Mýtus o 22. červnu 1941: Hitler tvrdil, že na Rusko zaútočil první v sebeobraně. Přeběhlík z KGB pak pomohl přepsat dějiny

Příběh tohoto mýtu má tři vrstvy, které se obvykle vyprávějí odděleně, ale teprve pohromadě dávají smysl. První je Hitlerova proklamace z léta 1941, ve které vydával největší pozemní invazi v dějinách za obranný krok. Druhá je reálná sovětsko-německá spolupráce v letech 1939–1941: pakt Molotov–Ribbentrop, společné dělení Polska, masivní dodávky surovin, které Berlínu umožnily vést válku na západě. A třetí je muž jménem Vladimir Rezun, který pod pseudonymem Viktor Suvorov přebalil hitlerovskou obhajobu do bestsellerů a z okrajové teze udělal vlivný revizionistický narativ. Pravdivé připomenutí Stalinova cynismu ale ještě neznamená, že Barbarossa byla sebeobrana.

Co Hitler tvrdil, a co plánovalo jeho velitelství

V proklamaci k německému národu z 22. června 1941 Hitler prohlásil, že Sovětský svaz soustředil u hranic zhruba 160 divizí, že provokoval pohraniční incidenty, že tlačil na Rumunsko, Finsko a Balkán a že Německo nemá jinou volbu než bránit sebe a „celou Evropu“. Jazyk proklamace byl pečlivě vystavěn: agresor měl vypadat jako oběť.

Jenže šest měsíců předtím, 18. prosince 1940, podepsal tentýž Hitler směrnici č. 21, operační plán Barbarossa. Dokument přikazoval německým ozbrojeným silám připravit rozdrcení Sovětského svazu „ještě před ukončením války proti Anglii“. Žádná improvizovaná reakce na sovětské hrozby. Žádná sebeobrana. Plánovaná agresivní válka s konkrétními osami postupu, termíny a cíli.

Norimberský tribunál to po válce potvrdil jednoznačně: napadení SSSR kvalifikoval jako agresivní válku bez „stínu právní omluvy“. Německé plánování bylo doloženo dokumenty, výpověďmi i chronologií rozhodování.

Pakt, tajný protokol a suroviny pro Hitlerovu válku

Hitlerova lež o sebeobraně by nikdy nezískala takovou přitažlivost, kdyby neexistoval reálný základ sovětského cynismu. A ten byl masivní.

Dne 23. srpna 1939 podepsali Molotov a Ribbentrop v Moskvě pakt o neútočení. Veřejná část mluvila o míru a vzájemném respektu. Téhož dne ale oba podepsali i tajný dodatkový protokol, který rozděloval východní Evropu na sféry vlivu: Finsko, Estonsko, Lotyšsko a Besarábie připadly do sovětské sféry, Litva do německé (později přeřazena). Polsko mělo být rozparcelováno podél linie řek Narev, Visla a San. O devět dní později Wehrmacht vpadl do Polska. Dne 17. září vstoupila z východu Rudá armáda. Dvě totality si rozdělily suverénní stát.

Spolupráce ale neskončila u mapy. Sovětský svaz se stal klíčovým dodavatelem strategických surovin pro Třetí říši, a to právě v období, kdy Německo vedlo tažení na západě a čelilo britské námořní blokádě. Podle amerického diplomatického záznamu z února 1940 šlo mimo jiné o:

• 900 000 tun ropných produktů
• 1 000 000 tun zrnin a luštěnin
• 600 000 tun železné rudy
• 300 000 tun manganu
• 300 000 tun surového a šrotového železa
• 100 000 tun bavlny
• 100 000 tun chromové rudy
• 500 000 tun apatitu

Německé ministerské memorandum k obchodní dohodě z téhož měsíce to říká bez obalu: pokud se podaří rozšířit vývoz na Východ, „účinky anglické blokády budou rozhodujícím způsobem oslabeny“. Berlín tedy sovětské suroviny chápal jako strategickou pomoc pro vedení války. Sovětská ropa poháněla tanky, které v květnu 1940 projely Ardenami. Sovětský mangan tvrdil ocel, z níž se vyráběly zbraně pro Wehrmacht. Stalin nebyl Hitlerův spojenec v ideologickém smyslu, ale byl jeho obchodní partner ve smyslu naprosto praktickém, a obě strany to věděly.

