První se do útoku na Pearl Harbor vydaly japonské miniponorky. Dopadlo to pro ně katastrofou

Když 7. prosince 1941 v 6.00 ráno odstartovaly letouny z japonských letadlových lodí k útoku na Pearl Harbor, měly před sebou ještě téměř dvě hodiny letu. Přesto se u přístavu, kde kotvila americká tichomořská flotila, začalo střílet již v 6.45. Torpédoborec USS Ward totiž zaútočil na neidentifikovanou miniponorku, která se snažila vplout do kotviště amerických lodí. Jednalo se o japonský stroj HA.20 a podobných plavidel Japonci nasadili pět.

Vývoj trval téměř deset let

Japonsko začalo s vývojem a stavbou miniponorek již na začátku 30. let 20. století. Během nich postavilo tři plavidla dvou typů, která sloužila především k ověřování koncepce. V roce 1940 mohly loděnice začít produkovat sériový typ s názvem Type A Kō-hyōteki kō-gata. Nebyla to plavidla pro dlouhé trasy, k cíli se přepravovala připevněná k nějaké větší ponorce, odpojovala se až chvíli před útokem.

iZdroj fotografie: Carol M. Highsmith / Public Domain

Výtlak tohoto plavidla byl pouze 46 tun, vypadalo spíše jako přerostlé torpédo. Ponorka měla na délku 23,9 metru a v průměru měřila 1,85 metru. První exempláře dokonce neměly ani velitelskou věž. Trup byl svařen z 8mm plechu a mohl se ponořit bezpečně jen do 30metrové hloubky. Posádku tvořili dva muži, velitel a kormidelník. Velitel měl k dispozici 3m periskop se zvětšením až 6x, všesměrový primitivní hydrofon a gyrokompas.

Ponorka mohla také na hladině udržovat spojení vysílačkou UHF s osmimetrovou sklápěcí anténou. Poháněna byla jedním elektromotorem Toshiba o výkonu 450 kW, který fungoval pouze na baterie. Prostor pro posádku měla zoufale malý, teploty uvnitř dosahovaly 50 stupňů Celsia a vzduch byl plný výparů z baterií. Pod vodou mohla miniponorka dosáhnout rychlosti až 19 uzlů, ale tímto způsobem by velmi rychle vyčerpala energii baterií.

Při cestovní rychlosti šesti uzlů dokázala urazit 150 kilometrů, při rychlosti 2 uzlů doplula teoreticky i 185 km. Výzbroj tvořila dvě torpéda, v době útoku na Pearl Harbor se jednalo o torpéda typu 97. Na rozdíl od amerických byla velmi přesná, spolehlivá a účinná.

Ponorky měly číhat na prchající

Mateřská plavidla postupně vypustila pětici trpasličích ponorek už několik hodin před hlavním útokem. Jejich úkolem bylo dostat se do přístavu, případně do jeho těsné blízkosti a střílet na lodě, které by utíkaly před hlavním leteckým útokem. Jejich nasazení bylo přitom předmětem sporu i v japonském velení, někteří námořní důstojníci se obávali, že předčasný útok miniponorek upozorní americké loďstvo na nebezpečí a letecký útok nebude překvapivý.

Strach to nebyl planý, pokud by velitelé přístavu a základny brali vážně hlášení torpédoborce Ward v 6.37 a znovu v 6.51 o útoku na neznámou ponorku, měli by více jak hodinu na přípravu celé základny. Ale jak víme, dopadlo to zcela jinak. Zatímco útok japonských letadel byl neočekávaný a úspěšný, neboť zničil většinu nahloučených amerických letadel na ostrově a několik bitevních lodí, miniponorky nakonec zklamaly.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

HA.20, na kterou střílel Ward, se potopila. Její vrak se našel v roce 2002 při hloubkovém průzkumu ve zhruba 400 metrech. Ponorka HA.18 byla potápěči nalezena již v roce 1960, nacházela se východně od vstupu do Pearl Harboru a měla poškození od hlubinných pum. Na žádost japonské vlády vrátily Spojené státy její vrak bez přídě a s torpédy Japonsku. Plavidlo je dnes renovované a opravené vystaveno v Naval Academy Etajima.

Ponorce HA.15 (někdy se mluví o ponorce č. 22) se podařilo do přístavu dostat. Dokonce odpálila torpéda na nosič hydroplánů Curtis a na útočící torpédoborec Monaghan, ale ani jedno se netrefilo. Vzápětí ji v 8.27 torpédoborec taranoval a potopil. Během následujících dvou týdnů byl vrak miniponorky i s ostatky vyzvednut při čištění přístavu, převezen na americkou ponorkovou základnu, a tam byl bez jakékoli piety zabetonován do základů nového mola.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Je tam pravděpodobně dodnes. O ponorce HA.16 se dlouho nevědělo, části jejího potopeného vraku byly nalezeny až v roce 1992. Torpéda chyběla, patrně je během útoku také neúspěšně vypálila. Několik amerických lodí během dne střely hlásilo, je tedy možné, že se jejich hlídky nepletly. Miniponorka nejspíše zničila samotná posádka, ve vraku nikdo nebyl.

Zajatá poškozená ponorka

Nejzajímavější je však osud poslední ponorky HA.19. Posádce se rozbil gyrokompas a během cesty do Pearl Harboru několikrát s lodí narazila na útesy. Po osmé hodině ráno ji zpozoroval torpédoborec Helm a začal na ni střílet. Plavidlu se podařilo uniknout, avšak s poškozením. Jedno z torpéd nešlo již odpálit, ale hlavně vnikající voda do trupu miniponorky zaplavovala baterie a vnitřek plnily jedovaté výpary.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Nepohyblivou loď začal unášet mořský proud a následně uvízla u jedné z havajských pláží. Velitel Kazuo Sakamaki nařídil svému kolegovi, aby doplaval na břeh, jenže ten se při tom utopil. Sakamaki se ve vraku pokusil iniciovat destrukční nálož, ale ta nevybuchla. Druhý den padl do amerického zajetí jako první Japonec v Tichomoří. Ironií dějin byl na pláži zajat americkým vojákem japonského původu Davidem Akui.

iZdroj fotografie: U.S. Navy / Public Domain

Ponorka byla vytažena z vody a pochopitelně se stala předmětem pečlivého průzkumu amerických námořních odborníků a techniků. Jejich resumé bylo, že jde o neefektivní a málo účinnou zbraň. Následně se ukořistěná miniponorka vydala na automobilovém návěsu na cestu po USA a sloužila k přesvědčování Američanů k nákupu válečných obligací, které byly v dané chvíli také vstupenkami k její prohlídce. Dnes je umístěna v muzeu v Texasu.

Proč podle vás selhal útok japonských miniponorek?

Zdroj: Sanctuaries Noaa