„Lepší bojovat s čertem než s Čechy.“ Naši legionáři u Lipjag zabili 1 500 bolševiků za jediné ráno a přišli o pouhých 30 mužů

Dne 4. června 1918 se u železniční stanice Lipjagi v Povolží odehrál jeden z nejasymetričtějších střetů celé sibiřské anabáze. Penzenská skupina poručíka Stanislava Čečka tam v ranních hodinách sevřela bolševické síly do pasti mezi tratí, močály a Volhou. Podle nejčastěji uváděných údajů padlo na straně protivníka kolem 1 500 mužů, další stovky se utopily v bažinách a téměř dva tisíce jich skončily v zajetí. Československé ztráty? Zhruba tři desítky mrtvých. Právě odtud se podle pozdější legionářské tradice rozšířilo rčení, že je lepší bojovat s čertem než s Čechy.

Proč se u Lipjag vůbec bojovalo

Lipjagi, dnes součást aglomerace Novokujbyševsku, byly železniční stanicí na trati vedoucí k Samaře. Samarský sovět věděl, že Penzenská skupina postupuje po magistrále na východ, a vybudoval před městem opevněnou zátarasu. Bolševici měli k dispozici odhadem čtyřnásobnou přesilu, dělostřelectvo, obrněné vlaky i výhodný terén. Jejich záměr byl jednoduchý: zastavit Čechy dřív, než se probijí dál. Jenže Čeček měl informace od protibolševických skupin v Samaře a věděl, co ho čeká. A právě to rozhodlo.

Učebnicový manévr: klam, obchvat, sevření

Bitva nezačala frontálním útokem, jak by se dalo čekat od síly, která měla čtyřikrát méně mužů. Čeček rozdělil své vojáky do dvou proudů. První vedl čelní nápor podél trati, šlo o klamný útok, který měl na sebe vázat pozornost bolševické obrany. Druhý proud pod velením poručíka Gajera vyrazil v noci a nepozorovaně obešel nepřátelské pozice přes vesnici Voskresenské, odkud se dostal do boku a týlu protivníka.

Souběžně legionáři přerušili telegrafní spojení a zatarasili trať směrem na Samaru. Bolševické velení tak ztratilo kontakt s nadřízenými i s možností přivolat posily. Když se kolem půl sedmé ráno rozběhl čelní útok a Gajerova skupina současně udeřila z boku, obrana se začala drolit. Pancéřový vlak Orlík, pýcha legionářské improvizace, přitom pálil podél trati a uzavíral prostor.

Klíčové bylo, kam mohli bolševici ustoupit. Nikam. V zádech měli močály a řeku Volhu, před sebou koordinovaný tlak pěchoty a dělostřelectva, po stranách obchvatné síly. Ústup se proměnil v chaos. Část obránců se pokusila prchat přes bažiny; podle dobových zpráv se jich tam utopilo kolem tří set. Hlavní bojová fáze skončila ještě v dopoledních hodinách. Odtud plyne formulace „za jediné ráno“: od prvního kontaktu po rozhodné zhroucení obrany uplynulo jen několik hodin.

Kořist, která změnila pravidla hry

Samotný počet padlých a zajatých je jen část příběhu. Legionáři u Lipjag ukořistili šest bolševických vlaků, jeden sanitní vlak, třináct děl, sto osmdesát kulometů, přibližně pět tisíc pušek, dva pancéřové automobily, zásoby munice, potravin a pokladnu nepřátelského štábu s 96 000 rubly. Pro jednotku, která se probíjela tisíce kilometrů po magistrále s omezenými zásobami, šlo o skokovou změnu. Penzenská skupina rázem disponovala technikou a municí, jakou si předtím nemohla dovolit.

Strategický dopad byl okamžitý. V Samaře propukla panika. Sovět začal město evakuovat a o pouhé čtyři dny později, 8. června, Samara padla téměř bez boje. Cesta na východ byla otevřená.

Lipjagi v kontextu legionářských bitev

Ve veřejném povědomí dominuje Zborov jako symbol legitimity legií a Bachmač jako záchrana ústupu před Němci. Lipjagi jsou méně známé, a přitom z hlediska poměru sil a výsledku patří k nejdrtivějším vítězstvím. Pro srovnání: u Penzy přišli legionáři také o zhruba třicet mužů, ale protivník tam měl „jen“ kolem sto dvaceti padlých. U Bachmače činily československé ztráty 45 mrtvých, 210 raněných a 41 nezvěstných, přičemž německé ztráty byly sice vyšší, ale řádově ne tak disproporční. Dobytí Kazaně v srpnu 1918 mělo obrovský strategický význam, ale stálo 63 padlých a město muselo být po 33 dnech vyklizeno. Lipjagi jsou zkrátka jedním z nejasymetričtějších legionářských úspěchů.

Proč o nich málokdo ví? Za komunistického režimu nebyla připomínka vojáků bojujících proti bolševikům žádoucí. Paměť na legionáře se obnovuje teprve v posledních desetiletích. A dnešní školní osnovy nestojí na pevném seznamu konkrétních bitev; záleží na učitelích, zda Lipjagi do výuky zařadí.

Cesta domů trvala ještě dva roky

Vítězství u Lipjag neznamenalo konec anabáze. Legionáři se po roce 1918 postupně stahovali na východ k Vladivostoku, střežili magistrálu, bojovali s bolševiky i s chaosem rozpadajícího se Ruska. První invalidní transport odplul z Vladivostoku 15. ledna 1919, bojové jednotky začaly odjíždět v prosinci téhož roku. Poslední legionáři opustili přístav 2. září 1920. Celkem bylo z Ruska evakuováno asi 67 630 osob, z toho přes 56 000 vojáků. Vraceli se přes Suez, Severní Ameriku i Panamský průplav, do vlasti, která mezitím vznikla i díky jejich boji.

Letos v červnu uplyne od bitvy u Lipjag přesně 108 let. Kdo si chce příběh připomenout hmatatelně, může navštívit Legiovlak, putovní repliku legionářského vlaku, nebo expozici Armádního muzea Žižkov. Na samotném místě u dnešního Novokujbyševsku stojí podstavec pro pomník, ale jeho instalace dlouhodobě naráží na místní odpor. Kosti českých legionářů tam dodnes leží v zemi, která o ně nepečuje tak, jak by si zasloužily.