Kolumbijské narkoteroristické období: Po pádu Escobara a dvou nejmocnějších kartelů přišly na scénu drogové kartely z Mexika

V důsledků zájmů plynoucích z obchodu s drogami se v zemi roztočila spirála násilí, která učinila Kolumbii jednou z nejnebezpečnějších zemí světa.

i Zdroj fotografie: Uživatel Soybuhol / Creative Commons / CC BY-SA
                   

Po Escobarově smrti a po zatčení členů kartelu Cali se kokainový byznys dostal do rukou Escobarových skutečných nepřátel, jeho bývalých společníků z medellínského kartelu. Ti založili paramilitární skupinu s názvem „United Autodefenses of Colombia“, které zpočátku veleli bratři Castañovi a následně exprezident Alvaro Uribe Velez. Skupina se podílela na masakrech a vysídlování rolníků, s cílem získání jejich půdy pro pěstování drog. Uzavřela také dohody s mexickými kartely a až do roku 2006 si na drogové scéně udržovala významnou pozici.  

Nejsilnější kolumbijské drogové kartely

Během 70. a 80. let vznikly v Kolumbii dva velké drogové kartely, v Cali a v Medellínu, které se rychle rozrostly a brzy kontrolovaly drtivou většinu drogového byznysu v zemi. Díky své obrovské síle a hlavně prorůstání do hospodářské a politické struktury státu představovaly oba kartely pro Kolumbii vážnou hrozbu. V 80. letech neváhali vyhlásit kolumbijskému státu otevřenou válku.  

Medellínský kartel, vedený Pablem Escobarem, byl mezi běžnými občany mnohem známější. I přesto, že existovali i další významní drogoví baroni, Escobar prohlásil sám sebe vůdcem. Naopak kartel Cali byl mnohem uzavřenější a méně známou organizací. V jeho čele nestál pouze jeden člověk, ale fungoval spíše jako velká firma, vedení se skládalo z několika lidí, kteří měli na starosti své vlastní oblasti.

Zveřejnil(a) Monroe’s Galway dne Neděle 11. února 2018

Pablo Escobar byl bezohledný a krutý, což na jeho stranu přitahovalo více lidí, především tedy ze strachu. Medellínský kartel byl také mnohem bohatší, v podstatě měl celou armádu, která disponovala moderními zbraněmi i tanky. Pod palcem měl kartel také značnou část policejních složek. Kartel Cali působil spíše ve stínech, byli to intrikáři, kteří se k násilí uchylovali pouze v krajních případech a jejich propracované postupy byly mnohdy efektivnější, než Escobarova neutuchající touha po násilí.

Medellínský kartel se soustředil plně a vcelku otevřeně na obchod s narkotiky, kdežto kartel Cali veškerou svou nelegální činnost skrýval za legálními podniky. Kvůli Escobarovu agresivnímu vystupování představoval Medellínský kartel pro kolumbijskou vládu a Spojené státy americké mnohem větší hrozbu, proto se také v prvé řadě zaměřili právě na jeho likvidaci. Nakonec se k vládě a dalším skupinám, které chtěly Escobara i jeho kartel rozprášit, přidal i kartel z Cali.

Lidé se k aktivitám narkomafie otáčeli zády

Ve válkách vedených drogovými barony byly značně uplatňovány teroristické metody, což v podstatě zastínilo veškeré ostatní kolumbijské partyzánské aktivity. Přibližně mezi lety 1983-1993 tak můžeme v Kolumbii hovořit o narkoteroristickém období, kdy kartel z Cali a Medellínu dohromady kontrolovaly asi 60% veškeré produkce a exportu kokainu v Kolumbii. Navíc se ocitly v otevřeném střetu se státem, pro nějž se staly prioritními cíly k likvidaci.  

Zveřejnil(a) Moviegasm dne Pátek 15. března 2019

Narkomafie se těšila ze strany veřejnosti poměrně velké podpoře, částečně ze strachu a částečně proto, že narkobaroni často iniciovali ze svých vlastních finančních prostředků řadu veřejně prospěšných projektů. Pomáhali stavět domy, sportovní hřiště či spravovali ulice v chudinských čtvrtích. Například ani po zavraždění tří prezidentských kandidátů a řady vládních úředníků a politiků v 80. letech o podporu veřejnosti nepřišli. A kdo s jejich aktivitami nesouhlasil, raději se otočil zády.

Od počátku 90. let pak došlo k výraznému zlepšení operačních schopností kolumbijských bezpečnostních složek, a to hlavně díky finanční podpoře ze strany USA a také díky adaptaci nové strategie. V roce 1993 se podařilo najít samotného Escobara, jenž nakonec zemřel v přestřelce s policií. V důsledku ztráty vůdce a intenzivních zásahů policie byl medellínský kartel rychle zlikvidován a svůj definitivní konec potkal již v průběhu roku 1994.

