Británie nabízí americkému námořnictvu fregaty Arrowhead 140. Konkurují jim Japonci i Korejci, ale mají trumf

V srpnu 2026 podepsal Bílý dům prezidentské memorandum, které otevřelo dveře zahraničním lodním návrhům do amerických loděnic. Důvod je prostý a bolestivý: americký lodní průmysl nestíhá. Nedodělky se kumulují u šesti velkých programů, náklady rostou, termíny se posouvají a opakované změny designu během vývoje celý proces ještě zpomalují. Pentagon proto spustil 90denní přezkum zahraničních fregat a do hry vstoupili Britové, Japonci, Jihokorejci, a dokonce i Turci. Britská firma Babcock přichází s fregatou Arrowhead 140, a má v rukávu něco, co ostatní nabídnout nemohou.

Co je Arrowhead 140 a proč nejde o papírový projekt

Arrowhead 140 je exportní víceúčelová fregata, jejíž základ tvoří britská třída Type 31, kterou Royal Navy označuje jako Inspiration Class. Loď měří 138,7 metru, vytlačuje 5 700 tun, dosahuje rychlosti 26 uzlů a vystačí si s osádkou kolem sta lidí. Klíčový detail: 119 metrů čtverečních modulárního prostoru pro kontejnery a mise, což z ní dělá platformu s růstovými rezervami, nikoli úzce specializovanou jednotku.

Nejde přitom o render v PowerPointu. V loděnici Rosyth v únoru 2026 začal řez oceli na čtvrtou britskou fregatu HMS Bulldog, třetí loď HMS Active už opustila výrobní halu. A mimo Británii? Polsko v prosinci 2025 položilo kýl první ze tří fregat Miecznik, které staví na bázi téhož návrhu v domácí loděnici PGZ. Indonésie má vlastní objednávku. Arrowhead 140 je zkrátka design, který běží na živých výrobních linkách ve třech zemích současně.

Konkurenti z Asie: kompaktní, ale jinak nastavení

Japonsko posílá do soutěže exportní verzi fregaty třídy Mogami od Mitsubishi Heavy Industries. Základní Mogami pro japonské námořní síly vytlačuje 3 900 tun a měří 133 metrů, ale exportní varianta, kterou si v dubnu 2026 objednala Austrálie, dostává 32článkový vertikální odpalovací systém, dosah až 18 520 km (10 000 námořních mil) a osádku pouhých 92 lidí. Je kompaktnější, rychlejší a personálně úspornější než Arrowhead. Japonci navíc už prokázali, že umějí strukturovat zahraniční kontrakt s lokální stavbou.

Jihokorejský kandidát je třída Čchungnam, tedy Ulsan Batch-III. Jde o 3 600tunovou fregatu délky 129 metrů s domácím bojovým systémem, korejským vertikálním odpalovacím systémem K-VLS a radarem s aktivním elektronickým řízením paprsku AESA. Korejci sázejí na silně „zdomácnělou“ senzorovou a zbraňovou sestavu, vše od radaru po řízení boje je korejské. Ve veřejném prostoru ale zatím není jasně pojmenován jediný korejský hlavní dodavatel pro americkou soutěž, což může být handicap v jednáních s Pentagonem.

Podle USNI News se ve hře objevuje i turecká třída Istanbul. Pole zájemců je tedy širší, než by napovídala jen britsko-asijská osa.

Proč Amerika vůbec sahá po cizích fregatách

Odpověď leží v textu samotného memoranda. Bílý dům otevřeně přiznal, že americký lodní průmysl trpí nedostatkem kapacit i konkurence. Dodavatelská základna atrofovala, příliš složité návrhy a neustálé iterativní změny designu vedly k růstu cen a skluzům. Memorandum proto zavádí takzvaný „finský model“: zahraniční dodavatel může dodat návrh, ale musí současně vybudovat nebo získat loděnici v USA, vycvičit americkou pracovní sílu, licencovat výrobní technologie a opřít se o americký dodavatelský řetězec. Po prvních dvou lodích se vše přesouvá výhradně na americkou půdu. Každá výjimka navíc vyžaduje oznámení Kongresu a třicetidenní lhůtu.

Memorandum zároveň výslovně zakazuje americkému námořnímu velitelství NAVSEA vnucovat dodatečné změny zralým rodičovským návrhům. To je zásadní: právě nekonečné „vylepšování“ hotových projektů v minulosti zdražilo a zpozdilo řadu amerických programů.

Britský trumf: ne nejlepší loď, ale nejrychlejší cesta do americké loděnice

Tady se dostáváme k jádru britské nabídky. Arrowhead 140 nemusí být tabulkově nejsilnější fregata v soutěži. Mogami je svižnější, Čchungnam má sofistikovanější domácí elektroniku. Jenže soutěž není jen o senzorech a raketách, je o tom, kdo nabídne nejrychlejší a nejméně rizikový průmyslový přenos do Spojených států.

A právě tady má Babcock kombinaci, kterou ostatní těžko replikují:

• Zralý design na běžící výrobní lince – čtyři britské lodě v různých fázích stavby, polský Miecznik už na vodě, indonéská objednávka v přípravě.
• Prověřený model licenčního exportu – Babcock neposílá hotové lodě, ale know-how, projektové řízení a integraci. V Polsku to funguje, v Indonésii se rozbíhá.
• Americký průmyslový partner HII – Huntington Ingalls Industries je největší lodní stavitel v USA. Divize Ingalls v Pascagoule staví hlavní americké hladinové bojové lodě a v dubnu 2026 získala kontrakt na podporu programu FF(X). Babcock s HII už spolupracuje přes společný podnik H&B Defence i na rozšíření podpory amerického ponorkového průmyslu v rámci AUKUS.

Britové tak nenabízejí „cizí loď pro Ameriku“. Nabízejí spojenecký design, který americký dělník v americké loděnici postaví podle ověřeného plánu, bez let vývoje, bez designového chaosu, bez rizika, že projekt zamrzne na rýsovacím prkně. Podle sekundárních zdrojů Babcock chystá formální podání do konce října 2026.

Co bude dál a co to znamená pro NATO

Nejbližší pevný termín: memorandum ukládá do 90 dnů od 13. srpna 2026 předložit plán pro hladinové bojové lodě, tedy zhruba do poloviny listopadu. USNI uvádí datum posouzení 12. listopadu 2026. U americké linie FF(X) už předvýroba běží a první loď by měla být dodána do konce června 2030. Pro případného zahraničního vítěze oficiální termín zatím neexistuje.

Pro středoevropské spojence včetně Česka je téma relevantní spíš aliančně než akvizičně, fregaty pro českou armádu samozřejmě nikdo nekupuje. Ale Polsko už staví Arrowhead 140 ve vlastní loděnici a případný americký úspěch by rozšířil ekosystém stejného návrhu napříč NATO. Více loděnic, více náhradních dílů, více sdílených zkušeností.

Rozhodnutí ještě nepadlo a pole zájemců je široké. Ale pokud Pentagon skutečně hledá to, co memorandum říká, tedy zralý design, minimální riziko a americkou stavbu, pak Babcock se svým Arrowheadem a s HII za zády drží karty, které Tokio ani Soul tak snadno nepřebijí.