Ozbrojeným bojem proti sovětskému režimu jsou po druhé světové válce známí především Ukrajinci se svou Ukrajinskou povstaleckou armádou, sovětskou a ruskou propagandou přezdívanou „banderovci“. Nebyly to však jediné organizované partyzánské jednotky na území SSSR, které by s jeho pořádky bojovaly. Velké hnutí bylo také v Pobaltí, tedy v Lotyšsku, Estonsku a především v Litvě, připomíná Armádní Zpravodaj. Jeho příslušníci jsou známí jako „Lesní bratři“ a také je sovětská propaganda nakonec líčila jako nacisty.

Zbraní měli „partyzánští bratři“ dostatek

Pobaltské státy byly před druhou světovou válkou samostatné, ale na základě paktu Ribbentrop–Molotov je Sovětský svaz obsadil. Když pak Němci zaútočili na SSSR, v Lotyšsku a Estonsku dokonce vznikly jednotky bojující po boku nacistů proti původním utlačitelům. Mnohé z nich pak po ústupu Němců zůstaly na území své domoviny a přetransformovaly se na partyzánské oddíly. Stejně tak vzniklo podobné hnutí v Litvě, kde mělo zbraně po Němcích, ale také ty odcizené Sovětům. Boje v Pobaltí probíhaly řadu let a vyžádaly si mnoho obětí.

Uměle vyvolaný ukrajinský hladomor zabil miliony lidí. Sovětský vůdce J. Stalin chtěl Ukrajince zlomit, ale vyvolal genocidu a obvinil jiné

První střety mezi Lesními bratry a sovětskými jednotkami začaly krátce po ústupu Němců. LSM uvádí, že například již v lednu 1945 začali lotyšští partyzáni stavět opevnění v bažinatých oblastech řeky Vilaka, a již v březnu na ně útočilo více než 500 sovětských vojáků a policistů – partyzánům se ale podařilo ustoupit do lesů. Podobný průběh mělo následně povstání i v dalších místech, kdy husté lesy a podpora místního obyvatelstva pomáhala bojovníkům proti režimu uskutečňovat akce a útoky na sovětskou správu a její spolupracovníky.

SSSR nakonec fungovala infiltrace a zrada

Když nedokázal Sovětský svaz porazit partyzány silou, zvolil jinou taktiku. Armádní Zpravodaj dohledal připomínku NationalWW2Museum, podle něhož se jako efektivnější ukázala infiltrace agentů a najímání zrádců, případně poštvávání místního obyvatelstva proti partyzánům. Chycení členové Lesních bratrů a jejich spolupracovníci byli často mučeni, aby vyzradili potřebné informace. Vše doplnily masivní deportace příznivců nebo lidí podezřelých z podpory. Na Sibiři mělo do roku 1952 skončit zhruba čtvrt milionu ze 3 milionů Litevců.

iZdroj fotografie: Public Domain

Partyzánů bylo v Pobaltí do poloviny 50. let 20. století asi 50 000, ale zhruba 20 000 z nich Sověti zabili a podobný počet zatkli. Sami měli přitom ztratit 13 000 vojáků, uvádí Wikipedia. Ozbrojený odpor nakonec postupně opadl, i když existují zmínky o jeho existenci ještě na začátku 60. let 20. století. Za posledního lesního bratra je považován Jānis Pīnups, který dezertoval z Rudé armády a skrýval se v lesích nedaleko svého domova s podporou své rodiny. Z úkrytu vyšel až v roce 1995, tedy dlouhé desítky let po rozpuštění (nebo zániku) odboje.