Stát, který měl armádu dříve než vlastní hranice. Československo si existenci vybojovalo ještě před 28. říjnem

Když 30. června 1918 nastoupilo u francouzského Darney přibližně šest tisíc československých vojáků, přísahali věrnost republice, která ještě právně neexistovala, připomíná české ministerstvo obrany. Před francouzským prezidentem Raymondem Poincarém a Edvardem Benešem stáli příslušníci československé střelecké brigády, převzali bojový prapor a před odchodem na frontu slibovali bojovat až do chvíle, kdy české a slovenské země vytvoří samostatný stát.

V Praze přitom stále vládl rakouský císař. Československé hranice nebyly určeny, domácí státní moc neexistovala a 28. říjen byl ještě téměř čtyři měsíce vzdálený. Přesto už v zahraničí existovalo něco, co připomínalo jeden ze základních atributů státu: organizované československé vojsko bojující proti armádám mocnosti, jejíž občany jeho příslušníci původně byli.

Armáda vznikala dříve než republika

České a slovenské dobrovolnické jednotky bojovaly na straně Dohody už před rokem 1918. Zpočátku ale šlo například o Českou družinu v Rusku nebo rotu Nazdar ve Francii, tedy jednotky začleněné do armád spojeneckých států. Zásadní změna přišla ve Francii na konci roku 1917.

Dne 16. prosince 1917 francouzská vláda schválila dekret o vytvoření československé armády ve Francii. Následujícího 7. ledna podepsali francouzský premiér Georges Clemenceau a Edvard Beneš její organizační statut. Podle českého ministerstva zahraničí tím poprvé vznikla samostatná československá armáda; do té doby čeští a slovenští dobrovolníci působili jako jednotlivci či menší útvary cizích vojsk.

Je to pozoruhodné pořadí událostí. Armáda nesoucí jméno Československa dostala oficiální základ více než deset měsíců před vznikem samotného Československa. Francouzský dekret navíc nebyl jen vojenským organizačním opatřením. Pro Masarykův, Benešův a Štefánikův zahraniční odboj představoval důkaz, že požadavek samostatnosti už není pouze politickým programem emigrantů.

Vojáci mu dávali fyzickou podobu.

Itálie uznala československé vojsko v dubnu

Další krok následoval v Itálii. Dne 21. dubna 1918 podepsal Milan Rastislav Štefánik s italským premiérem Vittoriem Emanuelem Orlandem dohodu o zřízení samostatné československé armády v Itálii. Československá národní rada v ní získala postavení nejvyššího orgánu tohoto vojska.

Českoslovenští vojáci následně bojovali také na italské frontě. První větší útvary byly v červnu 1918 nasazeny u řeky Piavy a podle údajů připojených k česko-italské úmluvě vytvořily československé legie v Itálii do konce války pět pluků o celkovém počtu přibližně 20 tisíc mužů.

Pro zahraniční odboj však nebyl rozhodující pouze počet vojáků. Existence vlastního vojska měnila také diplomatické postavení Československé národní rady. Už nešlo jen o skupinu politiků požadujících po spojeneckých mocnostech nový stát. Rada zároveň vystupovala jako politická autorita nad ozbrojenými jednotkami, které na straně Dohody skutečně vedly válku.

Britové uznali Čechoslováky jako spojenecký národ

V létě 1918 začalo vojenské úsilí přinášet stále výraznější politické výsledky. Francie 29. června 1918 uznala právo Čechů a Slováků na nezávislost a Československou národní radu označila za základ budoucí československé vlády. Následující den proběhlo slavnostní předání praporu v Darney, při němž českoslovenští vojáci složili přísahu před francouzským prezidentem.

Ještě jednoznačnější formulaci použila Velká Británie 9. srpna 1918. V britské deklaraci o uznání československé armády označila Čechoslováky za spojenecký národ a československé armády působící na různých bojištích uznala jako jednu spojeneckou a válčící armádu. Československé národní radě zároveň přiznala nejvyšší autoritu nad tímto vojskem.

Tím už vznikala neobvyklá situace. Československo stále nebylo státem ovládajícím vlastní území, ale jeho zahraniční reprezentace disponovala armádou, kterou jedna z největších světových mocností považovala za spojeneckou válčící sílu.