Přeběhlík, který oživil mrtvý narativ

Právě tato vrstva sovětské spolupráce s nacistickým Německem se stala surovinou pro jednoho z nejúspěšnějších historických revizionistů druhé poloviny 20. století. Vladimir Rezun, bývalý sovětský zpravodajský důstojník, přeběhl v roce 1978 do Velké Británie a začal psát pod pseudonymem Viktor Suvorov. V roce 1985 publikoval článek „Who Was Planning To Attack Whom in June 1941?“ a v roce 1988 vydal knihu Ledoborec (v angličtině Icebreaker, 1990).

Jeho teze byla jednoduchá a provokativní: Stalin chystal vlastní útok na Německo a Hitler jej pouze předešel. Barbarossa tedy nebyla agrese, ale preventivní úder.

Rezun spojil tři silné prvky. Image insidera ze sovětského systému. Pád sovětského monopolu na výklad vlastních dějin po roce 1989. A atraktivní jednoduchou tezi, která převádí vinu za válku na východě ze strany na stranu. Kniha vyšla v desítkách jazyků (v Česku v roce 1995 pod názvem Všechno bylo jinak) a spustila takzvanou suvorovskou debatu, která rezonovala zejména v postsovětském prostoru a v Německu.

Studie publikovaná v bulletinu CIA Studies in Intelligence výslovně uvádí, že spor měl politickou váhu i pro extremisty v Německu a v bývalém SSSR. Rezunova teze totiž nabízela pohodlnou omluvu: pokud Hitler „jen předešel“ Stalina, pak odpovědnost za miliony mrtvých na východní frontě leží jinde.

Proč je to stále lež, i když Stalin nebyl nevinný

Tady je jádro celého problému a důvod, proč se k tomuto tématu vracíme 85 let po Barbarosse. Sovětský svaz se v letech 1939–1941 choval cynicky, agresivně a imperiálně. Obsadil východní Polsko, anektoval Pobaltí, napadl Finsko, zabral Besarábii. Dodával Německu suroviny, které přímo živily válečnou mašinérii. To jsou fakta a žádný seriózní historik je nepopírá.

Ale z toho všeho logicky neplyne, že Barbarossa byla sebeobrana. Směrnice č. 21 existovala měsíce před jakýmkoli údajným sovětským plánem útoku. Zastánci Rezunovy teze se opírají především o návrh generála Žukova z 15. května 1941, u něhož ale není prokázáno Stalinovo schválení, a návrh plánu není totéž co vydaný rozkaz. Chybí schválený operační plán se stanoveným termínem, rozkazy frontám, logistické rozpisy, signální příkazy pro letectvo a mechanizované sbory. Nic z toho nebylo nalezeno ani v zajatých sovětských štábech.

Většina specialistů se shoduje, že Rudá armáda po čistkách a reorganizaci nebyla v roce 1941 připravena na velkou strategickou ofenzivu. Stalin chtěl získat čas, přezbrojit a věřil, že Hitler nepůjde do války se SSSR, dokud neskončí s Británií. Mýlil se, ale to z něj nedělá agresora, který měl být „předejit“.

Jak rozpoznat starý mýtus v novém kabátě

Rezunova teze žije dál, a to nejen v knihkupectvích. Objevuje se v internetových debatách, v propagandistických narativech a v populárních dokumentech. Varovné znaky jsou vždy stejné: převod vojenské schopnosti na prokázaný úmysl („měl vojska u hranic, tedy chtěl zaútočit“), přeskakování od Stalinova cynismu k ospravedlnění Barbarossy, ignorování směrnice č. 21 a norimberského rozsudku. Pokud někdo mluví o Stalinových údajných plánech, ale vynechá doložené německé plánování i doloženou sovětsko-německou spolupráci, nejde o poctivou debatu. Jde o účelový rámec.

Seriózní historická práce přizná všechny vrstvy: veřejný pakt i tajný protokol, dělení Polska i hospodářskou spolupráci, německé přípravy Barbarossy i sporné sovětské návrhy z jara 1941. Propaganda si vybírá jen to, co se hodí. A právě proto je důležité znát celý příběh; ne proto, aby se Stalin stal obětí, ale proto, aby se Hitler nestal obráncem.