NATO chce rozhodovat dvakrát rychleji, než dokáže Rusko reagovat. Testuje nový systém s umělou inteligencí

Nejde o jednu supermoderní „AI krabici“, která by sama rozhodovala o útocích. Jde o něco v jistém smyslu ambicióznějšího, a zároveň prozaičtějšího. Aliance testuje, jestli dokáže překonat vlastní největší slabinu: tření mezi desítkami národních systémů velení, které spolu dosud komunikují pomalu, často ručně a v oddělených datových silech. Právě toto tření protivník může využít. A právě proto NATO mluví o tom, že chce vstoupit dovnitř protivníkova rozhodovacího cyklu dřív, než stihne zareagovat.

Co znamená „dvakrát rychleji než Rusko“

Formulace z titulku stojí na konkrétní alianční ambici: zkrátit takzvanou latenci od informace k rozhodnutí, tedy dobu mezi přijetím informace a rozhodnutím, o více než 50 %. Měří se to jednoduše. Operátoři nejprve projdou celý cyklus zaměřování bez umělé inteligence, čímž vznikne výchozí hodnota. Poté stejný proces zopakují s AI nástroji. Rozdíl je výsledek.

NATO přitom ve svých veřejných materiálech neuvádí jednu konkrétní „ruskou reakční dobu“, vůči které by svůj cíl přímo poměřovalo. Titulek se opírá o logiku soupeření rozhodovacích cyklů: kdo rozhodne dřív, získá výhodu. Jako orientační srovnání slouží nezávislé analýzy. Britský think-tank RUSI popisuje, že funkční ruský dělostřelecký cyklus zaměřování může trvat tři minuty, jindy třicet. Americké CSIS zase dokumentuje, jak Rusko zkracuje svůj digitální průzkumně-úderný řetězec z hodin na minuty. Proti centralizovanému ruskému systému může být mnohonárodní NATO bez silné interoperability znevýhodněné, ne kvalitou rozhodování, ale třením při předávání dat mezi spojenci.

Tři vrstvy jednoho experimentu

Pod hlavičkou DiBaX26 se potkávají tři odlišné projekty, které se v praxi doplňují.

Digital Backbone tvoří síťovou páteř. Testuje rychlé nasazení konektivity, odolné komunikace přes více sítí najednou a schopnost fungovat i v prostředí, kde protivník aktivně ruší signál. Jedním z překvapivých využití je pasivní detekce objektů pomocí 5G infrastruktury: NATO nechce jen rychleji vyhodnocovat data, chce rozšířit samotnou senzorovou základnu.

Next Generation Targeting (NGT) je to, co si většina lidí představí pod pojmem „systém s umělou inteligencí“. Není to ale autonomní zbraň. Je to federovaný rámec, který propojuje existující velitelské systémy spojenců přes společný datový model. AI v něm třídí, filtruje a prioritizuje informace: z přibližně 10 000 potenciálních cílů dokáže vytřídit prioritní seznam asi 1 000 kritických zásahů. Rozhodnutí o samotném úderu zůstává na člověku. NATO výslovně uvádí „konečnou lidskou kontrolu“: velitelé nastavují záměr, pravidla nasazení i právní limity a personál může do procesu zasáhnout kdykoli.

Layered Counter-UAS Initiative (LCI-X) řeší protidronovou obranu. Čerpá přímo z ukrajinské zkušenosti přes společný alianční tým JATEC a spolupracuje s ukrajinskými experty. Scénáře jsou navržené podle reálných hrozeb současného konfliktu.

Do experimentu je zapojeno přes 6 000 simulovaných a více než 100 živých cílů. Operátoři pracují z pěti různých zemí, zapojeni jsou lidé ze SHAPE, obou Joint Force Commands a jedenácti spojeneckých armád.

Proč právě teď, a proč Lotyšsko

Válka na Ukrajině je přímým katalyzátorem. NATO Allied Command Transformation výslovně říká, že experimenty mají být „informované nejaktuálnějšími soubory problémů z války na Ukrajině“. Masové nasazení levných dronů, elektronické rušení, tlak na co nejkratší řetězec od senzoru ke střelci: to všechno Ukrajina zvýraznila a NATO se to snaží řešit v kontrolovaném prostředí dřív, než bude muset v reálném.

Lotyšsko není náhodná volba. DiBaX tu probíhá od roku 2022 a letošní pátý ročník je dosud největší. Předchozí iterace postupně ověřovaly 5G technologie, mnohonárodní interoperabilitu, odolnost proti dronům i přeshraniční lety bezpilotních prostředků mezi Estonskem a Lotyšskem. Každý ročník staví na výsledcích předchozího: krátké experimentační cykly místo mnohaletého vývoje za zavřenými dveřmi.

Co to znamená pro Česko

Veřejně dohledatelné zdroje přímou českou účast v DiBaX26 nepotvrzují. Česká armáda ale v příbuzných aliančních projektech aktivně figuruje. V září 2026 se zapojila do cvičení Bold Quest zaměřeného právě na sdílení dat, zaměřování a řetězec od senzoru ke střelci. V Lotyšsku má od ledna 2026 ženijní kontingent v rámci mnohonárodního brigádního uskupení NATO. A doma ministerstvo obrany uzavřelo memorandum s firmou ERA o modernizaci obranných systémů včetně pasivních senzorů a datové fúze kompatibilní se standardy Aliance. Armáda zároveň školí nové specialisty na taktické datalinky Link-16, bez nich by podobný alianční pracovní postup jednoduše nefungoval.

Pokud se NGT prosadí jako alianční standard, nebude to znamenat, že Česko musí vyhodit své velitelské systémy. NATO výslovně říká, že nechce stavět nový společný systém, ale propojit ty stávající. Praktický důsledek je jiný: kdo nebude umět sdílet data podle aliančních standardů, zůstane za dveřmi.

Ambice, ne hotová zbraň

Důležité je říct, co DiBaX26 není. Není to zavedení hotové bojové schopnosti. NATO samo opakovaně zdůrazňuje, že experiment má teprve zjistit, co funguje, kde jsou limity a jaké standardy bude potřeba dál rozvíjet. Úspěšný test automaticky neznamená operační nasazení. Strategický horizont aliančních dokumentů míří k plnohodnotné mnohodoménové alianci kolem roku 2030.

Skutečný zlom nebude v jednom algoritmu. Bude v tom, zda třicet dva spojenců dokáže v reálném čase sdílet data, aniž by je brzdily národní formáty, stupně utajení a byrokratické předávání oprávnění. Právě tohle NATO v lotyšských lesích zkouší, a právě tohle je těžší než jakýkoli software.