Voják s plným žaludkem je ochotnější poslouchat rozkazy a jít do bitvy než ten hladový. Chytří vojevůdci proto s hladem bojovali.
Jen dobře živená armáda je i bojeschopná armáda. To je poučka, kterou znali již staří Římané. Se vznikem velkých armád v 19. století byla otázka výživy příslušníků armády čím dál více aktuálnější. Do boje za najedeného vojáka se brzy zapojili vědci a to, na čem si pochutnávali vojáci, se brzy objevilo i na civilním trhu. Často to totiž bylo nejen praktické, ale i dobré!
1) Konzerva
Nakrmit velkou armádu potřeboval již Napoleon Bonaparte. Roku 1794 proto vyhlásil soutěž s cenou 12 000 franků. Cílem bylo získat metodu konzervace potravin, která by nasytila armádu při dlouhých taženích a během všech ročních období a vojsko by nemuselo rekvírovat a rabovat. Cena byla nakonec roku 1810 vyplacena šéfkuchaři Nicolasi Appertovi. Ten přišel na to, že maso nebo zelenina uvařené v uzavřené nádobě májí daleko větší trvanlivost.
Problém byl v tom, že Appert svá jídla konzervoval do skleněných lahví, které byly křehké, snadno se rozbíjely a potraviny v nich přeci jen do jisté míry podléhaly vlivu počasí. O tom se ostatně v mrazu přesvědčili i vojáci Napoleonovy armády při tažení do Ruska roku 1812. V roce 1810 anglický obchodník Peter Durand vynalezl plechovou konzervu. Když roku 1812 vynálezce Bryan Donkin spojil oba vynálezy svých kolegů, problém s hladovějící armádou byl vyřešen. Zrodila se konzerva!
2) Instantní polévka
Ani konzerva nebyla spásou, když bylo potřeba do břicha něco teplého. Navíc konzervy byly drahé a těžké. Při moderním způsobu války bylo potřeba něco lehkého, co mohl v torně (hned vedle maršálské hole) nosit každý pěšák. S řešením roku 1867 přišel kuchař a majitel konzervárny Johann Heinrich Grüneberg. Recept nezní pro naše zhýčkané žaludky vábně.
Pan Grüneberg smíchal hrachovou mouku, špek, sůl a koření, a to vše slisoval do podoby malého buřtu a zabalil do papíru. Pak stačilo kousek „buřtu“ ulomit, vhodit do vařicí či aspoň dosti teplé vody a teplá polévka byla na světě. Patent na Erbwurst, tedy hrachovou klobásu, jak byla pochutina nazvána, roku 1869 koupila za 35 000 tolarů pruská armáda.
Ba co víc! Zafinancovala rozšíření berlínské továrny Knorr. Firma se rozšířila ze 1700 zaměstnanců napřed na 3000 a pak 5000 a chrlila 65 tun Erbwurstu denně. Erbwurst se osvědčil již ve válce Pruska s Francií v letech 1870-71. Němečtí vojáci byli najedení, zatímco Francouzi hladověli. Erbwurst se vyráběl i za obou světových válek. Produkce hrachové klobásy skončila až roku 2018. Němcům už nechutnala…
3) Čajový sáček
Čajový sáček byl vynalezen již roku 1903 americkým obchodníkem s čajem Thomasem Sullivanem. Zpočátku používal takto balené, malé množství různých čajů jen pro reklamní a prezentační účely. Ale brzy pochopil, že narazil na zlatou žílu. Hedvábný a především papírový sáček s čajem se sice brzy stal symbolem čajového kulturního barbarství, ale umožňoval prodat i veškerý, do té doby nezpracovatelný odpad, především nestandardní zlomky lístků čaje a čajový prach.
Stále se však prodával především klasický sypaný čaj. 1. světová válka však vše změnila. Továrny začaly chrlit sáčkový čaj po tunách. Nejednalo se ani tak o změnu preferencí vojáků, ale spíše o z nouze cnost. Čajový sáček se prosadil především v Německu, kde se hlavním výrobcem stala firma Teekanne.
