Bitva o Sevastopol (1944): Němci, kteří se dříve smáli obráncům Sevastopolu, v panice skákali do lodí, aby si zachránili holý život

V letech 1941–1942 se Sevastopol zapsal do dějin jako symbol urputné sovětské obrany, město, které Němci lámali měsíce obřími děly a nekonečnými vlnami pěchoty, než ho konečně dostali na kolena. O dva roky později se role obrátily. Německo-rumunská 17. armáda, izolovaná na Krymu bez pozemního spojení s pevninou, se z téhož města pokoušela uniknout po moři. Ne všichni stihli nastoupit na loď. Oficiální americká armádní historie označuje závěrečnou fázi za „tragické fiasko“ a německý projekt Germany and the Second World War přiznává, že celá operace stála téměř 60 000 životů a vojensky nedávala smysl.

Pět týdnů, které rozhodly o Krymu

Sovětská krymská ofenziva začala 8. dubna 1944 útokem 4. ukrajinského frontu přes Perekop a současným náporem od Kerče. Tempo bylo drtivé. Už 15.–16. dubna stály sovětské jednotky před Sevastopolem. První pokusy o průlom 19. a 23. dubna sice neuspěly, ale šlo spíš o zkoušku obrany než o neúspěch; velení potřebovalo čas na přeskupení sil a soustředění dělostřelectva.

Hlavní útok přišel 5. května. O dva dny později, 7. května, sovětská pěchota a tanky zaútočily na Sapunskou horu, klíčovou výšinu, která kryla přístup k městu. Prorazily ji za jediný den. 9. května Rudá armáda vstoupila do Sevastopolu. 12. května skončil poslední odpor na mysu Chersonés. Celá operace trvala 35 dní.

Pevnost na mapě, prázdná v realitě

Proč se z organizované obrany stal rozklad? Odpověď začíná u Hitlera. Führer opakovaně zakazoval včasný ústup z Krymu. Považoval poloostrov za strategickou pozici kvůli vlivu na Turecko a ochraně rumunských ropných polí. Ještě 21. dubna tvrdil, že Sevastopol musí vydržet šest až osm týdnů, než odrazí očekávanou spojeneckou invazi na západě. Admirála, který chtěl vysvětlit rozdíl mezi „máme tonáž“ a „dokážeme lodě protlačit přes sovětské letectvo“, ani nenechal domluvit.

Když velitel 17. armády Erwin Jaenecke ve zprávě připustil, že Sevastopol nelze dlouhodobě udržet, Hitler ho 1. května odvolal. Čísla přitom mluvila jasně: k zahájení finální sovětské ofenzivy měla armáda sice asi 64 000 mužů, ale skutečných bojeschopných pěšáků bylo kolem 2 000. Zbytek tvořili týloví vojáci, dělostřelci bez munice a příslušníci rozbitých jednotek. Pevnost existovala na mapě. V terénu byla prázdná skořápka.

Dvě evakuace, jedna organizovaná, druhá zoufalá

Námořní odsun z Krymu probíhal ve dvou zásadně odlišných fázích. Dubnová evakuace mezi 12. a 27. dubnem ještě nesla znaky plánu: konvoje směřovaly do rumunské Constanțy, jednotky nastupovaly podle harmonogramu. Po moři se podařilo odvézt 73 058 osob.

Po pádu Sapunské hory 7. května začala druhá fáze, a s ní chaos. Mezi 6. a 13. květnem bylo evakuováno dalších 47 825 lidí, ale za jakou cenu. Sovětské letectvo, ponorky a pobřežní dělostřelectvo napadaly konvoje bez přestávky. Část lodí se vracela prázdná, protože nedokázala proplout. Jiné braly jen zlomek kapacity.

Konkrétní obraz paniky nabízí osud rumunského transportu Alba Iulia: 18. dubna zasáhly loď sovětské bomby, trup se poškodil a na palubě vypukl zmatek. Vojáci začali skákat přes palubu do studeného Černého moře. A to byla ještě ta „organizovanější“ fáze evakuace. V květnových dnech u Chersonésu už nešlo ani o paniku, šlo o holé přežití.

Celkem se po moři podařilo dostat 120 853 lidí, z toho 58 486 Němců a 36 557 Rumunů. Pro srovnání: z Dunkerku v roce 1940 Britové evakuovali asi 340 000 mužů. Krymský odsun dosáhl zhruba třetiny dunkerského objemu, ale v poměru ke ztrátám dopadl hůř.

Co zůstalo na břehu

Podle americké oficiální historie z asi 64 700 mužů, kteří byli v prostoru Sevastopolu na počátku května, jich 26 700 zůstalo na břehu a padlo do sovětských rukou. Německé prameny uvádějí asi 10 000 mrtvých či ztracených na moři v posledních dnech a téměř 12 000 kapitulujících 13. května; čísla se liší podle metodiky a okamžiku sčítání, ale obraz je stejný: tisíce mužů stály na mysu Chersonés a čekaly na lodě, které nepřipluly.

Pro Sověty mělo znovudobytí Sevastopolu mimořádnou symbolickou váhu. Už 10. května 1944 zahřměl v Moskvě slavnostní salut a 118 útvarů získalo čestný název „sevastopolské“. Stalin město výslovně zařadil mezi „města-hrdiny“ v rozkazu z 1. května 1945; formální institucionalizace titulu s insigniemi přišla až o dvě desetiletí později.

Ironie, kterou dějiny neplánují

Největší ponížení nespočívalo v samotné porážce. Armády prohrávají bitvy, to je válka. Ponížení spočívalo v tom, jak zbytečně k němu došlo. Hitler držel Krym měsíce poté, co to přestalo dávat vojenský smysl, blokoval evakuaci, odvolával velitele, kteří říkali pravdu, a z řízené operace udělal veřejně viditelný rozklad. Vojáci, kteří v roce 1942 dobývali Sevastopol jako symbol německé vojenské moci, z něj o dva roky později prchali po stejném moři, nad kterým už neměli kontrolu.

Na mysu Chersonés 12. května 1944 nestáli generálové s mapami. Stáli tam muži bez munice, bez lodí a bez naděje, s pohledem upřeným na prázdný horizont Černého moře.