Lavrov odmítl jakékoliv příměří s Ukrajinou, bojí se, že by dozbrojila. Cíle si podle něj Rusko splní vojensky samo

Sergej Lavrov to řekl poprvé 14. ledna v Moskvě po jednání s namibijskou kolegyní. Kdo klade jako prioritu „šedesátidenní nebo trvalé příměří“, ten podle něj „není seriózní“, jen kupuje čas pro Kyjev. O patnáct dní později zopakoval, že Putinův „balík“ podmínek z června 2024 stále platí beze změny. 5. února v rozhovoru pro RT přitvrdil: bezpečnostní garance nabízené Ukrajině by fakticky znamenaly, že se příměří využije k dalším dodávkám zbraní. A 24. února na tiskové konferenci v Ankaře uzavřel kruh větou, která nenechává prostor pro dvojí čtení: Rusko přestane bojovat teprve tehdy, až jednání přinesou „pevný a trvalý výsledek“, který zohlední „reality na zemi“.

Co přesně Lavrov odmítl, a proč

Lavrov neodmítl mír jako takový. Odmítl konkrétní architekturu: nejdřív příměří, pak jednání o finální dohodě. Na stole ležel americko-ukrajinsko-evropský rámec, který počítal s rychlým zastavením palby, bezpečnostními garancemi pro Ukrajinu (včetně případné mnohonárodní síly po příměří) a následným volebním kalendářem. Podle Reuters šlo o dvacetibodový plán projednaný mezi Zelenským a Trumpem.

Moskva tento model označila za past. Argument zněl jednoduše: jakákoliv pauza v bojích dá Kyjevu prostor na přezbrojení, konsolidaci armády a politické přeformátování války. Lavrov 5. února navíc tvrdil, že poslední verzi návrhu Moskva vůbec oficiálně neobdržela a o některých bodech se dozvídala z médií, včetně Financial Times. Ať už to byla vyjednávací taktika, nebo skutečnost, efekt byl stejný: Kreml dal najevo, že o modelu „nejdřív příměří“ nehodlá ani diskutovat.

Jaké „cíle“ má Rusko splnit vojensky

Když Lavrov mluví o cílech, odkazuje na podmínky, které Putin vyložil v červnu 2024. Jejich jádro shrnula agentura Reuters takto:

• Ukrajina se vzdá ambice vstoupit do NATO; Lavrov to v únoru 2026 nazval „železobetonovou“ garancí.
• Kyjev stáhne své síly ze čtyř regionů nárokovaných Moskvou.
• Uznání „realit na zemi“, tedy ruských územních zisků.

Formulace, že Rusko cíle splní „samo“, neznamená, že Moskva spoléhá čistě na vojenskou sílu bez jakékoliv diplomacie. Kreml ještě 2. března prohlásil, že pokračování jednání je v ruském vlastním zájmu a že preferuje politicko-diplomatické řešení. Háček je jinde: Moskva je ochotná jednat, ale jen o dohodě, která její podmínky předem zafixuje. Příměří bez takové dohody nepřipadá v úvahu. V praxi to znamená, že Rusko chce dál bojovat a vyjednávat současně, dokud tlak na frontě nepřinutí Kyjev přijmout kremelský rámec.

Západ a Ukrajina nenechali Lavrova bez odpovědi

Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová 11. ledna reagovala přímočaře: důkazní břemeno je teď na Rusku, ať ukáže, že chce mír. Spojenci v Paříži mezitím rozpracovávali bezpečnostní garance včetně závazných příslibů a případného rozmístění sil po příměří. Moskva na to odpověděla varováním, že zahraniční vojáci na ukrajinském území by se stali legitimními cíli.

Zelenskyj v rozhovoru pro The Atlantic v únoru deklaroval, že Kyjev podporuje americké návrhy a je připraven na volby i referendum, ale ne bez příměří a bezpečnostních záruk. Šéf ukrajinské volební komise Oleh Didenko zároveň varoval před uspěchaným hlasováním: stanné právo volby zakazuje, infrastruktura je rozbitá a miliony Ukrajinců žijí v zahraničí.

Ani NATO nešlo směrem únavy z Ukrajiny. Spojenci přislíbili vojenské vybavení, výcvik a pomoc za nejméně 70 miliard eur v roce 2026 a minimálně stejnou částku pro rok 2027.

Co to znamená pro Česko

Praha se od začátku války drží linie, že pomoc Ukrajině je český bezpečnostní zájem, nikoliv altruismus. Bezpečnostní strategie ČR označuje Rusko za zásadní hrozbu a říká, že ohrožení spojence je ohrožením i pro Česko. Konkrétní kroky tomu odpovídají:

• Vláda schválila Program Ukrajina 2026–2030 s roční alokací jedné miliardy korun.
• Bezpečnostní rada státu 7. ledna potvrdila pokračování české muniční iniciativy.
• Ministerstvo zahraničí v lednu uvolnilo 10 milionů korun na dopravu a darování 55 generátorů do Dnipropetrovské oblasti.

Lavrovovo odmítnutí příměří na české podpoře bezprostředně nic nemění. Spíš posiluje argument těch, kdo říkají, že dokud Moskva odmítá jakékoliv zastavení palby bez předchozího přijetí svých podmínek, nemá smysl pomoc Kyjevu omezovat.

Válka bez pauzy, jednání bez průlomu

V únoru 2026 se v Ženevě sešli ruští a ukrajinští vyjednavači. Agentura AP psala o nízkých očekáváních, pokračujících ruských náletech a Zelenského varování před dalšími masivními údery na energetickou infrastrukturu. Jednání běžela, ale fronta se nezastavila, přesně tak, jak Lavrov avizoval.

Podle nás je Lavrovova rétorika především pojistka. Moskva se nechce dostat do situace, kdy by příměří vytvořilo politický fakt, z něhož by bylo těžké se vrátit k bojům, zatímco Kyjev by mezitím dostal nové zbraně, vycvičil čerstvé jednotky a upevnil mezinárodní podporu. Jenže právě tato logika ukazuje, čeho se Kreml skutečně obává. Ne míru. Silnější Ukrajiny.