Volyňský masakr a operace Visla: Krvavé dějiny, které dodnes štěpí Ukrajinu a Polsko. Kreml jen přihlíží a slaví

Dvě události oddělené čtyřmi lety, masakr desítek tisíc polských civilistů na Volyni v roce 1943 a nucená deportace ukrajinského obyvatelstva z jihovýchodního Polska v roce 1947, dodnes fungují jako otevřená rána mezi dvěma státy, které by jinak stály na stejné straně. Varšava mluví o genocidě, Kyjev o tragédii i o vlastních obětech poválečné etnické čistky. A právě do tohoto prostoru vstupuje Moskva. Ne proto, aby spor vyřešila. Stačí jí, když ho udrží při životě.

Co se stalo na Volyni a co byla operace Visla

Volyňský masakr nebyl spontánní výbuch násilí. Struktury Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN-B) a Ukrajinské povstalecké armády (UPA) vedly od jara 1943 koordinované útoky na polské civilní obyvatelstvo na Volyni, tehdy součásti okupovaného Polska. Vrchol přišel 11. a 12. července 1943, kdy ozbrojenci napadli v jedné vlně nejprve 99 a následně 65 polských vesnic a osad. Podle odhadů, s nimiž pracuje i český vzdělávací portál Moderní-Dějiny.cz, zahynulo na Volyni 50 až 60 tisíc lidí, v širším prostoru předválečné druhé polské republiky pak více než 100 tisíc.

Operace Visla přišla o čtyři roky později, od 28. dubna do 29. července 1947. Polská komunistická moc pod záminkou boje proti zbytku UPA násilně přesídlila ukrajinské obyvatelstvo z jihovýchodu země do severních a západních oblastí. Podle údajů Ukrajinského institutu národní paměti šlo o 140 575 deportovaných. Rodiny byly rozptylovány, kulturní život potlačen. Ukrajinská strana tuto akci dodnes označuje za etnickou čistku.

Dva státy, dva příběhy

Jádro současného sporu neleží v tom, zda se masakr stal, to nikdo nepopírá. Leží v tom, jak ho pojmenovat a co z něj vyvodit pro přítomnost.

Polská oficiální linie používá slovo genocida. Varšava odmítá jakoukoli glorifikaci UPA a trvá na tom, že uznání odpovědnosti za Volyň je podmínkou plnohodnotného partnerství. Ukrajinský státní rámec je složitější. Kyjev zpravidla nepřebírá polský termín genocida a drží širší pojem „volyňská tragédie“. Současně ale zákon z roku 2015 výslovně zařazuje OUN i UPA mezi bojovníky za ukrajinskou nezávislost a ukládá státu jejich paměť pěstovat, včetně názvů ulic, památníků a výuky. V podmínkách války s Ruskem, která trvá již déle než čtyři roky, má tento antiimperiální příběh zjevnou mobilizační hodnotu.

Praktická shoda přesto existuje. Obě strany se shodují na potřebě exhumací a důstojných pohřbů obětí. Ukrajinský institut národní paměti eviduje pracovní skupinu k pohřbům, přípravu společného fóra historiků i znovupohřbení 42 obětí v obci Puźniki. Jenže každý symbolický incident dokáže měsíce tiché práce převrátit.

Červnová roztržka 2026: Řád bílého orla jako politický blesk

Přesně to se stalo v červnu 2026. Polský prezident Karol Nawrocki oznámil, že odebírá ukrajinskému prezidentu Volodymyru Zelenskému Řád bílého orla, nejvyšší polské státní vyznamenání. Důvodem byl souhlas ukrajinské strany s pojmenováním vojenské jednotky po „Hrdinech UPA“. Pro polskou veřejnost šlo o nepřijatelnou glorifikaci pachatelů Volyně. Pro ukrajinskou o součást státem chráněné paměti národního odboje.

Nawrocki ale ve stejném projevu výslovně uvedl, že jeho krok neznamená změnu strategického směru. Rusko označil za hlavní hrozbu pro Polsko i Evropu a potvrdil pokračující podporu Ukrajiny. Zelenskyj už v květnu 2026 při jednání s polským protějškem zdůrazňoval nutnost silných sousedských vztahů a oceňoval polskou pomoc. Bezpečnostní osa drží. Ale atmosféra dostala trhlinu. A právě trhliny Kreml hledá.

Jak Moskva pracuje s cizí bolestí

Dne 9. července 2026 vydala polská Rada odolnosti při ministerstvu zahraničí stanovisko, které pojmenovalo konkrétní ruskou operaci. FSB zveřejnila údajně „nové dokumenty“ o Volyni, prezentované jako dosud neznámé archivní materiály. Polští historici vyjádřili skepsi a uvedli, že popisovaná událost se s vysokou pravděpodobností nestala. Rada odolnosti operaci označila za pokus přenést historické emoce do současných polsko-ukrajinských vztahů a vyvolat mezi oběma zeměmi konflikt.

Nejde o izolovaný případ. Ruské vlivové struktury pracují ve třech vrstvách:

• Státní „archivní“ operace – účelově načasované úniky dokumentů FSB, jejichž autenticitu nelze nezávisle ověřit.
• Mediální manipulace – publikace v polském i mezinárodním informačním prostoru, které historické emoce přetavují do současné politiky.
• Distribuční sítě – platformy typu Voice of Europe, která podle českého sankčního seznamu fungovala přes web, Facebook, X i YouTube a financovala spolupráci s novináři a vybranými politiky s cílem oslabit podporu Ukrajiny v celé střední Evropě.

Praha sama Voice of Europe zařadila na vnitrostátní sankční seznam. Mechanismus je přitom vždy stejný: vzít citlivé téma, spojit ho s aktuální politikou a distribuovat ho tak, aby klesla důvěra mezi spojenci.

Proč Kreml „slaví“ i bez vítězství

Moskva nepotřebuje, aby Polsko přestalo Ukrajinu podporovat. Stačí jí zpomalení. Každá odložená dodávka munice, každé zpochybnění v parlamentní debatě, každý pokles veřejné podpory na východním křídle NATO je pro Kreml strategický zisk. Ruská informační válka necílí na pravdu o roce 1943, cílí na důvěru v roce 2026.

Obrana proti tomu není společný výklad dějin, na který se Varšava a Kyjev v dohledné době neshodnou. Je to oddělení piety od bezpečnostní spolupráce, pokračování v exhumacích a pohřbech, udržení fóra historiků v chodu a především odmítnutí neověřených „archivních“ materiálů jako podkladu pro politická rozhodnutí. Kreml spor nevytvořil. Ale každý den, kdy ho dokáže zesílit, je pro něj den, kdy neprohrál.