Tajemství „severního hlavního města“ starověku. Archeology vyspělost hlavního města Hunů ohromila

Když sovětští archeologové v padesátých letech minulého století začali systematicky odkrývat lokalitu u vesnice Nižní Ivolga v Burjatsku, necelých třicet kilometrů od Ulan-Ude a východně od Bajkalu, narazili na něco, co se do tehdejších představ o stepních národech vůbec nehodilo. Místo jednorázového tábora se před nimi otevíralo plánované sídliště s desítkami domů, obranným systémem a stopami po zemědělství. Ivolginské hradiště, jak se lokalitě říká, patřilo říši Siung-nu, mocné konfederaci, kterou mnozí znají spíš pod zjednodušeným označením „Hunové“. A právě tady začíná příběh, který dodnes nutí historiky přepisovat školní výklad o barbarech ze stepi.

Siung-nu: ne jen jezdci s luky

Říši Siung-nu založil kolem roku 209 př. n. l. vládce Mao-tun a v době největšího rozmachu sahala od Mandžuska po střední Asii. Čínský kronikář S‘-ma Čchien ji ve svých Zápiscích historika popsal jednoznačně: lid bez hradeb, bez zemědělství, závislý na koních a stádech. Tento obraz přežil dva tisíce let a dodnes formuje představu o stepních říších jako o společnostech, které nic nestavěly a jen se přesouvaly za pastvou.

Jenže Ivolga ten obraz rozbíjí. Podle přehledové studie publikované ve Springeru archeologové na lokalitě identifikovali přes sto zahloubených obydlí s otopnými systémy, stopy po zpracování kovů, kostěných nástrojů i textilu a důkazy pěstování obilnin. Odhady mluví o tisícové populaci. Na stepní poměry šlo o mimořádně komplexní a dlouhodobě fungující centrum, nikoli přechodný tábor, ale místo, kde se lidé rodili, pracovali a umírali po generace.

Co skrývá zbývajících osmdesát procent

Klasické výzkumy z druhé poloviny dvacátého století odkryly zhruba sedm tisíc metrů čtverečních, což podle encyklopedie Treccani odpovídá přibližně pětině celého areálu. Čtyři pětiny lokality tedy zůstávají pod zemí. A výzkum nekončí: terénní práce pokračovaly ještě v roce 2018 a nové specializované analýzy materiálu vycházejí dodnes.

Právě neprozkoumaná část živí otázky, na které zatím odpověď nemáme. Existovalo v Ivolze centrální administrativní jádro? Jak přesně vypadala hierarchie zástavby? Příčina zániku sídla po zhruba čtyřech staletích existence rovněž zůstává otevřená, souvisí patrně se slábnutím moci Siung-nu a proměnou stepní politické mapy, ale konkrétní událost doložena není.

Důležité je i měřítko. Ivolga zabírala odhadem pět až sedm hektarů sídelního jádra. Pro srovnání: Pompeje měly hradbami sevřenou plochu 63,5 hektaru a chanské hlavní město Čchang-an bylo řádově ještě větší, samotné paláce Čchang-le a Wej-jang měly obvody kolem deseti a jedenácti kilometrů. Síla Ivolgy tedy nespočívá v absolutní velikosti, ale v tom, že na stepi, kde podle písemných pramenů nemělo nic takového existovat, prostě stála.

Hunové, nebo Siung-nu? Proč na tom záleží

V českém povědomí jsou Hunové spojeni především s Attilou a jeho vpádem do Evropy ve čtyřicátých letech pátého století. Mezi těmito evropskými Huny a starověkými Siung-nu z Ivolgy ale leží propast staletí, tisíce kilometrů a složitá otázka identity.

Dlouho se debatovalo, zda vůbec nějaká vazba existuje. Genomická studie publikovaná v roce 2025 přinesla dosud nejsilnější důkaz: část jedinců z evropských hunských pohřebišť skutečně nese genetické stopy východoeurasijského původu, které lze propojit s populacemi Siung-nu. Zároveň ale potvrdila, že hunská populace v Evropě byla výrazně smíšená. Jednoduchá rovnice „Ivolga = Attilovi Hunové“ neplatí. Přesnější je mluvit o dílčích genealogických vazbách, ne o přímé kontinuitě jednoho národa.

Pro evropské dějiny nicméně hunský vpád znamenal zlom. Tlak hunských vojsk na gótské kmeny ve 370. letech spustil řetězovou reakci stěhování národů, která nakonec přispěla k rozpadu západořímské říše. Attilova smrt roku 453 sice hunskou hrozbu ukončila, ale etnická a politická mapa Evropy už se vrátit do původního stavu nedala.

Konec černobílého příběhu

Nejcennější poučení z Ivolgy není, že „Hunové byli vlastně vyspělí“. Takové tvrzení by jen vyměnilo jeden stereotyp za druhý. Skutečný posun je jinde: mobilita a usedlost se u Siung-nu nevylučovaly. Říše dokázala kombinovat jezdecké pastevectví s opevněnými sídly, řemeslnou výrobou a zemědělstvím. S‘-ma Čchien popsal jednu stranu mince, dominantní, viditelnou, vojensky nejnápadnější. Archeologie teď doplňuje druhou.

Podle nás by české učebnice měly opustit formulaci „čistě kočovný národ“ a nahradit ji přesnějším obrazem stepní říše, která fungovala na více ekonomických základech současně. Není to převrat, je to zpřesnění. Ale zpřesnění, které mění způsob, jakým rozumíme celé epoše.

Čtyři pětiny Ivolginského hradiště stále čekají pod zemí. Každá nová sezóna může přinést odpovědi, nebo další otázky, které si zatím nikdo neklade.