Bělogvardějci v exilu chtěli třetí světovou válku proti SSSR. Plány měli hotové dva roky před vznikem NATO

Autor píšící pod pseudonymem Marco Polo v něm formuloval něco, co by se dalo nazvat ideovým scénářem budoucího střetu Západu se Sovětským svazem. Nebyl to štábní dokument s mapami, jednotkami a termíny útoku. Byl to politický program, sada tezí o tom, jak má být příští válka vedena, komu má být vysvětlena a proč nesmí být namířena proti ruskému národu, ale výhradně proti bolševickému režimu. Přesto šlo o pozoruhodně konkrétní text, který vznikl v prostředí lidí, kteří o válku s komunismem usilovali od chvíle, kdy prohráli tu občanskou.

Časopis z Paříže a muž pod pseudonymem

Časovoj (česky Strážný) vycházel od roku 1929, nejprve v Paříži, od roku 1936 v Bruselu. Byl hlasem ruské vojenské emigrace první vlny, tedy důstojníků a vojáků Bílého hnutí, kteří po porážce v občanské válce odešli na Západ. Časopis přežil obě světové války a vycházel až do roku 1988; šedesát let nepřetržité existence z něj dělá jedno z nejdéle vydávaných periodik ruského exilu vůbec.

Článek „Problémy třetí války“ vyšel v čísle 264, datovaném červencem 1947, na stranách 5–6. Existence tohoto čísla i jeho datace jsou nezávisle doloženy v knihovních katalozích, japonském CiNii i v katalogu Ruské státní knihovny. Nejde tedy o novodobě vykonstruovaný podvrh, jak by mohla naznačovat případná sovětská či ruská propagandistická interpretace. Periodikum je reálné, číslo je reálné, datace sedí.

Kdo se skrýval za pseudonymem Marco Polo, se dodnes nepodařilo spolehlivě zjistit. Víme jen, že psal z pozice člověka, který důvěrně znal prostředí vojenské emigrace a sdílel její základní přesvědčení: bolševismus je dočasný, Západ s ním dříve či později bude muset bojovat a ruský exil musí být na ten okamžik připraven.

Co přesně „plány“ obsahovaly

Slovo „plány“ je třeba číst přesně. Marco Polo nesestavil operační rozkaz s bojovými úkoly pro divize. Sestavil politicko-strategickou osnovu, jakýsi návod pro Západ, jak má budoucí válku proti SSSR pojmout:

• Válka musí být vyhlášena jako boj proti bolševickému režimu, nikoli proti ruskému národu.
• Západ má počítat s tím, že uvnitř Sovětského svazu existuje potenciál pro protibolševický zlom.
• Emigrace se nabízí jako ideový most mezi Západem a „skutečným Ruskem“, které podle ní bolševici unesli.

Šlo o programové body, ne o vojenský plán. Ale právě v tom spočívá jejich historická zajímavost: vznikly téměř dva roky před podpisem Severoatlantické smlouvy 4. dubna 1949, tedy v době, kdy západní aliance ještě neměla ani institucionální rámec.

Pro srovnání: skutečné americké válečné plánování v té době představoval koncept PINCHER, jehož první verze vznikla už v březnu 1946. Jenže PINCHER byl interní dokument Sboru náčelníků štábů, který řešil úvodní fázi hypotetické války se SSSR a vycházel z realistického předpokladu, že Spojené státy nedokážou Sověty na zemi jednoduše vyrovnat. Jeden text byl exilovou publicistikou, druhý státním vojenským plánováním. Propast mezi nimi byla obrovská.

Děnikin, memorandum a společná iluze

Marco Polo nebyl osamělý hlas. Už o rok dříve, v roce 1946, sepsal generál Anton Děnikin, bývalý vrchní velitel Bílých armád na jihu Ruska, memorandum nazvané „Ruská otázka“. Děnikin v něm radil Západu, jak postupovat v případě střetu se sovětským režimem, a stejně jako pozdější článek v Часовém zdůrazňoval, že válka nesmí být vedena proti ruskému lidu.

Děnikin byl tónem umírněnější. Během druhé světové války odmítl spolupráci s nacisty a doufal, že Rudá armáda po vítězství nad Hitlerem obrátí zbraně proti komunistické moci. Nestalo se. Přesto jeho memorandum i text Marca Pola sdílejí stejný základní rámec: víru, že příští velký konflikt může zvrátit dějiny a vrátit Rusko jeho „pravým“ dědicům.

Jenže tato víra narážela na tvrdou realitu. Americká Policy Planning Staff v květnu 1947, tedy ve stejném měsíci, kdy Marco Polo pravděpodobně dokončoval svůj text, považovala hlavní problém západní Evropy za politický a ekonomický, nikoli vojenský. Prioritou Washingtonu nebyla preventivní válka, ale obnova zdevastovaného kontinentu. Marshallův plán, vyhlášený v červnu 1947, to potvrdil naprosto jednoznačně.

Exilové iluze a západní realismus

Ruská vojenská emigrace nebyla bezvýznamná. Měla své časopisy, organizační struktury, paměť vojenských institucí a dlouhodobou ideologii. Nebyli to izolovaní podivíni, šlo o organizované prostředí s desítkami let kontinuity. Ale mocensky byli slabí. Neměli stát, armádu, území ani rozpočet. Mohli psát, lobovat a nabízet svou interpretaci „ruské otázky“. Válku spustit nemohli.

A Západ o ni nestál. Když o dva roky později, v roce 1948, jednal americký diplomat s československým exilovým politikem Fedorem Hodžou, výslovně odmítl jakoukoli organizaci „mající charakter vlády v exilu“ a tlačil spíš na pomoc uprchlíkům v Německu. Vzorec byl univerzální: exilové komunity čtou rostoucí mezinárodní napětí jako předzvěst vlastního návratu, zatímco velmoci sledují širší stabilitu, vlastní kapacity a náklady.

Bělogvardějská emigrace navíc pracovala s pamětí Ruska, které opustila kolem let 1917–1920. Podcenila, jak hluboce sovětská socializace a zkušenost Velké vlastenecké války proměnily společnost. Většina sovětských občanů po roce 1945 ztotožňovala vlast se sovětským státem, ne s předrevolučním Ruskem. Emigrantský scénář protibolševického zlomu zevnitř stál na předpokladu, který se nenaplnil.

Dokument doby, ne předzvěst NATO

Článek Marca Pola je cenný jako psychologický a politický dokument, jako svědectví o tom, jak exilová zkušenost ztráty vlasti, porážky a desetiletí čekání dokáže vytvořit program, který je vnitřně logický, ale odtržený od reality. Emigrace měla hotovou představu o válce, která nikdy nepřišla v podobě, jakou si přála. NATO, které vzniklo o necelé dva roky později, mělo zcela jiné kořeny, jiné aktéry a jiný účel než ten, o kterém snili důstojníci bez armády v pařížských a bruselských redakcích.

Jejich teze přežily jako kuriozita studené války. Válka Západu proti SSSR nakonec proběhla, ale ne zbraněmi. Studená, ne třetí světová.