Ruský export zbraní se za posledních pět let propadl o 64 procent. Prostor, který po Moskvě zůstal, obsazuje Peking, a to levněji, rychleji a bez politických podmínek.
Když v květnu 2025 pákistánský pilot v kokpitu čínského stíhače Chengdu J-10CE podle amerických činitelů sestřelil nejméně dva indické stroje, zbrojní veletrhy po celém světě zpozorněly. Ne proto, že by čínský letoun překonal fyziku, ale proto, že za zlomek ceny západní konkurence dokázal v reálném boji obstát. A právě tady začíná příběh, který mění globální zbrojní mapu: Čína nevyhrává špičkovou technologií, ale dosažitelným balíkem pro země, které si Rafale ani F-15EX nemohou dovolit, nebo si je nechtějí kupovat za podmínek, které k nim Západ přibaluje.
Ruský vliv skutečně v troskách
Data stockholmského institutu SIPRI mluví jednoznačně. Mezi obdobími 2015–2019 a 2020–2024 spadl ruský export hlavních zbraní o 64 procent. Podíl Moskvy na světovém zbrojním trhu klesl na 7,8 procenta a v nejaktuálnějším pětiletém řezu 2021–2025 už jen na 6,8 procenta. Ještě dramatičtější je propad počtu odběratelů: z 31 států v roce 2019 na pouhých 12 v roce 2023.
Příčiny jsou tři a vzájemně se posilují. Válka na Ukrajině, která trvá už více než čtyři roky, pohltila ruskou výrobní kapacitu; tanky, střely i letouny míří na frontu, ne na export. Sankce odřízly přístup ke komponentům. A západní diplomacie aktivně odrazuje tradiční ruské zákazníky od nových kontraktů. Výsledek? Dvě třetiny toho, co Rusko ještě vyváží, směřují do pouhých tří zemí: Indie, Číny a Běloruska. Budoucí exportní kniha Moskvy je podle SIPRI výrazně slabší než u Spojených států nebo Francie. Nejde o dočasný výkyv.
Kde Amerika ztrácí půdu pod nohama
Spojené státy zůstávají největším světovým vývozcem zbraní. To je fakt, který žádná čínská ofenzíva zatím nezměnila. Problém ale nastává v konkrétních regionech a cenových kategoriích, kde americká nabídka naráží na vlastní limity.
V západní Africe držela Čína v období 2020–2024 podíl 26 procent na dovozech hlavních zbraní. Amerika? Pouhých 4,6 procenta. Indonésie, tradičně proamericky orientovaná země, v říjnu 2025 oznámila nákup nejméně 42 stíhaček J-10C, a to přesto, že souběžně objednala 24 amerických F-15EX a 42 francouzských Rafalů. Indonéský náměstek ministra obrany to v červnu 2025 vysvětlil prostě: pokud čínský stroj splní požadovaná kritéria a je levný, není důvod ho odmítat. Země se definuje jako nebloková a chce diverzifikovat.
Pod vedením Donalda Trumpa navíc americká administrativa v roce 2025 snížila objem vojenských transferů na Ukrajinu oproti předchozím dvěma rokům. Nejde o kolaps americké pozice, ale o signál: tam, kde Washington váhá, zpomaluje nebo podmiňuje, Peking vstupuje.
Evropa není drahá všude, ale tam, kde záleží
Tvrzení o „drahé Evropě“ vyžaduje nuanci. Francie na globálním zbrojním trhu v posledních letech rostla, evropský obranný průmysl jako celek zůstává silný. Jenže v segmentu, kde se rozhoduje o budoucích zákaznících z rozvojového světa, tedy u lehčích a středních stíhaček, evropské stroje prohrávají cenový souboj.
Bangladéšský poradce premiéra letos v srpnu postavil kalkulaci vedle sebe: balík 20 letounů J-10CE včetně náhradních dílů, výcviku a pojištění za zhruba 52 miliard korun. Rafale od Dassaultu nebo Eurofighter Typhoon by za srovnatelný počet strojů stály výrazně víc. Poradce přitom hovořil o „podobné kvalitě“, a právě tady se láme konkurenční boj. Čína neprodává nejlepší letoun na trhu. Prodává dostatečně dobrý letoun za cenu, kterou si kupec může dovolit.
