Video: Ukrajinský voják si nožem na frontě uřízl obě nohy, a i tak kosil ruské okupanty. Jejich nabídku na kapitulaci nepřijal

Příběh, který 20. října zveřejnil válečný reportér Jurij Butusov na Censor.NET, nemá v moderní vojenské historii zdokumentovaný precedent. Těžce raněný pěšák 30. samostatné mechanizované brigády s volacím znakem „Maґura“ přežil v izolaci, sám si amputoval pravou nohu, odmítl ruské výzvy ke kapitulaci a dál plnil bojový úkol: hlásil pohyb nepřítele, udržoval spojení s velením a držel pozici, kam se kvůli minám, dronům a vodní překážce nedostal žádný záchranný tým. Když selhaly všechny pozemní pokusy, Ukrajinci pro něj vyvinuli něco, co dosud nikdo nezkusil: vzdušnou evakuaci člověka bojovým dronem přímo z frontové linie.

Šestnáct měsíců v pekle u Oskilu

Vlasenko nastoupil na pozici 2. června 2025. Kupjanský směr, východní břeh řeky Oskil, místo, kde se ukrajinská obrana opírá o terén a kde každý metr kontrolují ruské FPV drony a minová pole. Dne 14. února 2026 mu ruský dron shodil munici přímo na obě nohy. Levá postupně odumřela gangrénou. Pravá visela, kost pronikala ven, při pohybu se stav zhoršoval. V květnu 2026 ji Vlasenko položil na cihlu a uřízl nožem.

Neměl chirurgické nástroje. Měl turniket, obvazy a to, co mu spolubojovníci shazovali drony: Betadine, antibiotika, léky proti bolesti, jídlo, vodu, cigarety. Přežíval v úkrytu, odkud vylézal pro zásoby. Vysílačkou podával hlášení, co slyší, kde se pohybuje nepřítel, jaká je situace kolem. Fungoval jako pozorovatel v podmínkách, kde by běžná evakuační doktrína dávno selhala.

Rusové to věděli. Shodili mu reproduktor s nabídkou kapitulace a slibem „bílého dronu“ do zajetí. Odmítl.

Proč nešla klasická evakuace

Cesta k Vlasenkovi byla zablokovaná ze všech stran. Miny, ruské drony monitorující každý pohyb, řeka Oskil a infiltrace nepřátelské pěchoty, to všechno vylučovalo klasický obrněný transport i sanitku. Jednotka zkusila poslat pozemního robota. Rusové ho zničili dřív, než dorazil k cíli.

Náčelník rozvědky 2. mechanizovaného praporu 30. brigády, důstojník s volacím znakem „Alex“, přišel s myšlenkou, která zněla jako sci-fi: vytáhnout člověka vzduchem. Od nápadu k realizaci uplynulo šest měsíců. Technickou stránku řešila ukrajinská firma Gurzuf Defence se specialisty roty bezpilotních pozemních systémů 92. útočné brigády. Do plánování bylo zapojeno asi patnáct lidí. Přímá příprava konkrétní mise zabrala dva měsíce, předletová fáze sedm dní.

Dron, naviják a horolezecký postroj

Strojem, který Vlasenka vytáhl, byl těžký hexakoptérový dron Heavy Shot Ajudag-6. Běžně slouží k logistickým účelům s nosností 70–90 kilogramů. Pro tuto misi dostal speciální úpravu (naviják a systém horolezeckého uchycení) a jeho nosnost byla navýšena až na 130 kilogramů.

Den před akcí spolubojovníci Vlasenkovi shodili telefon s videonávodem a evakuační postroj. Musel se připnout sám. 4. října 2026 Ajudag-6 přistál u jeho pozice. Vlasenko se připojil k navijáku, dron ho vyzvedl a v polosedě přepravil na mezibod vzdálený šestnáct kilometrů, kde proběhla výměna baterií. Odtamtud pokračoval osm kilometrů pozemním robotem Myrotvorec a pak autem na stabilizační stanoviště.

Celou operaci krylo několik vrstev:

• Průzkumný dron Autel sledoval trasu
• Těžké drony Vampire zajišťovaly vzdušné krytí; jeden z nich Rusové sestřelili
• Radioelektronický boj rušil nepřátelské signály
• Dělostřelectvo potlačovalo ruské pozice podél trasy
• Záložní týmy čekaly pro případ nouzového přistání

Operátor dronu s přezdívkou „Čornyj“ z 30. brigády řídil let. Podle ArmyInform i dalších ukrajinských vojenských zdrojů šlo o první veřejně zdokumentovanou vzdušnou evakuaci těžce raněného vojáka přímo z bojové pozice.

Bojoval, dokud ho nevytáhli

Vlasenko po amputaci obou dolních končetin nevedl útočné akce v klasickém smyslu. Ale dál plnil bojový úkol, a to je v kontextu války na Ukrajině zásadní. Držel pozici, kterou by jinak Rusové obsadili. Hlásil pohyb nepřítele. Odmítl kapitulaci, čímž Rusům odepřel propagandistické vítězství i kontrolu nad stanovištěm. V asymetrické válce, kde každá pozice a každá informace rozhoduje, je i takový voják aktivním bojovníkem.

Americké vojenské medicínské studie už před lety pracovaly s konceptem evakuace bezpilotním prostředkem pro pacienty, kteří během transportu nepotřebují kritické chirurgické zásahy. Ukrajinci tento koncept jako první přenesli z teorie do praxe, ne proto, že by to bylo pohodlnější, ale proto, že neměli jinou možnost. Sami vývojáři z Gurzuf Defence zdůrazňují, že vzdušná evakuace člověka zůstává „prostředkem poslední naděje“, nikoli sériovou rutinou.

Co bude dál

Po evakuaci Vlasenko podstoupil v Charkově několik operací. Jeho stav se stabilizoval, život už podle ukrajinských zdrojů není v ohrožení. Čeká ho protetika a práce s psychologem. Velitel 10. armádního sboru ho navštívil v nemocnici a předal mu Řád Bohdana Chmelnického III. stupně. Vlasenko byl navržen na titul Hrdina Ukrajiny.

Česko v tomto příběhu nefiguruje přímo, ale kontext je blízký. Ministryně obrany Jana Černochová při návštěvě české firmy vyrábějící drony pro Ukrajinu řekla, že „tvrdě nabyté zkušenosti Ukrajinců“ pomáhají zkrátit cestu při zavádění bezpilotních prostředků do Armády ČR. České organizace jako Aerorozvědka dodaly na Ukrajinu tisíce dronů, průzkumných, útočných i pozemních. Žádný z nich zatím není srovnatelný s Ajudagem-6, ale směr je jasný: drony už nejsou jen zbraně. Jsou i záchranné prostředky.

Kostiantyn Vlasenko strávil 490 dní na pozici, kde ho nikdo nedokázal vyzvednout. Nakonec pro něj přiletěl stroj, který do té doby neexistoval. A on se k němu připnul sám, bez obou nohou.