MP 40 se stal symbolem Wehrmachtu. Zaslouží si však rekvizita správných válečných filmů takovou pověst?

Kolem MP 40 je dodnes stále mnoho mýtů a nejasností. Není známo, kolik jich bylo vyrobeno, ani to, kdo je vlastně zkonstruoval.

i Zdroj Fotografie: Uživatel Wasily / Creative Commons / CC BY-SA
                   

Německá druhoválečná mašinerie a samopal Maschinenpistole 40 pro laiky často splývají v jedno. Samopal s legendárním designem v rukách vojáka Wehrmachtu zkrátka k naší představě 2. světové války patří. Jaká však byla skutečnost? Byl MP 40 doopravdy tak rozšířen? A jak byli němečtí vojáci se svou zbraní spokojeni? Historie MP 40 je složitá a vzhledem k tomu, že se s touto zbraní můžeme setkat na bojištích i dnes, ještě neskončila.

Kořeny ve Velké válce

První německý samopal se podařilo zavést do armády a nasadit na Západní frontě ještě před koncem 1. světové války. Jednalo se o MP 18, známější jako Bergman, jehož konstruktérem byl Hugo Schmeisser. Ocelová bezešvá trubka tvořila pouzdro závěru, k němuž byla pomocí závitu přichycena hlaveň. Závěr hlavně byl otevřený. Od této konstrukce byla odvozena celá řada německých samopalů včetně MP 40.  


iZdroj Fotografie: Uživatel MathKnight / Creative Commons / CC BY-SA

Po porážce v 1. světové válce mělo Německo zakázáno vyrábět automatické zbraně. Ty byly vyvíjeny tajně ve třetích zemích, a tak výroba MP 18 a vylepšené verze MP 28 probíhala ve Španělsku, Estonsku a pod jménem Lanchester Mk. I i ve Velké Británii. Situace v Německu se začala měnit až s nástupem nacistů a Hitlera k moci v roce 1933. Hitler se na nějaké mezinárodní zákazy neohlížel a pro svoji novou armádu potřeboval nové zbraně, včetně těch rychlopalných.

Nová zbraň s otcem neznámým

Obnovená německá armáda začala hledat nový samopal poprvé v roce 1936. Do soutěže se přihlásila i firma Erfurter Maschinenfabrik (Erma) se svým samopalem EMP 36, který zkonstruoval Heinrich Vollmer. Zbraň upoutala především inovativní koncepcí, kdy zbraň měla místo pevné dřevěné pažby jen sklopnou drátěnou pažbu a ze spodu byla nabíjena dvouřadým zásobníkem. Ten byl ideální pro náboje 9×19 Parabellum a byl na 32 nábojů.

V konstrukci bylo dřevo použito ještě například při konstrukci pažbičky. Zbraň však při zkouškách neuspěla a dokumenty z testů se nám bohužel nedochovaly. Aby situaci zachránila, firma Erma svoji zbraň zcela překonstruovala. Na nové zbrani byl ale jasný rukopis Schmeissera včetně použití prakticky stejného závěru jako u MP 28 a úprav zásobníku. Dřevo na pažbičce nahradil bakelit.


iZdroj Fotografie: Uživatel J JMesserly / Creative Commons / CC BY-SA

Schmeisser však pracoval u konkurenční firmy C. G. Haenel a ta s Ermou neměla právě dobré vztahy. Jak se tedy Schmeisserovy nápady a technická řešení dostaly ke konkurenci? Podle odborníků mezi vedeními obou firem došlo s největší pravděpodobností k tajné dohodě, kdy Haenel poskytl technická řešení k dotažení zbraně za podíl na její masové výrobě. „Schmeisser“, jak se MP 40 přezdívalo, je tedy přezdívka poněkud nespravedlivá a samotný Schmeisser k tomu přišel, jak se říká, jako slepý k houslím.

