Po svém vzniku se NDR snažila získat vojenská vozidla vlastní konstrukce. Některá z nich se i povedla a sloužila do posledních dnů Berlínské zdi.
Automobilový průmysl NDR byl poměrně vyspělý a v prvních desetiletích po vzniku Východního Německa se snažil zásobovat Nationale Volksarmee (NVA – Národní lidová armáda) kvalitními vojenskými vozidly vlastní konstrukce. Od 60. let však postupně docházelo k útlumu vývoje a výroby vlastních vojenských speciálů. NVA se stala plně závislou na dovozu z jiných zemí Varšavského paktu. Přesto vzniklo několik zajímavých vojenských vozů Made in DDR, které stojí za připomenutí.
1) IFA G5
Symbol NVA v prvních letech její existence byl nepochybně tento třínápravový nákladní automobil. Vznikl krátce po válce v továrně VEB Kraftfahrzeugwerk Ernst Grube ve Werdau. Jeho výroba byla zahájena roku 1952 a skončila roku 1964. Vozidlo mělo šestiválcový diesel s výkonem 120 koní, pětistupňovou převodovku, dokázalo uvézt až 5 tun nákladu. Přestože G5 dokázal vyvinout rychlost až 80 km/hod., výrobce doporučoval jezdit maximálně 60 km/hod., protože ve vyšších rychlostech brzdy ztrácely účinnost.
Přesto, že G v názvu znamenalo Gelände tedy terénní, u řidičů si vysloužil přezdívku „Chromá bedna“. V čem byl G5 skutečně unikátní, byl velký počet nástaveb, kterými byl postupně vybaven. Od sklápěčky přes skříňovou pojízdnou dílnu až po policejní vodní dělo. Ta se nechvalně proslavila během stavby Berlínské zdi.
Které z dětí v 60.letech mělo štěstí a rodiče jim ho sehnali v hračkářství, mohlo si hrát s plechovým modelem tohoto auta, pamětníci jej znají například s nástavbou s jeřábem. Výroba G5 byla ukončena kvůli narůstajícím problémům s kvalitou i samotnou výrobou v továrně, do které po celou dobu nikdo neinvestoval prakticky ani fenik. Velký podíl mělo i váznoucí zásobování kvalitními materiály pro výrobu motorů a nedostatek pneumatik. G5 byl nahrazen výrobně jednodušší W50.
2) P2/P3
Soudruzi museli být bdělí a v první řadě zajistit hranice „ráje dělníku a rolníků“. Proto se již od roku 1952 začal vyrábět ve Zwickau lehký armádní terénní vůz P2. Čtyřmístný otevřený vůz s šestiválcem o objemu 2,4 litru, hmotností 1750 kilogramů, spotřebou 24 litrů benzínu na 100 kilometrů a maximální rychlostí 95 kilometrů se vyráběl do roku 1958. Po dodání 2061 vozidel musela být výroba kvůli nedostatku kapacit zastavena, protože továrna zahájila „velkosériovou“ výrobu známých Trabantů.
Poptávka po vojenském džípu však byla dál, a proto byla výroba roku 1962 obnovena. Vylepšená verze P3 měla místo litinového, hliníkový motor a novou převodovku, která dovolovala měnit náhon přes kardanovou hřídel ze všech čtyř kol pouze na zadní nápravu. P3 se vyráběl dokonce ve dvou verzích: „služební“ třídveřové a „důstojnické“ pětidvéřové.
Roku 1966 byla výroba po 3000 kusech P3 definitivně ukončena. Pokus nahradit jej zvláštní verzí Trabanta s plátěnou střechou a bez dvířek u bojových jednotek NVA zklamal (nazývali ho také Kübelwagen nebo Tramp). Pak NVA začala odebírat sovětské vozy, známé Gaz 69, později Gaz 469. P3 lze ale dodnes najít například u malých jednotek dobrovolných hasičů v bývalé NDR.
3) MZ TS 250 A
NDR byla ráj dvoutaktů. A to nejen na čtyřech, ale i dvou kolech. Baštou východoněmeckého motocyklového průmyslu bylo saské Zschopau, kde sídlila továrna MZ, dříve DKW se specializací na výrobu motocyklů. Je třeba popravdě přiznat, že motocykly ze Zschopau měly poměrně dlouho velmi dobrou úroveň a zánik jejich výroby po spojení Německa nezpůsobila jejich technická zaostalost, ale konkurence, která fabriku koupila a vzápětí výrobu ukončila.
