Rozvoj reaktivních letounů umožnil po druhé světové válce překonávat rychlostní rekordy. Prvním vítězem byl britský Gloster Meteor.
Druhá světová válka po sobě zanechala mnohá smutná dědictví. Jedno drobné ale s velkým mediálním efektem bylo držení titulu nejrychlejšího člověka na Zemi. Od 26. 4. 1939 jím byl německý pilot Friedrich Wendel, který dosáhl na letounu označeném Bf 109R, ve skutečnosti na prototypu Me 209, rychlosti 755 km/h.
Ani toto Němcům nenecháme, řekli si Angličané
Během druhé světové války se objevilo několik letadel, která byla schopna stávající světový rychlostní rekord překonat. Vzhledem k tomu, že ale Mezinárodní letecká federace FAI v letech války nefungovala, nebylo jak a kdy pokusit se o jeho oficiální překonání a uznání. A tak až se skončením bojů bylo možné uvažovat o reálném pokusu o nový světový rychlostní rekord. A první, kteří toto deklarovali jako svůj cíl, byli Angličané.
Letecká technika během druhé světové války nesmírně pokročila. Nejvýkonnější pístové stíhačky dosahovaly v roce 1945 už rychlostí atakujících 800 km/h. A nové reaktivní stroje v sobě skrývaly ještě větší možnosti. Němci během války nasadili první proudové letouny, především Me 163B, Me 262 a Arado Ar 234. Při pokusech s raketovou stíhačkou Me 163A údajně překonali ve velké výšce rychlost 1 000 km/h.
Britové kontrovali například vrtulovou stíhačkou Hawker Tempest s maximálními rychlostmi nad 700 km/h nebo prototypem Martin Baker MB 5 s podobnými výkony. Více ale vsázeli na nové proudové stíhačky, především Gloster Meteor a de Havilland Vampire, spolehlivě překonávající již od počátku metu 850 km/h.
Ani Američané v této honbě za rychlostí se svými letadly nezaostávali, pístová stíhačka XP-47J nebo verze XP-47N Thunderbolt při zkouškách dosahovala rychlostí okolo 800 km/h, velmi rychlé byly i varianty známého P-51 Mustangu, především verze H. A Americký proudový letoun P-80 Shooting Star stabilně překonával už od roku 1945 ve službě 850 km/h.
Kdo „nezachytil tento vlak“, byli Francouzi a Rusové, kteří měli v roce 1945 jiné starosti. A Japonci se sice snažili udržet krok, ale jejich technologické možnosti v roce 1945 silně omezovala válka a bombardování jejich území, takže si také o rekordech tohoto typu museli nechat zdát.
Jak na rekord v roce 1945
Ale i když různá letadla Spojenců při zkouškách i v praxi překonávala před rokem 1945 oněch magických 755 km/h německého stroje Me-209, stále ještě tady byla povinnost zaletět tyto rekordní rychlosti předepsaným způsobem a před sportovními komisaři s licencí FAI, aby nový rekord mohl být uznán.
Tehdejší reglement FAI stanovil, že maximální dosažená rychlost rekordního letadla se měří na tříkilometrové vytyčené trati s průlety ve výši těsně nad zemí (či mořem) – a průlety musely být opakované z obou stran dvakrát, tj. celkem šlo o čtyři průlety, dva jedním a dva druhým směrem.
Výsledná rychlost pak měla být matematickým průměrem změřených rychlostí při všech průletech. Šlo o dosti zastaralý předpis FAI, který byl záhy změněn, neboť pilotáž nových reaktivních letadel v plné rychlosti těsně nad zemí (zde pouhých 6 metrů!!!) byla dosti náročná a nebezpečná.
Britové vše důkladně připravovali
S podmínkami přípravy trati i speciálního měřicího zařízení se Britové vypořádali do konce října 1945. Trať vytyčili červenými bójkami na hladině moře v zálivu Herne Bay zhruba mezi městy Whitstable a Birchington, obecně směr východ-západ. Šlo o záliv, do kterého ústí Temže. Průletové brány tříkilometrového úseku z obou stran vymezovaly včetně šíře upoutané balóny.
U obou bran byl na pobřeží instalován a přesně zaměřen speciální fotoelektrický časoměr registrující průlety branou s přesností na jednu dvousetinu vteřiny. Letadla a piloti byli připraveni poměrně rychle, k pokusu byly připraveny dva prototypové stroje Gloster Meteor F.4 s motory Rolls Royce Derwent, sériové číslo EE 455 testovacího pilota továrny Gloster Erica Greenwooda, a stejný typ s číslem EE 454 s pojmenováním „Britannia“ na přídi s pilotem group capitanem Hughem Josephem „Willie“ Wilsonem.
Dne 7. listopadu 1945 postupně odstartovala obě letadla z letiště Manston a se svými piloty absolvovala měřené lety přesně podle požadavků FAI. Znamenalo to doletět k vyznačené bázi od východu od kanálu La Manche zhruba ve výšce 200 metrů a pak střemhlavým letem na plný plyn nalétnout do výše cca 6 metrů nad hladinou do první „východní“ brány.
Poté proletět celou trasu tří kilometrů v maximální rychlosti stále ve stejné výšce cca 6 metrů nad hladinou moře, po průletu druhou „západní“ branou nabrat výšku, obletět ostrůvek Sheppey a opět po střemhlavém letu proletět „západní“ bránou ve výšce 6 metrů nad hladinou v maximální rychlosti a udržet rychlost i výšku do druhé měřené brány. Po průletu východní branou vše ještě jednou opakovat.
Zvědavec, který málem vše zhatil
Samotný pokus o překonání rekordu probíhal poměrně v poklidu až do okamžiku, kdy při druhém okruhu letadla pilotovaného kapitánem Wilsonem jeden z diváků, snad aby lépe viděl, opustil vymezený prostor a vydal se přímo na břeh. Přitom se postavil k velkému zděšení přítomných sportovních komisařů přímo před objektiv jednoho z elektrooptických měřičů.
Naštěstí ho stačili zahnat pryč ještě před průletem rekordního letadla měřenou branou. Nad bezpečností letů bděly posádky rychlých člunů, stojící se zapnutými motory na moři mimo vyznačený koridor, a ve výšce kroužila další letadla, která kromě sledování průběhu pokusů měřila například tlaky vzduchu, teploty a podobně.
Po vyhodnocení změřených časů komisaři konstatovali, že obě letadla s velkou rezervou překonala starý nacistický rychlostní rekord. Dosažená průměrná rychlost nejrychlejšího z dvojice Gloster Meteorů činila 969 km/h, takže oficiálně nejrychlejším mužem na planetě byl Angličan. Leč který? Věřte nebo ne, tady to komisaři popletli a vyhlásili majitelem rekordu Erica Greenwooda.
Ten už večer přijímal gratulace na banketu na jeho počest od velitele RAF na ministerstvu letecké výroby a jeho jméno a fotografie se také vzápětí objevily v zahraničním tisku s přízviskem nejrychlejší člověk na světě. Jenže při důkladnější kontrole záznamů museli komisaři přiznat svoji chybu předběžného měření a museli vyhlásit, že tím rychlejším byl ve skutečnosti kapitán W. Wilson ve svém stroji „Britannia“.
A tento muž byl také následně zapsán do análů jako člověk, který překonal stávající světový rychlostní rekord, poprvé po konci války a poprvé na reaktivním letounu. Jeho rekord vydržel necelý rok.
Zdroj: Autorský článek Ing. Iva Pujmana, Prameny, dobový tisk, Rozlet 1945 číslo 16, internet, vlastní archiv
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 11007
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 5843
