Není zrovna bezpečné být ruským sousedem. Těžké boty ruských vojáků již vkročily na řadu míst v okolních státech – Gruzie, Čečensko, Moldavsko a další.
Pro velkou část veřejnosti byl současný ruský útok na Ukrajinu velikým překvapením. Pro zasvěcené zase tolik ne. Ačkoli existuje rozšířený narativ, že nejvíce militaristickou zemí jsou Spojené státy, jde o názor většinou podporovaný ruskou hybridní propagandou. Rusko se totiž od rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 účastnilo mnoha konfliktů s velkým počtem obětí. Jen se o nich tolik nemluví nebo se na ně zapomnělo.
Rusko využilo separatistických nálad
Ruská vojska opakovaně dostala příležitost poté, co se Sovětský svaz rozpadl. Již tehdy se jako záminka používala hlavně ruská menšina, která žila na území některého ze států vzniklých po rozpadu SSSR. Většinou šlo o to zachovat vliv či vojenské základny Ruska v oblasti a využít k tomu nepokojů. Rusko si poprvé tuto metodu vyzkoušelo v Gruzii.
Zde v roce 1992 využily proruské skupiny obyvatel vnitřního konfliktu v Gruzii a vyhlásily nezávislost nejdříve v Jižní Osetii a pak v Abcházii. Pokus gruzínských sil narazil na odpor místních sil vyzbrojených, a dokonce i podporovaných Ruskem. Zvláště boje v Abcházii si vyžádaly mnoho obětí a gruzínské obyvatelstvo muselo území opustit.
Když se do Gruzie postižené porážkou vrátil v polovině roku 1993 bývalý prezident Zviad Gamsachurdia, musela oslabená gruzínská vláda v čele s Eduardem Ševardnadzem požádat o pomoc Rusko. To nakonec pomohlo síly bývalého prezidenta porazit. Gruzie ale musela vstoupit do SNS a respektovat nezávislost separatistických území.
Moldavskou vládu donutili k příměří
Podobný scénář se opakoval v Moldavsku, ve kterém se snažilo o odtržení území Podněstří s početnou ruskou menšinou. Boje mezi vládními jednotkami vyeskalovaly v roce 1992. Separatisté dostali zbraně od 14. gardové armády, která zde byla dislokovaná. Když ani to nestačilo, ruské jednotky vstoupily do bojů a separatistům pomohly. Moldavská vláda byla donucena podepsat příměří. V Podněstří, které je nezávislé, působí ruské jednotky dodnes.
V roce 1992 se Rusko začalo angažovat v dalším postsovětském konfliktu, tentokrát v Tádžikistánu. Zde opozice, tvořená na jedné straně liberálním táborem a na druhé straně islamisty, povstala proti vládě prezidenta Rahmona Nabijeva. Ruští vojáci v konfliktu podporovali vládní síly a zasadili se o zřízení nové vlády. Střety trvaly až do roku 1997. I po ukončení konfliktu Rusku zůstala v Tádžikistánu velká vojenská základna.
Rusko neřešilo jenom vnější, ale i vnitřní konflikty související hlavně s karpatskou oblastí. Prvním z nich byl v roce 1992 konflikt ve východním Prigorodném. Na něj si začali z historického hlediska dělat nárok Inguši. Naopak proti se postavili Osetinci. Jejich milice podporované ruskými silami zmasakrovaly minimálně několik set Ingušů.
Čečensko bojovalo o svoji nezávislost
Asi nejznámější je konflikt v Čečensku. To na konci roku 1991 při rozpadu SSSR vyhlásilo nezávislost na Rusku, které ale oblast stále považovalo za svou. Navíc území bylo důležité kvůli transportu ropy. V roce 1993 v Čečensku vypukl občanský konflikt, ve němž Rusko podporovalo opozici. V listopadu 1994 pak ruská armáda spolu s rebely zaútočila na hlavní město Groznyj. Výsledkem byla válka trvající do roku 1996, ve které Rusko neuspělo a přišlo asi o 7 500 vojáků.
Ovšem ruské vedení se s něčím podobným nehodlalo smířit. V roce 1997 začali někteří islámští radikálové podporovaní zahraničními bojovníky pronikat z Čečenska na území sousedního ruského Dagestánu. Zde útočili i na ruské síly. V srpnu s nimi začala naplno bojovat ruská armáda a v září je zatlačila zpět do Čečenska. Při tom bombardovala čečenské území i město Groznyj.
