Poslední nálet na Londýn v Bitvě o Británii, největšími hrdiny se stali hasiči. V jednu chvíli bylo v ulicích města 2 200 požárů

Že Německo odložilo vylodění do Anglie, tehdy v Anglii tušilo jen málo lidí. Britský premiér také dobře věděl, že Hitler na invazi rezignoval, ale dál při svých veřejných vystoupeních používal jako hlavní téma varování před připravovanou německou invazí. Chtěl mít na občany Británie tak trochu strašáka, aby dokázal upevnit jejich klesající morálku. Za pokračující německé přípravy k invazi vydával neustále se stupňující noční bombardovací nálety Luftwaffe v letech 1940 a 1941.

Noční bombardovací ofenzíva trvala až do května 1941

Churchill díky zpravodajské službě věděl, že probíhají jen jako samostatná letecká operace s kódovým označením Blitz, která neměla za úkol připravit bezprostřední invazi, ale měla jiné tři cíle. Za prvé ničit odhodlání a morálku Britů, za druhé strategicky vyčerpávat zdroje Británie a hlavně poškozovat, či dokonce likvidovat možnosti jejího zásobování po moři, a za třetí měla zakrýt přípravy Německa na vpád do SSSR.

Operace Blitz se tehdy soustředila na bombardování anglických přístavů, přístavních měst a ničení kapacit loděnic. Stejný důraz ale kladlo vedení Německa na bombardovací nálety na Londýn a jiné civilní cíle. Třeba městečko Clydebank na březích řeky Clyde u Glasgow, kde se nacházely významné loděnice, bylo německými nálety během dvou nocí prakticky zničeno a z 12 000 domů města zbylo zcela nepoškozených jen pár desítek.

iZdroj fotografie: Andrew Walker / Creative Commons / CC BY-SA

Bristol, Cardiff, Portsmouth, Plymouth a Southampton byly bombardovány prakticky každou druhou noc. Hull, Newcastle, Belfast, Liverpool a Nottingham také patřily k hojně bombardovaným cílům. A samozřejmě Londýn, kde obyvatelé trpěli nálety nejvíce. Symbolem tohoto období barbarských náletů na civilní cíle v Británii byl známý nálet na město Coventry. V noci 14. listopadu 1940 útočili němečtí piloti bombardovacími letouny na město celých deset hodin v kuse.

Srovnali se zemí 40 hektarů budov, továren, domů ještě z 11. století i katedrálu ze 14. století. Zahynulo 554 lidí, dalších 865 bylo těžce zraněno. Je zajímavé, že někteří němečtí piloti dokonce zpočátku protestovali proti rozkazu vybombardovat bez milosti civilní část města. Zato výsledek se Göringovi moc líbil, začal dokonce používat pojem „coventrizovat“ pro popis dalších podobných bombardovacích náletů i na jiná města.

Občané Británie se nenechali zlomit

Tento nálet však odhodlání odporovat Německu u občanů Británie nezlomil. Paradoxně morálka obyvatel Británie začala povážlivě klesat až v lednu a únoru 1941, kdy pro velmi nepříznivé počasí Němci znatelně omezili svoje noční letecké útoky. Když chyběly nálety, které odvracely pozornost lidí od problémů například se zásobováním, ti se stále více rozčilovali a reptali, že nemohou sehnat potraviny a paliva. Přísný přídělový systém navíc často prostě neměl co přidělovat.

Masa bylo tak málo, že průměrná britská rodina ho měla jen jednou týdně, když měla štěstí. Britům chybělo ovoce a konzervované výrobky, např. na konci podzimu 1940 v městečku Notting Hill neměl ani jediný obchod na pultě obyčejná jablka či cibuli, jen někde měli aspoň řepu. Bohaté i chudé, všechny zmáhaly existenční potíže, nedostatek tepla, neustálé zatemnění i ruiny okolo jejich domovů. Lidé byli unavení, frustrovaní a ztráceli odvahu.

iZdroj fotografie: Picryl

To Churchill dobře věděl, a proto 19. února 1941 vystoupil v rozhlase, kde emocionálně varoval před přípravou nové německé invaze, i když věděl, že žádná tehdy nehrozila. Zdůrazňoval obavy, že podle něj bude mnohem lépe připravena než ta, která hrozila na podzim 1940. Doslova řekl: „Musíme být připraveni, abychom odrazili i plynové útoky, parašutistické výsadky a výsadky z kluzáků, musíme prokázat bdělost a získané dovednosti… Aby Hitler vyhrál válku, musí zničit Velkou Británii!“

Vzápětí se zlepšilo počasí a Luftwaffe opět začala s nočním bombardováním Británie a Londýna. Dne 19. března 1941 prožil Londýn do té doby nejtěžší nálet války, při němž zahynulo 750 osob. V dubnu 1941 byly obsazeny Jugoslávie a Řecko a v Británii lidé věřili, že šlo o generální zkoušku na invazi do Anglie. Zvláště když Němci opět přitvrdili a těžce bombardovali v druhé polovině dubna Bristol, Belfast, Portsmouth a Plymouth. Dvakrát v noci zaútočili i na samotný Londýn, kde jen při těchto náletech zničili či těžce poškodili na 148 000 domů(!) a zabili přes 2 000 obyvatel.

