Věčně „sjetí“ vojáci Třetí říše i Spojenců: drogy povinně konzumovali ve velkém, aby získali výhody nad nepřítelem

Vyčerpávající boje druhé světové války měly na duševní stav vojáků obrovský vliv. Zatímco zničený tank bylo možné opravit nebo místo něj vyrobit nový, „pochroumanou mysl“ schváceného bojovníka nejenom, že nebylo snadné „opravit“, ale často to ani nešlo. Zvláště u pilotů to znamenalo velký problém, jelikož u nich hrálo soustředění, mentální stav a výdrž klíčovou roli. Obě bojující strany tak začaly zásobovat své vojáky doslova hromadami povzbuzujících látek.

Německá armáda „ujížděla na perníku“

Účinky pervitinu byly v Německu dobře známy už před druhou světovou válkou; třeba v Berlíně byl v roce 1939 dokonce nejoblíbenější drogou. A velitelé armády Třetí říše si velice rychle uvědomili její výhody pro bojové použití. Těsně před začátkem války si tak Wehrmacht objednal 35 milionů pervitinových tablet, ale nikdo tehdy pořádně netušil, jak silně návykový a nebezpečný pervitin je. To byl ostatně i případ i věčně „sjetého“ Hitlera.

Prvního bojového nasazení se pervitin dočkal již při invazi do Sudet, stejně jako během tažení do Polska a Francie. První větší množství drogy pak bylo spotřebováno německými piloty během bitvy o Británii. Konzumace pervitinu měla pro vojáka značné výhody: odpadla únava, stres a strach, zlepšilo se soustředění i bojové nadšení. A ačkoliv došlo v roce 1941 k zákazu pervitinu, zůstaly tablety i nadále tajně zasílány armádním skupinám; bojové výhody zkrátka nebylo možné nahradit.

Největšímu nasazení se ale pervitinu dostalo na východní frontě. Zcela vyčerpaní piloti absolvovali i několik bojových letů denně, zatímco jejich schvácení kolegové na zemi bojovali s nekončícími přívaly sovětských vojáků. Unavené jednotky tak konzumovaly i několik pervitinových tablet za den, jen aby se vyrovnaly s nemilosrdným tempem války. Mnozí přeživší se už své závislosti nikdy nezbavili.

Britští vojáci naučili Američany užívat amfetaminy

Ani spojeneckým armádám se drogy nevyhnuly. Chvíli poté, co britští agenti odhalili nasazení pervitinu u Němců, bylo rozhodnuto o použití podobné látky pro potřeby vlastních jednotek. Na scénu se tak dostal v roce 1941 amfetamin benzedrin, který byl následně se vší diskrétností podáván pilotům RAF. Ti se následně o svůj „Speed“ podělili se svými americkými přáteli a celá věc se dostala až k nejvyššímu veliteli spojeneckých vojsk, generálu Eisenhowerovi.

Ten proti benzedrinu námitek neměl, jelikož v roce 1942 rozkázal jeho distribuci mezi americké vojáky, které čekalo vylodění v Africe. Oni i Britové si drogy považovali nejvíce pro její uklidňující účinky, neboť zvyšovala morálku a odbourávala strach, ale zároveň byla slabší než pervitin a nevyvolávala proto tak silnou bojovou agresi. Postupně byl benzedrin dodán téměř ke všem spojeneckým jednotkám po celém světě.

Ke konci války se však začaly projevovat následky dlouhodobé konzumace naplno. Vše bylo ale nakonec přičteno prožitým hrůzám války a závislým vojákům se proto dostalo pouze minimální poválečné pomoci. Ti pak doma umírali na abstinenční příznaky a podlomené zdraví. Přes to všechno zůstává fenomén drog na bojištích dále a zdrogovaní vojáci se navzájem vraždí dodnes.