Babyn Yar: Stovka střelců a 33 771 mrtvých za dva dny. Dokumenty ukazují, že odpovědět „kdo střílel“ je složitější, než se zdá

Rokle na severozápadním okraji Kyjeva. Konec září 1941, město padlo do německých rukou teprve před několika dny. Na zdech se objevují plakáty v ukrajinštině, ruštině a němčině: všichni Židé se mají dostavit k železniční stanici s doklady, penězi a teplým oblečením. Kdo neuposlechne, bude zastřelen. Přišly tisíce lidí, rodiny s dětmi, starci, nemocní. Mysleli, že budou přesídleni. Místo toho je čekal Babyn Jar, jedno z nejmasovějších popravišť v dějinách holokaustu. A otázka, kdo přesně stál za spouští, nemá tak jednoduchou odpověď, jak by se mohlo zdát.

Číslo, které vypadá definitivně, a přesto nestačí

Údaj 33 771 mrtvých pochází z německého Operativního situačního reportu SSSR č. 106, datovaného 7. října 1941 a vedeného v norimberských materiálech jako důkaz NO-3140. Jde o byrokraticky přesný součet obětí hlavní vražedné akce ve dnech 29. a 30. září 1941. Není to ale celkový počet lidí, kteří v Babym Jaru zahynuli. Němci rokli používali jako popraviště i v následujících měsících a letech, umírali tam Romové, sovětští váleční zajatci, rukojmí, psychiatričtí pacienti a další civilisté. Podle US Holocaust Memorial Museum se celkový počet obětí odhaduje na více než sto tisíc, přičemž přesné číslo historici dosud nesjednotili. Sovětský památník z roku 1976 uváděl právě oněch sto tisíc, aniž by zmínil, že nejméně třetina z nich byli Židé zavraždění při hlavní zářijové akci. Židovský charakter masakru tak byl po desetiletí záměrně rozpouštěn v obecnějším příběhu o „pokojných sovětských občanech“.

Stovka střelců, a celý systém za nimi

Historik Karel C. Berkhoff, autor klíčové analytické syntézy pro Online Encyclopedia of Mass Violence, mluví na základě svědectví a německých pramenů o „asi stovce“ přímých střelců. Prostý přepočet (33 771 obětí děleno zhruba stem mužů za dva dny) dává asi 338 mrtvých na jednoho střelce. To číslo nevypovídá o nadlidském výkonu, ale o průmyslové organizaci vraždění.

Oběti byly vedeny po dávkách k několika vstupům do rokle. Musely odevzdat zavazadla, doklady, cennosti. Svléknout se. Část z nich strávila noc namačkaná v garážích a byla zastřelena až druhý den. Střelci se střídali, nestáli u zbraní nepřetržitě. Ostatní složky zajišťovaly:

• kordon a uzávěry – vojenská policie Wehrmachtu řídila proud obětí směrem k rokli,
• třídění a hlídání – pořádková policie a pomocný aparát,
• munici – armáda dodala tisíce pistolových nábojů a podle Berkhoffa až sto tisíc kulometných nábojů,
• úpravu terénu – ženisté následně odstřelovali okraje rokle, aby těla zavalili zeminou.

Formulace „stovka střelců“ tedy popisuje jen špičku ledovce. Bez logistiky, koordinace a kordonu by sto mužů se zbraněmi nedokázalo přivést, sevřít, oloupit, zastřelit a zakrýt desítky tisíc lidí.

Kdo je jmenován v dokumentech

Report č. 106, citovaný v přepisech norimberského řízení, připisuje akci Sonderkommandu 4a „ve spolupráci se štábem skupiny Einsatzgruppe C a dvěma komandy policejního pluku Süd“. Konkrétně šlo o záložní policejní prapory 45 a 303. Prapor 45 pocházel z tehdejšího Ústí nad Labem (německého Aussigu v anexovaném pohraničí) a šlo o německou pořádkovou policii, nikoli o protektorátní české složky.

Velitelem Sonderkommanda 4a byl Paul Blobel, po válce odsouzený k smrti a popravený. Jenže za ním stála celá hierarchie:

• Einsatzgruppe C pod velením Otty Rasche koordinovala operaci na úrovni štábu,
• Wehrmacht, konkrétně velení 6. armády pod Walterem von Reichenauem, poskytl logistickou podporu, munici a vojenskou policii; přímý písemný rozkaz od Reichenaua ale dosud nalezen nebyl,
• nová ukrajinská pomocná policie se podílela na vyvěšení plakátů a na dohánění obětí k místu shromáždění.

Právě tato rozptýlenost odpovědnosti mezi SS, pořádkovou policii, armádu a místní pomocný aparát činí odpověď na otázku „kdo střílel“ tak složitou. Tři nejčastější zkratky („udělala to SS“, „udělali to ukrajinští kolaboranti“ nebo „Wehrmacht s tím neměl nic společného“) jsou všechny nepřesné. Dokumenty ukazují systém, ne jednu jednotku.

Spravedlnost, která přišla jen částečně

Poválečné trestání pachatelů Babyna Jaru bylo fragmentární. V Kyjevě bylo v lednu 1946 souzeno patnáct německých policistů. V Darmstadtu padly v roce 1968 tresty vůči osmi bývalým členům Sonderkommanda 4a. Bývalý velitel 2. roty praporu 45 Engelbert Kreuzer dostal v Řezně sedm let. Blobel skončil na šibenici.

Velká část pachatelů ale unikla. Podle německé právní studie „Babyn Jar vor Gericht“ nebyl za masakr stíhán nikdo z Wehrmachtu, přestože historická vina armády na koordinaci a logistice je doložená. Chybějící Reichenauův podpis oslabil „kouřící zbraň“, ale neanuloval odpovědnost. V létě 1943 navíc Němci spustili operaci 1005: asi tři sta vězňů ze Syreckého tábora muselo vykopávat a pálit těla obětí, aby zahladili stopy. I proto je detailní rekonstrukce pachatelů a přesného počtu obětí tak obtížná.

Dějiny jako zbraň, tehdy i dnes

Babyn Jar není jen historická událost. Je to modelový případ toho, jak genocidu umožní propojení více složek státního aparátu, a jak se po válce odpovědnost rozpustí v mlze. Sovětský režim masakr desítky let zbavoval židovského rozměru. A dnes? US Holocaust Memorial Museum ve své výroční zprávě výslovně uvedlo, že Rusko ve válce proti Ukrajině hrubě zneužilo dějiny holokaustu. Varovné znaky takového zneužití jsou čtyři: mizí židovský charakter hlavní vraždy, vina se zužuje jen na jednu skupinu, text nepracuje s primárními prameny a minulost roku 1941 slouží jako morální alibi pro dnešní vojenskou agresi.

Kdo chce k tématu přistoupit přes spolehlivé zdroje, najde je na portálu holocaust.cz a v českém uzlu Evropské infrastruktury pro výzkum holokaustu EHRI-CZ. Babyn Jar si zaslouží přesnost, právě proto, že ji tolik lidí tak dlouho odmítalo poskytnout.