Kolumbie po pádu kartelů

Poté, co byly kartely postupně rozprášeny, došlo v polovině 90. let ke značné fragmentaci kolumbijské drogové scény. Otěže totiž převzaly menší skupiny, jejichž počet se na rozdíl od předchozího uspořádání dostal až na 300. Kolumbijský vnitrostátní konflikt vyniká především různorodostí všech účastnících se aktérů.

Zveřejnil(a) Synergy Concerts dne Středa 26. dubna 2017

Levicové guerilly s pevnými vazbami na narkomafii, které se často dostávají do střetů i mezi sebou, kolumbijská vláda, usilující o likvidaci narkomafie a ozbrojených povstaleckých skupin, postupně potlačila. A v neposlední řadě pravicově orientované paramilitární skupiny, jejich oficiálním cílem má být boj proti levicovým guerillám. Dopady jejich násilné činnosti jsou však s guerillami dost dobře srovnatelné.

I paramilitární skupiny mají navíc silnou vazbu s narkomafií, řada z nich totiž původně vznikla jako osobní stráž významných narkobaronů a v 80. a 90. letech se významně podílely na obchodu s drogami. V 90. letech pak v Kolumbii došlo k největšímu rozmachu paramilitárních skupin. Za tímto rozmachem stál muž jménem Carlos Castaño, s jehož životním příběhem se ztotožňuje velká většina členů skupin.

Bratři Castañovi stáli za vznikem paramilitárních skupin

Castaño byl synem nevýznamného farmáře a vyrůstal na venkově v provincii Antioqua nedaleko Medellínu. Když mu bylo patnáct let, unesly jeho otce Revoluční ozbrojené síly Kolumbie (FARC). Castañova rodina byla chudá a mohla si dovolit zaplatit pouze část požadovaného výkupného. FARC tak farmáře zavraždily.

Všichni čtyři farmářovi synové se zapřísáhli, že svého otce pomstí a vstoupili do armády, aby se mohli účastnit boje proti guerillám. Zatčení povstalci však byli často propouštěni, což přineslo bratrům velké zklamání. Armáda navíc nedokázala udržovat kontrolu nad venkovskými oblastmi a pokaždé, když se vojáci stáhli, povstalci začali tamní obyvatelstvo opět terorizovat. Castañovi bratři se proto rozhodli založit své vlastní antiguerillové hnutí.

Zveřejnil(a) Michael Moore dne Sobota 14. července 2012

V přímé konfrontaci s povstalci však nebyli příliš úspěšní a během prvních potyček utrpěli těžké ztráty. Bylo třeba změnit strategii, a tak se bratři zaměřili na likvidaci infrastruktury, kterou měly guerilly pod kontrolou. Jak guerilly slábly, získávala nově vzniklá paramilitární hnutí rychle na síle. Lidé již ze strachu neupláceli guerilly, ale platili paramilitárním skupinám za svou ochranu.

Navíc v zemi se nacházela velká spousta lidí s podobným osudem, jako měli bratři Castañovi a hnutí se tak rychle rozrůstala. Lidé jejich násilné postupy tolerovali a skupinám se někdy dostávalo i přímé podpory ze strany armády. Carlos Castaño byl zavražděn v roce 2004, po letitém sporu s vlastním bratrem, který si přál jeho smrt.

Mexiko jako hlavní vývozce drog

Nově vzniklé skupiny byly a stále jsou závislé na spolupráci se zahraničními partnery, neboť repertoár jejich aktivit je značně omezen. Nejsou schopny samy obstarat celý proces produkce drog, od jejich vypěstování až po distribuci. A právě zde přichází na scénu Mexiko, které se postupně stalo hlavní tranzitní zemí pro export kokainu. Kolem 60% až 80% procent veškeré produkce putovalo do USA právě pře Mexickou hranici. V roce 2000 to pak bylo až 90%.

Zveřejnil(a) Center for a Secure Free Society dne Úterý 20. října 2015

Hlavní cílovou destinací pro export byla až doposud USA, nicméně v posledních letech je stále větší poptávka patrná i ve státech Evropské unie. Kolumbijské skupiny jsou navíc dosti flexibilní a dokážou rychle reagovat na nové poptávky. Stále ve větší míře tak v Kolumbii dochází například k pěstování a zpracování opia, potřebného k výrobě heroinu, neboť právě poptávka po této droze v USA značně sílí.

Zdroj: Autorský text Lindy Niesnerové

Diskuze Vstoupit do diskuze
136 lidí právě čte
Autor článku

Linda Niesnerová

Zobrazit další články