Zlom jménem MP 38

Z původní Vollmerovy konstrukce tak vlastně zůstal pouze tvar zbraně a teleskopické pouzdro závěru s vratnou pružinou. Jinak zbytek byla osvědčená a zjednodušená konstrukce Schmeisser. Tak vznikl MP 38. Na levé straně zbraně byla napínací páka. Zbraň neměla pojistku, tu nahrazovalo zafixování natahovací páky při otevřeném závěru. Samopal neměl ani přepínač palby a střílel pouze dávkou.


iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Vzhledem k nízké kadenci 550 ran v minutě docílené odpruženým pístem v úderníku byl nový samopal i přes to velmi přesný. Délka zbraně s pažbou byla 833 milimetrů. Při složení pažby klesla na 630 milimetrů. Hmotnost prázdné zbraně byla 3,9 kilogramů, s plným zásobníkem 4,8 kilogramů. Účinný dostřel činil 250 metrů. Pevná mířidla byla nastavena na sto metrů. Nastavitelná šla upravit na 200 metrů. Dvouřadý zásobník byl na 32 nábojů.

Válečné hospodářství rodí MP 40

S MP 38 získala armáda velmi dobré zkušenosti. Zbraň byla robustní a měla slušné výkony. Problémy však byly se zajištěním zbraně. Pokud došlo k pádu nebo k zachycení například za oděv, mohla nechtěně vystřelit. Navíc vyhazovací okénko mechanismu zůstávalo otevřené a dostávaly se do něj nečistoty. Ještě větší problémy ovšem byly se zásobníky, které byly extrémně citlivé na prach, často se zasekávaly a obtížně se nabíjely.


iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Výroba MP 38 byla poměrně složitá a byla založená na třískovém obrábění. Výroba jedné zbraně trvala plných 18 normohodin a stála 57 marek. Celkem bylo mezi léty 1939 a 1940 vyrobeno 40 500 kusů této zbraně. Na začátku války s Polskem měl Wehrmacht k dispozici 8 772 MP 38. Náročnost výroby zpomalovala produkci. Proto došlo k jejímu zjednodušení. Obrábění nahradilo lisování a hliníkové části těla zbraně byly nahrazeny ocelovými. Konstrukce byla posílena prolisy a samopal dostal dvoudílnou natahovací páku.

MP 40 jde do války

Doba výroby klesla o tři hodiny a cena stoupla o pouhé tři marky. V dalších letech racionalizace pokračovalo a doba výroby jednoho kusu ještě klesla. MP 38 a 40 notně posílily palebnou sílu jednotek Wehrmachtu. Přednostně jimi byly vybaveny elitní jednotky jako horští myslivci nebo Gebirgsjägeři, tedy výsadkáři. Samopaly mělo být podle vojenských plánovačů Wehrmachtu vyzbrojeno až 30 % vojáků. To se však nikdy nepovedlo.


iZdroj Fotografie: Uživatel Halibutt / Creative Commons / CC BY-SA

Roku 1941 Hugo Schmeisser navrhl vlastní verzi MP 40 – MP 41. Ta dostala dřevěnou pažbu a některé prvky z MP 28. Zbraň tak mohla vedle dávky střílet i jednotlivé náboje. MP 41 byla však náročnější na výrobu. Celkem bylo vyrobeno asi 27 000 kusů MP 41, které oficiálně nebyly přijaty do výzbroje Wehrmachtu a skončily u SS, chorvatské a rumunské armády a bulharské policie. 

I vývoj MP 40 dál pokračoval. Výroba se zjednodušovala a konstruktéři odstraňovali kritizované nedostatky. Zbraň dostala novou krytku závěru, která řešila nejen prach vnikající do otevřeného mechanismu, ale bránila i nechtěnému spuštění. Existoval i prototyp, jenž mohl nést dva zásobníky. Stačilo jednoduché přepnutí a voják mohl pokračovat po vyčerpání jednoho zásobníku v palbě náboji z druhého. Tato úprava však nebyla přijata do výzbroje.

Peklo na Východní frontě

Nejpalčivějším problémem byly opakovaně zásobníky, které se neustále zasekávaly. Oficiální řešení znělo: pravidelně čistit rozebraný zásobník před nabitím kartáčkem a nenaplňovat zásobník na plných 32 ran. Od 20. náboje měl být zásobník dobíjen plničkou, což byla kvůli silné pružině poměrně fyzicky náročná činnost. Vojákům se také nedoporučovalo držet při střelbě zbraň za zásobník, jak je to naopak často vidět v současných válečných filmech.

