Britský historik rozzuřil Poláky: „Banderovci nebyli zločinci. Za volyňský masakr 90 % z nich nemohlo“

Devětaosmdesátiletý profesor, jehož knihy o Polsku patří v anglojazyčném světě ke kanonickým textům, v rozhovoru pro polský portál Onet 29. června 2026 prohlásil, že UPA (vedená Stepanem Banderou) „obecně nebyla organizací kriminální“ a že přibližně 90 procent jejích členů nemělo s volyňskými masakry nic společného. Ve stejném rozhovoru přitom sám uznal, že na Volyni UPA zavraždila kolem sta tisíc Poláků, a označil to za etnickou čistku. Právě tato kombinace, uznání zločinu a současné odmítnutí kolektivní viny celé formace, zasáhla polskou veřejnost jako blesk. Načasování nemohlo být horší: Davies reagoval na diplomatickou krizi, která už předtím eskalovala až k odebrání státního vyznamenání ukrajinskému prezidentovi.

Měsíc, který otřásl polsko-ukrajinskými vztahy

Abychom pochopili, proč Daviesova slova vyvolala takovou bouři, musíme se vrátit o pět týdnů zpět. 26. května 2026 podepsal Volodymyr Zelenskyj dekret č. 440/2026, kterým jednotce Sil speciálních operací „Pivnič“ udělil čestné jméno po „hrdinech UPA“. O den později proběhla slavnostní ceremonie.

Polská reakce přišla okamžitě a tvrdě:

• 29. května – premiér Donald Tusk označil Zelenského rozhodnutí za „znepokojivé z hlediska vzájemných vztahů“ a řekl, že krok „bolí polská srdce“.
• 3. června – ministr obrany Władysław Kosiniak-Kamysz veřejně vyzval Kyjev, aby rozhodnutí zvrátil.
• 8. června – zasedla Kapitula Řádu Bílého orla a otevřela otázku odebrání nejvyššího polského vyznamenání Zelenskému.
• 19. června – prezident Karol Nawrocki oznámil, že Zelenskému Řád Bílého orla skutečně odebírá.

Teprve do tohoto už rozžhaveného prostředí vstoupil Davies svým rozhovorem. Nebyl původcem krize, byl jejím komentátorem. Ale komentátorem s mimořádnou vahou.

Proč zrovna Davies váží tolik

Norman Davies není běžný zahraniční akademik. Na University College London ho uvádějí jako bývalého profesora historie na SSEES a současně profesora na krakovské Jagellonské univerzitě. Jeho knihy God’s Playground a Rising ’44 formovaly obraz Polska v anglosaském světě po desetiletí. V Polsku ho dlouho vnímali jako „toho cizince, který nám rozumí“. Právě proto jeho slova zasáhla hlouběji než komentář kteréhokoli jiného zahraničního historika.

V rozhovoru pro Onet Davies přirovnal UPA k polským Żołnierzům Wyklętým, protisovětskému odboji, který má v Polsku status národních hrdinů. Argumentoval tím, že UPA byla regionálně rozprostřená a časově rozsáhlá formace bojující proti Sovětům i Němcům a že volyňské masakry byly dílem konkrétní části, nikoli celku. Zároveň varoval, že vyhrocování sporu v době ruské agrese proti Ukrajině „bude Polsko stát v budoucnosti“ a že z něj těží především Moskva.

Co znamená „90 procent“ – fakt, nebo odhad?

Tady je třeba být přesný. Daviesovo tvrzení, že 90 procent členů UPA za volyňský masakr nemohlo, se v dohledatelných zdrojích neopírá o žádný archivní výpočet, seznam jednotek ani publikovanou metodiku. Není to statistika podložená výzkumem, je to interpretační odhad vycházející z teze, že UPA jako širší podzemní hnutí operovalo na rozsáhlém území a po dlouhou dobu, zatímco volyňské vraždy se koncentrovaly do konkrétního regionu a období (především 1943–1944).

Polský historický mainstream říká něco zásadně odlišného. Grzegorz Motyka, přední polský odborník na toto téma, mluví o „protipolských etnických čistkách genocidního charakteru“ organizovaných shora v období od února 1943 do května 1945. Polský Ústav národní paměti (IPN) přičítá UPA spolu s OUN-B přímou odpovědnost za organizaci a provedení genocidy až sta tisíc polských civilistů.

Spor tedy neběží o to, zda se zločin stal. Běží o to, zda lze za zločineckou prohlásit celou formaci, nebo jen její konkrétní část.

Dvě paměti, jeden konflikt

Pod celým sporem leží hlubší problém: Polsko a Ukrajina čtou UPA přes dvě nesouměřitelné optiky. Pro Poláky je UPA především synonymem Volyně, organizovaného vyvražďování polských vesnic. Pro Ukrajince je UPA především symbolem ozbrojeného odporu proti sovětské okupaci, který pokračoval až do padesátých let.

Obě čtení mají historický základ. Obě jsou ale neúplná. Timothy Snyder z Yale, další významná západní autorita, ve svém vystoupení ve Wilson Center popsal volyňské události jako ukrajinské „čištění“ Poláků z regionu, tedy jasně přisoudil hlavní odpovědnost ukrajinské straně. Zároveň ale celý konflikt zasadil do širší sekvence vzájemných etnických čistek, včetně pozdější polské Akce Visla. Západní historiografická nuance neznamená popření odpovědnosti UPA. Znamená odmítnutí černobílého rámce.

Davies se v tomto spektru pohybuje na jeho ukrajinofilnějším konci, a právě proto narazil na zeď polského veřejného mínění, pro které je jakákoli relativizace kolektivní viny UPA nepřijatelná.

Válka symbolů vedle válečné reality

Paradoxem celého sporu je, že probíhá souběžně s konkrétními kroky ke smíření. V září 2025 proběhl v ukrajinských Puźnikách pohřeb 42 exhumovaných polských obětí ukrajinských nacionalistů, první takový akt po letech blokace. Na konci roku 2025 IPN oznámil, že Ukrajina povolila exhumační práce přímo v Ostrówkách a Woli Ostrowiecké, tedy na místech samotného volyňského masakru. Ještě v lednu 2025 Zelenskyj a Tusk ve Varšavě společně potvrzovali strategické partnerství.

Symbolická válka o UPA a praktická spolupráce v bezpečnosti i exhumacích tak běží vedle sebe. Polský ministr obrany dokázal v jednom týdnu ostře kritizovat glorifikaci UPA a zároveň zdůrazňovat, že strategická podpora Ukrajiny vůči Rusku pokračuje.

Daviesův výrok tuto dvojkolejnost nezmění. Může ale posílit ty, kdo v Polsku chtějí tvrdší podmíněnost podpory Kyjeva historickým smířením, a v Ukrajině ty, kdo odmítají jakékoli ústupky v otázce národních symbolů. Moskva z obojího těží, aniž musí pohnout prstem.