Je známo, že většina motorek vyráběných do té doby v NDR dostala i vojenskou verzi, která se od sérových civilních strojů lišila často jen v drobných detailech a úpravách.
Například od roku 1976 se začala vyrábět v Zschopau nová MZ TS 250/1 s dvoudobým motorem o objemu 244 cm³, s délkou 2075 milimetrů, šířkou 865 milimetrů a výškou 1195 milimetrů, rychlostí 120 kilometrů v hodině a hmotností 120 kilogramů. Motorka byla okamžitě dodávána i NVA. Speciál pro armádu dostal rozdělenou sedačku, pneumatiky s nižším profilem, vyvýšený výfukový systém, celou řadu úložných brašen a vojenskou zelenou barvu. Tato vojenská verze je velmi žádaná mezi sběrateli motocyklů.
4) Trabant model 601 A Kübelwagen
Legenda NDR, která na seznamu nemůže chybět. Král dvoutaktů Trabant. Ve vojenské verzi se objevil roku 1966. Na rozdíl od civilní verze, která měla duroplastovou karoserii, vojenský stroj byl celý z plechu. Kübelwagen neměl střechu ani dveře. Tomu, aby při rychlé jízdě východoněmečtí soudruzi nevypadli, měl zabránit řetěz obalený bužírkou. Při špatném počasí šlo natáhnout přes vozidlo plátěnou střechu a zapnout topení, které bylo silnější než u civilních verzí.
Vojenský Trabant sloužil především na letištích a při ochraně hranic a u Berlínské zdi. Pokud byl zaznamenán narušitel, mohli bdělí pohraničníci vytáhnout z Trabanta až 100 kilometrů v hodině. Vedle 8000 kusů pro armádu bylo vyrobeno i 2000 kusů pro zemědělství a lesnictví NDR. Občané NDR samozřejmě si mohli o pořízení Kübelwagenu nechat zdát. Paradoxně se v demilitarizované verzi Kübelwagen pod jménem Tramp vyráběl pro západ, a vyvážel se jako plážové vozítko do Španělska a Řecka.
5) Sachsenring P 240 Repräsentant
Roku 1969 Německá demokratická republika slavila 20 let a bylo nutno se pochlubit úspěchy. Proto chtěli soudruzi na přehlídce k výročí státu něco nového, buržoazně řečeno exklusivního. To vše měl být moderně a luxusně vypadající přehlídkový automobil Sachsenring P 240 Repräsentant. Vozidlo jistě vypadalo moderně a representativně, a mnohý výše postavený soudruh se po něm poptával. Pravda o něm však nebyla právě ku chlubení.
P 240 Repräsentant byl postaven na šasi Horch P 240 Sachsenring. Po sporu o ochrannou známku se musel přejmenovat na Sachsenring P 240. Vyráběn byl v legendární továrně ve Zwickau a rozhodně to nebyl žádný pozdější Trabant. Soudruzi z NDR se v 50. letech chtěli poměřovat s Mercedesem 220!
Model P240 dlouhé 4 736 milimetrů s šířkou 1780 milimetrů poháněl 2,4litrový šestiválec a dával P240 až 140kilometrovou rychlost. Vozidlo stálo 27 000 marek a bylo k dispozici jen těm nejvyšším. První dostal generální tajemník Walter Ulbricht.
Stroj byl však ušit horkou jehlou a měl řadu vad. Když si na jeho nespolehlivost stěžovala i obávaná STASI, úřad automobilní bezpečnosti odmítl dát P240 značku kvality. K tomu československé Tatry 603 a Volhy byly vyhodnoceny jako lepší a celý projekt P 240 skončil. Mezi léty 1956 a 1959 bylo vyrobeno celkem 1346 vozidel.
O deset let později pak NVA vybrala čtyři zachovalá vozidla a v Drážďanech pro ně nechala vyrobit nové karoserie. Vznikla tak speciální přehlídková vozidla. Naposledy se přehlídkové P 240 chopily své úlohy 7. října 1989. O měsíc a dva dny později padla Berlínská zeď.
Které vozidlo z NDR vás zaujalo?