Teprve roku 1943 se podařilo odhalit, že technická příčina tohoto problému je v kuželovém vyústění zásobníku. To při větším zanesení styčných ploch mastným prachem způsobovalo prokluzování podávaných nábojů a zbraň selhala. Praktické řešení do konce války nebylo nalezeno.


iZdroj Fotografie: Uživatel Ruffneck’88 / Creative Commons / CC BY-SA

Už v zimě 1941 se přišlo na jiné specifické technické potíže. V extrémním ruském mrazu praskal zbraním úderník. V závěru, který byl zkonstruován s minimální výrobní tolerancí, zamrzal olej a zbraň byla pak k nepoužití. Mnozí Němci proto vlastní zbraně v těchto situacích zahazovali a používali raději kořistní.

Dejte nám papašu!

To, jak velká nedůvěra byla v poli sloužících vojáků v MP 40, dokazuje korespondence velitele SS-Gruppenführera Felixe Steinera s Waffenamtem (Výzbrojním úřadem). Steiner se svými důstojníky považoval sovětský samopal PPŠ-41 za daleko lepší a požadoval okamžité zahájení jeho výroby v německých továrnách.

Waffenamt to odmítl s tím, že podle jejich testů je MP 40 až na zásobník lepší zbraň. Němce by jistě překvapilo, že to stejné tvrdila i sovětská expertní zpráva po testech ukořistěných MP 40. Faktem a hlavní slabinou MP 40 zůstává, že objem a tempo výroby MP 40 požadavkům Wehrmachtu nestačily.     


iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Mezi léty 1940 a 1945 bylo v Německu vyrobeno podle různých odhadů 950 000 až 1,2 milionu kusů MP 40. Oproti tomu například Sověti dokázali vychrlit ze svých zbrojovek 5,7 milionu PPŠ-41. Kvalitativně ale byla MP 40 i přes výše vyjmenované nedostatky výkonná zbraň, která značně zvýšila palebnou sílu německé armády nejen během let Blitzkriegu, ale i pozdější době ústupových bojů.

Po válce

Po válce v Německem okupovaných zemích zůstalo velké množství MP 40. Pro Československo se například MP 40 staly velmi dobrým vývozním artiklem. Před rokem 1948 šly MP 40 z našich skladů do Izraele, po komunistickém puči zase do Alžíru, Sýrie a Nikaragui, kde se ve výzbroji objevují dodnes. Z Alžíru pak putovaly dodávky MP 40 různým „bojovníkům za svobodu“ po celé Africe.

Původně německé zbraně putovaly také k soudruhům do Vietnamu a KLDR. Ale i v Norsku zůstaly MP 40 ve službě až do 80. let. V zahraničí vznikaly také deriváty nebo bezlicenční kopie MP 40.  Konstrukce MP 40 zásadně ovlivnila již americký samopal M3 z roku 1942.


iZdroj Fotografie: Uživatel Curiosandrelics / Creative Commons / CC BY-SA

Ve Španělsku se vyráběl Star Z-45, který byl přímo vyvinut z MP 40 a používal náboj 9×23 Largo. Jugoslávci upravili MP 40 na sovětskou munici 7,62 milimetrů, tuto verzi vyráběla firma Zastava pod označením M 56. Výroba kopií běžela i ve Franci, v Turecku a Pákistánu. MP 40 tak patřil k jedné z nejinspirativnějších konstrukcí samopalu 20. století.

Která zbraň Wehrmachtu podle vás patří mezi ikonické?     

Zdroj: Helebrant, Martin. Samopal M.P. 38 a MP 40. Praha, 2008.

Diskuze Vstoupit do diskuze
67 lidí právě čte
Zobrazit další články
Události247.cz
Rodiče možná 5000 korun na dítě nedostanou. Návrh je prý protiústavní
VědaŽivě.cz
„Spor o maso“ stále nemá vítěze. Když ho přestanete jíst, na vaše zdraví to bude mít značný dopad – pozitivní i negativní
JakZdravě.cz
Nenechte se dostihnout osteoporózou. Pro pevné a zdravé kosti se doporučuje konzumace těchto 3 potravin
adbz.cz
Matka dvou dětí navrhla bez projektanta rekonstrukci bytu o 40 m². Světlý interiér prostor opticky o dost zvětšil