Hitlerova „stealth“ stíhačka Horten Ho 229 předběhla dobu a mohla změnit průběh války. Nakonec posloužila jako základ B-2 Spirit

Impulzem pro výzkum nového typu bojového letounu byla bitva o Británii, která skončila pro Luftwaffe debaklem. Královské letectvo způsobovalo tehdejšímu Německu značné ztráty na technice i pilotech, a největším přínosem byl pro obránce systém včasného varování založený na soustavě radarů. Ten Němci obejít nedokázali. Nacistické nejvyšší vedení tedy nařídilo výrobu nového typu letounu, který by radarům unikl.

Pokoutný výzkum stealth letounu Horten

Po neúspěšné bitvě o Británii byl na konci roku 1940 přizván k technickému vývoji letadel Walther Horten. Ten byl již před válkou společně se svými bratry konstruktérem civilních samokřídel, tedy letounů, které nemají žádné samostatné vodorovné řídící plochy. Waltera nejvíce zaujaly proudové motory, neboť je považoval za nejvhodnější pohonné jednotky pro stíhací samokřídla. K celému projektu přizval svého bratra Reimara a společně se svým týmem tak začal s utajeným vývojem první stealth stíhačky vůbec.

Zpočátku byl vývoj tajný, a to až do doby, než byla ověřena koncepce a životaschopnost projektu. Během tří let bylo vyrobeno několik bezmotorových prototypů, u nichž byla ověřována aerodynamičnost a letecké vlastnosti. Celý projekt mohl být tedy představen ministru letectví Hermannu Göringovi. Ten si nechal roku 1943 dva prototypy plnohodnotného jednomotorového stíhače Horten IX předvést a byl z nich velmi nadšený. Projekt tím dostal oficiální zelenou a téměř neomezené financování.

Konstrukt bratří Hortenů mohl Německu vyhrát válku

Během válečných let vychrlil projekt množství různých prototypů. I přes velkou snahu ale žádný z nich nezažil bojové nasazení. Nejblíže k tomu měl model Horten Ho 229 V3, konkrétně jeho stíhací varianta. Z objednaných 100 kusů byl ale v německých utajených továrnách vyroben pouze jediný letoun, a ke všemu ne úplně. V případě, že by se ho nakonec nasadit podařilo, šlo by o technologii, s níž se nemohly spojenecké stroje v žádném směru rovnat.

iZdroj fotografie: Uživatel Michael Katzmann / Creative Commons / CC BY-SA

Letoun měl létat rychlostí 977 kilometrů v hodině na vzdálenost až 1000 km, k čemuž využíval dvou proudových motorů Junkers Jumo 004B. Díky svému unikátnímu povrchu a tvaru měl být navíc pro spojenecké radary obtížně zjistitelný. Při zpozorování obvyklého německého stíhače radarem měli britští piloti zhruba 17 minut, než nepřítel dosáhl cíle. V případě Ho 229 V3 mělo jít o méně než 8 minut. Navíc i kdyby se v tomto čase k letounu dostali, vzhledem k jeho rychlosti by bylo složité ho vůbec dostihnout, stejně jako zasáhnout.

Celkově by sériové nasazení Horten Ho 229 znamenalo pro spojence naprostou katastrofu. Dle odhadů měla mít verze V3 ve výzbroji dvojici 30mm kanónů MK 108, dvě 500kg pumy a neřízené rakety R4M. Vzhledem ke svému doletu měl být také použit při náletech na americká města a případně v budoucnu nést i jaderné zbraně. Kdyby Třetí říše dokázala několik těchto strojů skutečně vyslat do boje včas, mohl být výsledek války (nebo alespoň některých bitev) úplně jiný.

Poválečný osud nacistického samokřídla

V posledních měsících války spustili Američané operaci Paperclip, která měla za úkol dostat z Německa co nejvíce vědeckého personálu a technologií. „Poklad/ našli 14. dubna 1945, kdy američtí vojáci objevili utajenou továrnu Gotha, v níž byly ukrývány nejrůznější prototypy projektu Horten 229, včetně téměř hotové verze V3.

Ve Spojených státech amerických byly modely prozkoumány společností Northrop a získané poznatky následně posloužily při výrobě moderních vojenských samokřídel, například bombardéru Northrop B-2 Spirit. Ukořistěné prototypy jsou dnes k vidění v americkém Národním muzeu letectví a kosmonautiky. K dalším zajímavým strojům Třetí říše patří třeba nejtěžší a dosud nepřekonaný tank Maus nebo „dvojkolejnicové“ dělo Schwerer Gustav.