Pět metod čínského zbrojního postupu
Peking nestaví svůj export jen na ceně. Z otevřených zdrojů se skládá pětice nástrojů, které dohromady tvoří systém:
- Nízká cena – J-10CE i čínsko-pákistánský JF-17 Thunder jsou řádově levnější než západní protějšky srovnatelné kategorie.
- Komplexní balíčky – servis, výcvik, náhradní díly a pojištění v jedné smlouvě. Kupec nemusí skládat logistiku z pěti zdrojů.
- Spoluvýroba a technologický transfer – JF-17 vzniká v pákistánských závodech, což dává partnerovi podíl na výrobě i politický závazek.
- Vyplnění vakua po Rusku – v období 2021–2025 dodala Čína hlavní zbraně do 47 států. Tam, kde Moskva vypadla, Peking nastoupil.
- Bojový marketing – po květnu 2025 má J-10CE něco, co západní exportní stroje často nemají: příběh z reálného vzdušného boje.
Právě poslední bod si zaslouží pozornost. Pákistánská strana po indicko-pákistánských střetech tvrdila pět sestřelů indických letounů včetně tří Rafalů. Agentura Reuters s odvoláním na americké činitele potvrdila nejméně dva sestřely, z toho minimálně jeden Rafale. Britský institut RUSI hodnotí ztráty několika indických strojů jako pravděpodobné, ale výslovně varuje před ukvapeným vyvozováním technických závěrů; data jsou fragmentární a dezinformační mlha hustá. Přesto: pro potenciálního kupce v Africe nebo jihovýchodní Asii je i opatrně formulovaný bojový úspěch silnější argument než jakýkoli katalogový list.
Co si za čínské peníze kupujete, a co ne
Srovnání J-10CE se západními stroji ukazuje, proč nejde o přímou konkurenci ve špičce, ale o jinou kategorii nabídky. Boeing F-15EX Eagle II je těžký dvoumotorový stíhač s maximální vzletovou hmotností 36,7 tuny, nosností přes 13 tun výzbroje, rychlostí Mach 2,5 (přibližně 3 060 km/h) a radarem s aktivním elektronickým řízením paprsku (AESA), schopný nést až 12 střel AIM-120 AMRAAM. Dassault Rafale váží plně naložený 24,5 tuny, nese 9,5 tuny na 14 závěsnících a disponuje vlastním radarem RBE2 AESA.
J-10CE je jednomotorový stroj lehčí kategorie. Pákistánská vláda ho oficiálně rámuje jako platformu se schopností „prvního výstřelu“ v boji na dohled i za dohled, ale konkrétní parametry exportního radaru ani přesný dosah Peking veřejně nezpřístupňuje s takovou transparentností jako Boeing nebo Dassault. Právě v tom spočívá čínská strategie: neprodávat nejlepší specifikaci, ale nejlepší poměr cena–schopnost pro zákazníka, který by si F-15EX stejně nekoupil.
Podle nás je to přesně ten bod, kde Západ prohrává nikoli kvalitou, ale přístupem. Nabízet Rafale zemi s ročním obranným rozpočtem pod 100 miliard korun je jako prodávat Ferrari taxikáři. Čína nabízí Škodu, spolehlivou, servisovanou a s financováním na míru.
Zbývá otázka, zda je čínský postup nevratný. Zatím není. Přes 61 procent čínského zbrojního exportu stále míří do jediné země, Pákistánu. Mnoho velkých importérů čínské zbraně z politických důvodů dál odmítá. Prostor pro západní protiofenzívu existuje, ale vyžaduje něco, co zbrojní průmysl v Evropě i Americe dělá nerad: být rychlejší, levnější a méně byrokratický. Pokud to nedokáže, seznam 47 čínských odběratelů poroste dál.