Koncentrační tábor Osvětim byl za druhé světové války opravdovým nacistickým peklem a jedním z nejhorších ze všech. Vězni tam pracovali pro německé továrny a mnozí se doslova udřeli k smrti, jiné čekala plynová komora. Sváženi tam byli hlavně židé, ale početní byli i Romové a další „podlidé“, stejně jako sovětští váleční zajatci. A právě oni byli ti, kdo vymyslel, jak se svým věznitelům a jejich pomocníkům nějak pomstít. Nakazili je skvrnitým tyfem, tehdy ještě neléčitelnou nemocí, na níž mohl člověk v té době velice snadno zemřít.

Vězni využili všudypřítomné „zabijáky“

Osvětim je nechvalně proslulá plynovými komorami a pokusy prováděných lékařem Josefem Mengelem. Web Osvětim uvádí, že v táboře za celou dobu zemřelo kolem 1,5 milionu lidí, z nichž mnohé nacisté zabili, kdežto jiní se upracovali k smrti nebo zemřeli při lékařských pokusech, a velice často také na nějakou nemoc. K těm nejčastějším přitom patřil skvrnitý tyfus nazývaný i jako „táborová horečka“ nebo „vězeňská horečka“. Třeba Britannica konstatuje, že jsou jejími přenašeči vši, což vězňové věděli a rozhodli se toho při pomstě využít.

Mrtví na tom byli lépe: Uplynulo 77 let od osvobození koncentračního tábora Bergen-Belsen, vedeného Josefem Kramerem

Ve špinavém a přeplněném táboře se skvrnitý tyfus rychle šířil, a přemnožené vši byly infikované bakterií, která tuto chorobu přenášela. Tech-Wp uvádí, že na nápad využít je proti vojákům z SS jako biologickou zbraň přišel sovětský vězeň Viktor Kuzněcov, a jednalo se o docela rafinovaný počin. Vězňové vši sbírali a schovávali v pytlících. Když je pak věznitelé s pomocníky sčítali, nenápadným lusknutím palce a prostředníčku na ně vši „stříleli“. Mnozí z věznitelů následně opravdu onemocněli, a byli mezi nimi i ti, kteří patřili k nejhorším.

Nacisté nakonec „záškodníky“ objevili

Skvrnitý tyfus je nemoc, která trápí lidstvo po tisíciletí, a historicky zabila během různých epidemií opravdu mnoho lidí. Veš se přitom infikuje tak, že nasaje krev nemocného člověka, načež se bakterie množí v jejím trávícím traktu a zůstává v jejích výkalech. Člověk se poté infikuje tím, že si rozškrábe svědivý kousanec a umožní tak výkalům vstoupit do krve. Po 10 dnech mu začnou bolesti hlavy, horečka, zimnice, nevolnost a typická vyrážka. Mnozí lidé tehdy zemřeli, ačkoliv dnes již existuje léčba antibiotiky, a dokonce i vakcína.

iZdroj fotografie: Georg Jochmann / Creative Commos / CC BY-SA

Nacisté nakonec odhalili, že mezi nimi šíří nemoc vězni, i když není známo jak – buď jim to došlo, ale také je možné, že útočníky udal některý z vězňů, aby získal výhody. Následkem byla změna metody sčítání, kdy vězňové museli ležet na posteli čelem k uličce a ruce s roztaženými prsty mít na obličeji, čímž přišli o možnost jakkoliv vystřelovat infikované parazity. Kdo pravidlo nedodržel, byl rovnou zabit. Biologická válka proti nacistům tak skončila, ale příběh dokazuje, že i v krutých podmínkách tábora Osvětim se mnozí nenechali zlomit.