V září 1999 v Rusku došlo k sérii několika výbuchů domů a vláda z toho obvinila islamisty z Čečenska. Existuje ovšem řada náznaků, že mohlo jít o akci ruské FSB s cílem vyvolat ve společnosti protičečenské nálady. Po konfliktu v Dagestánu totiž Rusko pokračovalo v bombardování čečenského území. V říjnu 1999 tehdy nový ruský premiér Vladimir Putin nařídil vstup vojsk na území Čečenska.
Ruská armáda nakonec svedla s místními bojovníky těžkou bitvu o Groznyj. Obě strany utrpěly velké ztráty. Nejvíce trpěli civilisté, protože ruská armáda nasadila k dobývání města těžké dělostřelectvo, a dokonce i balistické rakety Scud. Město srovnala se zemí. Začátkem jara 2000 se bojovníci stáhli do hor, odkud vedli do roku 2009 partyzánskou válku.
Gruzie chtěla vstoupit do NATO
V roce 2008 se ruská pozornost opět obrátila na Gruzii, která začala usilovat o vstup do NATO. Její vztahy s Ruskem se tak začaly zhoršovat. Projevilo se to i na hranici s Jižní Osetií, která dokonce odstřelovala gruzínské území z děl. Vláda proto i přes varování Ruska v srpnu 2008 vyslala do separatistické oblasti armádu. Dokonce na krátkou dobu ovládla správní centrum oblasti Cchinvali.
Rusko reagovalo okamžitým vysláním sil do Jižní Osetie. Rychlost reakce naznačuje, že ruská strana byla na tuto akci dlouhodobě připravena. Slabá gruzínská armáda se proti přesile stáhla a ruská vojska obsadila nejen Jižní Osetii, ale dočasně okupovala i část gruzínského území mimo ni. Dokonce bombardovala Tbilisi a jeho okolí, střety se odehrály i na moři. Vše skončilo 12. srpna uzavřením příměří. Evropský soud pro lidská práva v roce 2021 prohlásil, že Rusko Jižní Osetii a Abcházii ovládá.
Krym si Rusko prostě sebralo
V roce 2014 se po svržení ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče zrak Ruska obrátil na Ukrajinu. Neoznačení ruští vojáci nejprve obsadili klíčová místa na Krymu, kde mělo Rusko svoji námořní základnu v Sevastopolu. Dezorientované a slabé ukrajinské jednotky se nezmohly na odpor. Posléze zde Rusko zorganizovalo referendum, ve kterém obyvatelé rozhodli o připojení k Ruské federaci.
Na východě Ukrajiny v Donbaské a Luhanské oblasti také došlo k povstání separatistů, kteří se pokusili oblasti odtrhnout. Zde již ukrajinská armáda začala zasahovat. Separatisté dostali nejen materiální pomoc, do boje byly podle zpráv mnoha tajných služeb nasazeny i ruské jednotky. Ty dokonce měly spolu se separatisty sestřelit civilní letadlo MH17 plné cestujících. Konflikt zamrzl uzavřením Minských dohod, ale napětí na hranici pokračovalo dál a vyústilo v únoru 2022 v ruskou invazi na Ukrajinu.
V Sýrii se bombardovali civilisté
V roce 2015 Rusko využilo situace v Sýrii, kde tamní diktátorský režim Bašára Asada prohrával s povstalci, a přišlo mu na pomoc. Nasadilo zde jak pozemní síly, tak letectvo. Rozsáhlé bombardování nakonec konflikt zvrátilo. Rusko pomohlo vyhrát ve velké části země nejen nad povstalci, ale i Islámským státem. Opakovaně se objevily zprávy, že i ruské síly jsou zapojeny do masivního bombardování a odstřelování měst, které si vyžádalo vysoké počty obětí. Díky zapojení do konfliktu má Rusko v Sýrii stálou základnu.
Na několika místech světa navíc v posledních letech Ruská federace působí za pomoci žoldnéřů, především z takzvané Wagnerovy skupiny. Oficiálně jde o soukromou armádu, ale jejím zřizovatelem je blízký spolupracovník ruského prezidenta Jevgenij Prigožin. Obecně se soudí, že žoldnéře Rusko posílá tam, kde nechce být vidět oficiálně.
Skupina působila v Sýrii, ale opakovaně nasazována byla v Africe, kde je spojována s válečnými zločiny. Působila nebo působí například v konfliktu v Libyi, Mosambiku, Súdánu, Středoafrické republice nebo Mali. Její členové měli být i na separatistických územích na Ukrajině. Naposledy dostala na začátku konfliktu Ruska a Ukrajiny za úkol zlikvidovat ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, což se jí nepovedlo.
Jaký je váš názor na vojenskou angažovanost Ruska ve světě?
Zdroj: Autorský text Víta Lukáše
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 29452
Události
|
PŘEČTENÍ: 30571