Ta svůj výrobek patriotisticky a válkychtivě nazvala „Teebombe“, tedy čajová bomba. Německo bylo zvláště postiženo blokádou a tak se čaj často ředil různými přídavky bylin nebo sušeným ovocem. Na frontě, kde byl nedostatek všeho, vojáci často vařili i tzv. druhák, tedy další louhování již použitého sáčku. Po válce již nic nestálo ve vítězném tažení čajového sáčku po světě v cestě.
4) Instantní káva a pomerančový instantní nápoj
Co mají obě tyto tak odlišné tekuté pochutiny společného? Technologii výroby! Na nápoji podobném instantní kávě, který vznikl již v 19.století, si američtí vojáci zvykli pochutnávat nejvíce během 1. světové války. Jednalo se o mix mleté kávy, sušeného mléka a cukru. Tak jim zachutnala, že této „kávy“ spotřebovali na tuny. Navíc jim ji připravovaly už i v roce 1917 mladé dobrovolnice spolu s tzv. donuty, neboli koblihami, typickým americkým sladkým pečivem.
Přesto, že se mezi válkami objevilo mnoho kávových nápojů, na instantní kávu dnešního typu si svět ale musel počkat. Během 2. světové války vyvinula americká laboratoř National Research Corporation (NRC) proces lyofilizace, tedy sušení mrazem či vymražení. Ta se během války používala při výrobě vakcín, krevní plazmy, penicilínu a streptomycinu. Po válce se hledalo využití pro tuto metodu i v jiných oborech než jen lékařství. Byla vyzkoušena i na kávě. Zrna se namelou a připraví se silně koncentrovaná káva.
Ta se zmrazí na -40 °C. Zmražená káva se rozdrtí na malé kousky a led se nechá vysublimovat v uzavřené nádobě za pomoci vakua. Zbydou granule instantní kávy. Druhou možností výroby je tzv. „sprejování“, kdy se kávový extrakt rozpráší na stěny předehřátých bubnů, voda se odpaří a zbylý prášek padá do sběrné nádoby. A instantní káva je na světě. Podobně se z pomerančového koncentrátu připravuje i instantní pomerančový nápoj.
5) Restrukturované maso
Ne každá technologie spojená se zajištěním potravin pro vojáky, která se uplatní i civilním sektoru, se lidem zamlouvá. V 70. letech 20. století americká armáda začala hledat způsob, jak ušetřit za dodávky potravin. Vědci přišli s restrukturovaným masem, tedy takzvaným „lepením masa“. Odřezky masa, spolu s kousky umletého, se zasypou sypkou směsí vyrobenou ze soli, zvířecí plazmy a enzymu transglutaminázy. Přes noc se tato směs nechá v nádobě odležet a ráno máte jeden kus „slepeného“ masa.
Když se vojákům po požití tohoto „masa“ nic nestalo, ba jim dokonce chutnalo, bylo rozhodnuto využít tuto technologii i komerčně. První firmou, která se chopila šance, byl McDonald´s v roce 1981, když uvedl na trh svůj trhák McRib, tedy sendvič s žebírkem, ale bez kosti. Společnosti McDonald’s bylo jasné, že mnoho lidí by nikdy nepozřelo například prasečí srdce, jazyk nebo žaludek, a proto se rozhodla, že tyto orgány rozemele a technologií tzv. „restrukturalizovaného masa“ vytvoří ze vzniklé hmoty typické žebírko.
Ekonomicky to byl veliký úspěch. Technologie se později rozšířila do celého masozpracujícího potravinářství a brzy se tak začaly vyrábět například i oblíbené rybí prsty nebo kuřecí nugety. Dnes se však proti této technologii staví čím dál více spotřebitelů, protože využívá často i toxické přísady, geneticky modifikované složky a chemické konzervanty. Vzniklý potravinový produkt svým způsobem dokonale klame spotřebitele.
Napadá vás jiná dobrota spojená s armádou?
Zdroj: Military
Pozemní technika
|
PŘEČTENÍ: 24224
Události
|
PŘEČTENÍ: 31734
