„Trump si připravuje únikové cesty pro případ války s Ruskem,“ hodnotí Puškov. Je přesvědčen, že v tom Evropu nechá

Puškov není okrajová postava ruské politiky. Předsedá informačnímu výboru Rady federace, pravidelně komentuje zahraniční dění na svém telegramovém kanálu a jeho slova se v Moskvě berou vážně. Když na konci dubna na Telegramu napsal, že vzájemná podpora mezi Amerikou a Evropou postrádá „automatismus“ a že Washington může při konfliktu Evropy s Ruskem „preferovat zůstat stranou“, nešlo o náhodnou poznámku. Šlo o promyšlenou interpretaci série Trumpových výroků, které za poslední měsíce nabraly na intenzitě. Otázka zní: má Puškov pravdu, nebo jen posiluje narativ, na kterém má Moskva existenční zájem?

Co přesně Trump řekl

Puškovova interpretace nestojí na jednom vytržném výroku. Stojí na řetězci prohlášení, která se táhnou celým jarem 2026.

Nejtvrdší linie padla 17. března v Oválné pracovně, kde Trump po boku irského premiéra Micheála Martina reagoval na neochotu evropských spojenců pomoci s doprovázením tankerů v Hormuzském průlivu. Řekl, že spojenci „nechtějí pomoci“, že NATO dělá „velmi hloupou chybu“ a že si klade otázku, „zda by NATO vůbec kdy bylo po boku USA“. Dodal, že si to Amerika „musí zapamatovat“.

O dva týdny později, 1. dubna na velikonočním obědě v Bílém domě, přitvrdil: „NATO se k nám chovalo velmi špatně.“ A pokud by Spojené státy někdy potřebovaly pomoc, spojenci se prý zachovají stejně. Bílý dům pak 21. dubna po Trumpově rozhovoru pro CNBC jeho linii shrnul slovy, že NATO nabídlo pomoc až „jakmile bude po všem“ a že spojenci jsou vůči Americe „papíroví tygři“.

Tři výroky ve třech různých kontextech během pěti týdnů. To už není náhodná frustrace, ale opakovaná linka.

Co z toho Puškov vyvozuje, a co vynechává

Puškov staví svou argumentaci na třech vrstvách. Zaprvé na Trumpově frustraci z íránské epizody. Zadruhé na jeho dlouhodobém pohledu na Evropu jako na „černého pasažéra“, který čerpá americkou ochranu, ale neplatí za ni. A zatřetí na logickém závěru: když se vzájemná pomoc neprojevila u Íránu, nemusí se projevit ani opačným směrem, tedy v případě evropského konfliktu s Ruskem.

V jeho telegramovém textu to vyznívá jako varování, ne jako popis hotového amerického plánu. Puškov píše, že americká ochota chránit Evropu je „podstatně zpochybněna“. Nepopisuje rozhodnutí Washingtonu, ale politický prostor, který se podle něj otevírá.

A právě tady je klíčový háček. Puškov totiž vynechává dvě věci. Summit NATO v Ankaře 8. července 2026 znovu veřejně stvrdil neotřesitelný závazek k článku 5. A americký Kongres už v roce 2023 zákonem omezil možnost jednostranného odchodu USA z aliance bez souhlasu Senátu. Formální alianční architektura tedy stojí. Puškov ale nesází na formality, sází na pochybnost.

Článek 5 není automatický, a to je podstatné

Právě znění článku 5 dává Puškovově interpretaci určitou oporu, i když ne takovou, jakou jí přisuzuje. Článek 5 Severoatlantické smlouvy totiž neukládá automatický vstup do války. Každý spojenec má poskytnout „takovou pomoc, jakou považuje za nutnou“, a ta může, ale nemusí zahrnovat ozbrojenou sílu. Jak upozorňuje Congressional Research Service, tato flexibilita byla do textu vložena záměrně, aby o americké reakci měl slovo Kongres.