Američané použili armádu jako argument pro uznání vlády

Nejpřesvědčivější důkaz významu legií nabízí americké diplomatické dokumenty. Dne 3. září 1918 oznámil ministr zahraničí Robert Lansing oficiální stanovisko Spojených států. Washington v něm konstatoval, že Čechoslováci postavili do pole organizované armády, které válčí proti Německu a Rakousku-Uhersku pod důstojníky vlastní národnosti. Na tomto základě Spojené státy uznaly existenci válečného stavu mezi Čechoslováky a centrálními mocnostmi.

Ještě významnější byla další část amerického stanoviska. Spojené státy v něm uznaly Československou národní radu jako de facto válčící vládu, oprávněnou řídit vojenské a politické záležitosti Čechoslováků, a oznámily připravenost vstoupit s ní do formálních vztahů.

Tady lze vztah mezi vojskem a vznikem státu sledovat téměř přímo. Americké uznání nebylo založeno pouze na argumentu sebeurčení. Původní dokument výslovně pracoval s existencí organizovaných československých armád bojujících proti společnému nepříteli jako s jedním z důvodů, proč bylo možné československé politické reprezentaci přiznat nové mezinárodní postavení.

Legie tedy nebyly jen pozdějším symbolem vzniku republiky. Ještě před 28. říjnem představovaly jeden z nástrojů, který pomáhal přesvědčit spojence, že Čechoslováci už nejsou pouze obyvateli Rakouska-Uherska žádajícími změnu svého postavení, ale samostatnou válčící politickou silou.

Vláda přišla také před státem v Praze

Vojenské uznání postupovalo společně s vytvářením státních institucí v zahraničí. Československá národní rada rozhodla v září 1918 o vytvoření prozatímní vlády. Tomáš Garrigue Masaryk se stal jejím předsedou a ministrem financí, Milan Rastislav Štefánik ministrem národní obrany a Edvard Beneš ministrem zahraničí a vnitra. Její vznik a následné oznámení spojeneckým vládám zachycují americké diplomatické dokumenty.

Také americké ministerstvo zahraničí ve svém historickém přehledu připomíná, že Spojené státy uznaly Československou národní radu jako de facto vládu 3. září a československá prozatímní vláda následně 18. října 1918 vyhlásila nezávislost. To všechno se odehrálo před převzetím moci Národním výborem v Praze 28. října.

Když tedy v Praze vznikal samostatný stát, jeho zahraniční větev už měla vlastní politickou reprezentaci, mezinárodní uznání několika spojeneckých mocností a ozbrojené síly rozmístěné na několika bojištích.

Hranice přišly až později

Paradox z titulku je ještě výraznější při pohledu na mapu. Československý stát byl vyhlášen 28. října 1918, jeho definitivní mezinárodněprávní hranice však z tohoto aktu samy nevyplývaly. Pozdější parlamentní rekapitulace československých hranic výslovně připomínala, že jejich právní základ vytvořily až následné mezinárodní smlouvy a rozhodnutí.

Mírová smlouva s Rakouskem ze Saint-Germain byla podepsána 10. září 1919, tedy téměř rok po vzniku státu. Hranici vůči Maďarsku následně upravila Trianonská smlouva z 4. června 1920 a další sporné úseky, včetně Těšínska, Oravy či Spiše, řešila další spojenecká rozhodnutí a mezistátní dohody.

Československo tak skutečně mělo vlastní uznávané vojsko dříve, než mělo definitivně určené vlastní hranice.

Republiku nevybojovali pouze vojáci. Bez nich by ale diplomacie vypadala jinak

Bylo by přehnané tvrdit, že samotné legie vytvořily Československo. Vznik státu byl výsledkem současného působení zahraniční diplomacie Masaryka, Beneše a Štefánika, domácího politického odboje, rozpadu Rakouska-Uherska, vývoje světové války i změny postoje spojeneckých mocností.

Vojenský faktor však nebyl dekorací přidanou k úspěšné diplomacii. Britské uznání z 9. srpna 1918 výslovně pracovalo s existencí spojenecké československé armády. A když Spojené státy o několik týdnů později uznaly Národní radu jako de facto válčící vládu, přímo argumentovaly organizovanými československými armádami v poli.

Proto dává smysl říci, že si Československo část své existence skutečně vybojovalo ještě předtím, než bylo 28. října vyhlášeno v Praze. Nejprve existovali vojáci ochotní bojovat za stát, který ještě nebyl na mapě. Teprve potom přišel stát, jeho vláda na vlastním území a nakonec i definitivní hranice.

V tom spočívá jeden z nejpozoruhodnějších paradoxů československého vzniku: republika dostala armádu dříve, než dostala vlastní mapu.