfka její poslanecké frakce v Bundestagu, formuluje věty, které v Berlíně zvedají tlak: „Ukrajina je příliš malá, nemůže proti Rusku vyhrát, je to nemožné.“ A hned přidává politický závěr: Německo má přestat financovat Kyjev, zrušit sankce a vrátit se k ruskému plynu. Nejde o spontánní provokaci. Každé slovo přesně kopíruje programovou linii, kterou AfD buduje roky.

Co přesně Weidel řekla, a co tím sleduje

Weidel v rozhovoru spojila tři argumenty do jednoho celku. Zaprvé: pokračování války „není v našem zájmu“. Zadruhé: je „špatně dál financovat už prohranou válku“. Zatřetí: Německo má jednat v logice „Germany first“, tedy upřednostnit vlastní rozpočet, energetiku a bezpečnost před solidaritou s Kyjevem. Pracovala přitom s paralelou k Trumpovu přístupu, včetně odkazu na obchodní dohody s Moskvou.

Důležité je, co z toho plyne. „Ukrajina už prohrála“ není vojenský verdikt potvrzený analytiky nebo zpravodajskými službami. Je to politický soud, který Weidel používá jako páku: pokud je válka podle ní rozhodnutá, pak každé další euro poslané do Kyjeva je plýtvání. Frontová realita je složitější: válka je opotřebovací, postup na obou stranách pomalý, ale o jednoznačném konci nelze mluvit. Weidel tuto nuanci záměrně přeskakuje.

Proruská linie AfD není nálepka, ale program

Označení „proruská“ u AfD bývá vnímáno jako politická nálepka od odpůrců. Jenže stačí otevřít oficiální program strany. Stojí v něm doslova: „USA zůstávají naším partnerem. Rusko se jím má stát.“ K tomu se přidávají konkrétní body z volebního programu pro spolkové volby 2025, jak je shrnula Tagesschau:

• Okamžité zrušení sankcí vůči Rusku
• Obnova plynovodu Nord Stream
• Návrat k nákupům ruského plynu a ropy
• Zlepšení diplomatických a obchodních vztahů s Moskvou

Weidel v rozhovoru pro The Economist tyto body nezmiňuje jako vzdálené přání. Mluví o nich jako o logickém důsledku situace, kterou popisuje jako hotovou věc. Přebírá přitom i rámec „ruských bezpečnostních obav“, formulaci, kterou Kreml používá k ospravedlnění invaze.

Kolem AfD navíc existuje bezpečnostní stín. Česká BIS v roce 2024 odhalila ruskou vlivovou síť spojenou s platformou Voice of Europe a oligarchou Medvedčukem, kterou následně sankcionovala česká vláda. Přímé financování celé AfD z Ruska otevřené zdroje nedokazují, ale vlivové operace Kremlu cílené na evropskou krajní pravici jsou zdokumentované.

Síla AfD: už ne okraj, ale hlavní opoziční hlas

Weidel nemluví z pozice marginální političky. Ve spolkových volbách 2025 získala AfD 20,8 % druhých hlasů a 152 mandátů a stala se nejsilnější opoziční silou v Bundestagu. V průzkumech z léta 2026 se strana pohybovala mezi 26 a 29 procenty. To je číslo, které nelze ignorovat.

Přesto existuje zásadní brzda. Ostatní velké strany drží takzvaný firewall, tedy odmítají s AfD vstoupit do koalice na spolkové úrovni. Kancléř Friedrich Merz to zopakoval přímo: AfD podle něj nezíská většinu pro vládnutí se svou současnou politikou. Merz stojí na opačném pólu debaty. Začátkem října 2026 na tiskové konferenci v Kyjevě prohlásil, že Německo „udělá vše pro pomoc Ukrajině“. Čísla jeho vlády to potvrzují: přes 43,3 miliardy eur civilní a 57,6 miliardy eur vojenské podpory či závazků.

Weidel chce přesný opak. A i když ho zatím nemůže prosadit legislativně, dokáže posouvat veřejnou debatu. Každý průzkum nad 25 procent je signál, že její rétorika rezonuje u čtvrtiny německých voličů.

Co by to znamenalo pro milion lidí, a pro Česko

Součástí programu Weidel je i požadavek na návrat ukrajinských uprchlíků. V Německu jich pod dočasnou ochranou žilo na konci července 2026 téměř 1,28 milionu. Z nich 296 tisíc už v únoru 2025 pracovalo v průmyslu, službách a zdravotnictví. Požadavek na jejich hromadný návrat bez ukončení ochranných režimů a bez bezpečnostních podmínek na Ukrajině je spíš politický slogan než proveditelný plán. Ale jako volební téma funguje.

A pak je tu energetika. Německo se od roku 2022 od ruského plynu odstřihlo a přešlo na LNG, norské dodávky a zásobníky. Bundesnetzagentur k říjnu 2026 hlásí stabilní importy a zrušenou alarmní úroveň nouzového plánu. Návrat k ruskému plynu by nebyl řešením akutního nedostatku, byl by strategickým rozhodnutím vrátit se k závislosti, od které se Berlín bolestivě odpoutal.

Pro Česko je tohle klíčové. Německo je náš největší obchodní partner, obě ekonomiky jsou propojené hlavně přes průmysl a automobilový sektor. Berlín a Praha zároveň úzce spolupracují na podpoře Ukrajiny. Obrat Německa směrem k Moskvě by dopadl na českou bezpečnostní pozici v EU i NATO. V Česku přitom podobné hlasy existují (SPD má v říjnovém modelu STEM 7,5 %, v Babišově koalici sedí menší skupiny s agendou omezit podporu Kyjevu), ale jsou rozptýlenější a výrazně slabší než AfD jako jeden koncentrovaný blok.

Spor o interpretaci, ne o fakta

Weidel neříká nic, co by AfD neměla v programu už roky. Rozhovor pro The Economist jen přeložil stranickou doktrínu do mezinárodního jazyka a dal jí tvář nejsilnější opoziční političky v největší evropské ekonomice. Její tvrzení, že Ukrajina prohrála, zůstává politickým soudem, ne ověřeným stavem. Ale právě proto je nebezpečnější než prostá dezinformace: tváří se jako střízlivý realismus a nabízí voličům únikovou cestu z nákladné solidarity.

Kancléř Merz stojí na druhé straně barikády a opakuje, že ztráta podpory Kyjevu by otřásla evropským bezpečnostním řádem. Mezi těmito dvěma póly se teď láme německá debata, a s ní i kus budoucnosti celého kontinentu.