Jinými slovy: automatická je politická solidarita, ne předem daný vojenský scénář. A právě v tomto prostoru operuje Trumpova rétorika. Neříká „odcházíme z NATO“. Říká „zapamatujeme si to“ a „jsou to papíroví tygři“. Nevypovídá smlouvu. Vytváří pochybnost o tom, jak daleko by americká pomoc v krizi skutečně šla.

Podle nás je právě tato nejednoznačnost tou největší „únikovou cestou“, ne žádný tajný plán Washingtonu, ale prostor, který Trumpova transakční logika otevírá. Když americký prezident opakovaně podmiňuje solidaritu protislužbou, oslabuje tím předvídatelnost. A předvídatelnost je základem odstrašení.

Proč Moskva potřebuje, aby Evropa pochybovala

Puškovova analýza nezní jako neutrální komentář, a není jím. NATO na svých stránkách přímo uvádí, že Rusko vede dezinformační kampaň s cílem „zasévat rozpory a živit napětí“ mezi spojenci. Mechanismus G7 Rapid Response v srpnu 2026 popsal ruské informační operace zaměřené na podkopávání důvěry v instituce a alianci, konkrétně v případě Polska po narušení jeho vzdušného prostoru.

Puškovovo veřejné zesilování pochybností o americké ochotě bránit Evropu do tohoto strategického cíle přesně zapadá. Zisk pro Moskvu je trojí: oslabení odstrašení, tlak na evropské vlády, aby byly opatrnější vůči Rusku, a podpora narativu o rozděleném Západu.

To ale neznamená, že jeho slova lze jednoduše odmávnout jako propagandu. Část západních analytiků dochází k podobným obavám, jen z opačné strany. Carnegie Endowment píše, že Trumpova nevyzpytatelnost nechává Evropu „v hádání“ a že NATO používá i jako nástroj nátlaku. Council on Foreign Relations radí Evropě připravit si „plán B“. Lawfare upozorňuje na dlouhodobé poškozování důvěry uvnitř aliance. Sdílená je obava z eroze důvěryhodnosti amerického závazku, ne Puškovův geopolitický závěr ve prospěch Moskvy.

Co to znamená pro Česko a Evropu

Pro Česko by oslabení americké angažovanosti znamenalo ztrátu nejdůležitějšího odstrašujícího prvku aliance: jistoty, že za evropskou obranou stojí americká vojenská síla v plném rozsahu, tedy jaderné odstrašení, strategická přeprava, zpravodajství, protivzdušná obrana a logistika. Council on Foreign Relations výslovně píše, že Evropa bude ještě řadu let potřebovat americkou „živou sílu, palebnou sílu, přepravu a zpravodajství“.

Česko na tento trend už reaguje. Ministerstvo obrany pro rok 2026 uvádí celkové obranné výdaje 184,7 miliardy korun, tedy zhruba 2,06 až 2,1 % HDP. Vláda rozhodla o růstu o 0,2 procentního bodu ročně do roku 2030 a po summitu NATO počítá s čistě obrannými výdaji na úrovni 3,5 % HDP do roku 2035 plus 1,5 % v souvisejících výdajích. Obranná strategie z roku 2023 definuje obranu jako celostátní úkol s důrazem na zálohy, mobilizační infrastrukturu a schopnost přijímat spojenecké síly.

Správná reakce není panika ani lhostejnost. Trump NATO neopouští, ale jeho rétorika mění kalkul. Obama mluvil o článku 5 jako o „posvátné povinnosti“, Biden ho označil za „nedotknutelný“. Trump říká: „Zapamatujeme si to.“ Rozdíl není právní. Je politický. A v odstrašení je politická vůle důležitější než text smlouvy.

Puškov čte Trumpa tak, jak to vyhovuje Moskvě. Ale fakta, ze kterých vychází, jsou skutečná, a právě proto je třeba brát vážně ne jeho závěry, ale důvod, proč je vůbec může formulovat.