Opatření Britů k obraně a morálka německých pilotů

Noční nálety pochopitelně neponechávaly britskou obranu nečinnou. První noční stíhačky, které startovaly proti německým útočníkům, byly víceméně improvizovaně vyvinuté z denního stíhače Boulton Paul Defiant či lehkého dvoumotorového bombardéru Bristol Blenheim. Ale rychle se do výzbroje dostávaly mnohem výkonnější Bristol Beaufightery, jež měly brzy k dispozici palubní radary. Noční stíhači v r. 1941 začali být pro německé bombardéry velmi nebezpeční a jejich konto sestřelených „bošů“ narůstalo.

Důležitý byl i boj na technologické frontě. Britové brzy zjistili, jak Němci svoje noční bombardéry navádějí na cíle v Anglii. Navigační systém Knickebein vysílající dva, později tři modulované směrované rádiové paprsky z Francie nad Anglii (ze stanice Berta v Calais, Anton v Cherbourgu a Cicero ve Fécampu) umožňoval Němcům přesně bombardovat prostor cca 2,5 km². Britové tento systém analyzovali již v létě 1940. Nejdříve ho rušili pomocí aparatur na různých, především policejních vozidlech, která přesunovali pod příletové trasy německých bombardérů.

iZdroj fotografie: Charlie Jackson / Creative Commons / CC BY

Zařízení emitovala vysokofrekvenční vlny, které přehlušovaly ve sluchátkách německých pilotů signály systému Knickebein. Pak Britové vymysleli způsob, díky němuž vlastními radiomajáky zkreslovaly signály systému natolik, že bombardéry Luftwaffe svůj cíl ve skutečnosti nenalezly a bombardovaly někde vedle. Velmi účinným byl i systém nočních návnad, přičemž britští specialisté na maskování postavili třeba 70 falešných letišť RAF i s osvětlením a fingovanými požáry po údajných zásazích, i některé makety obytných čtvrtí a fabrik uprostřed naprosté pustiny.

Návnady byly v noci bombardovány Němci skoro stejně často jako ostatní skutečné cíle, vyjma Londýna, který se zamaskovat či postavit někde jinde nedal. Na druhé straně morálka německých posádek bombardovacích letounů poklesla jen nepatrně. Výrazně se ale změnil jejich přístup k samotnému boji. Při přípravě útoku na Coventry se někteří němečtí piloti ošívali nad přímým rozkazem k nemilosrdnému bombardování civilní části města.

V r. 1941 již byli všichni zajedno, že je to správný a oprávněný postup německých branných sil. Tehdy už RAF totiž útočila bombardéry v noci na Porúří, Hamburg, Brémy a Emden a několikrát i na samotný Berlín. Bojechtivost německých posádek bombardérů proto stoupla velmi vysoko, už to pro ně nebyl jen souboj, ale snaha o odvetu.

Poslední dějství, poslední velký nálet na Londýn

Počátkem května 1941 Göring vyslal k jednotkám ve Francii tajné depeše, aby se až na několik stíhacích eskader připravili na přesun na území bývalého Československa a Polska. Nová dislokace souvisela s přípravou plánu Barbarosa. Ale ještě předtím měly všechny letecké bombardovací útvary provést poslední společný hromadný útok na Londýn.

Termín pro útok byl stanoven na sobotu 10. května 1941. Němci ho chápali a definovali spíše jako trestný útok na Londýn, aby údajně Britům ukázali, co je čeká, jestli budou dál bombardovat Německo. Hlavně se ale obávali, že po útoku na SSSR Britové zintenzivní nálety, a útok v květnu 1941 je měl předem odradit.

Před posledním velkým nočním útokem na Londýn Němci rozdělili celé město na tři sektory. První tvořil Východní Londýn, na ten měla útočit Kampfgeschwader 2 (KG 2) plk. Johanese Finka. Startovat měla z letišť okolo Cambrai. Druhý sektor zahrnoval centrum Londýna a na něj měla útočit KG 53 pod vedením plk. Stahla. Základny KG 53 byly na letištích u Lille.

iZdroj fotografie: Picryl

Třetí sektor tvořila jižní a západní část Londýna a na něj měl útočit plk. Hans Joachim Rath s KG 4 ze základen v Soesterbergu v Nizozemí. Piloti na briefingu dostali výslovný rozkaz zaútočit nejen na město jako takové, ale zničit přitom staré historické centrum Londýna. Jen pro zajímavost, Buckinghamský palác si zvolil za cíl pětadvacetiletý poručík Rakušan baron Walther von Siber.

Také Britům neuniklo, že se za Kanálem Němci na něco připravují. Ale v té době již měli svůj systém protiletecké noční obrany poměrně slušně zaběhlý. Díky schopnosti zjistit zaměření paprsků systému Knickebein, o čemž Němci neměli tušení, byli Britové schopni relativně včas zjistit cíl pro tento den či noc a s předstihem několika hodin všechny varovat.

Útok začal před půlnocí

V sobotu 10. května v 17:10 byly ve Francii zapnuty stanice systému Knickebein. Vzápětí to sledovací britská služba tzv. 80. křídla RAF zaregistrovala, vyhodnotila a okamžitě hlásila postupně na velitelství stíhacího letectva RAF, velitelství protiletadlového dělostřelectva, Royal Navy, na Hlavní poštovní úřad (přes něj šlo vyhlašování leteckých poplachů v celé Británii) a velitelství Londýnského požárního sboru v Lambethu. Všem oznámila – cíl pro tuto noc bude Londýn.

Velitel požárníků v Londýně měl starosti. Předchozí dny zapůjčil několik desítek hasicích automobilů do Liverpoolu a Hullu, které byly v týdnu silně bombardované, a 10. května jich měl k dispozici jen 700. Jak uvedl ve svém deníku v 18:00 hod. po převzetí zprávy, měl pocit, že „tenhle nálet bude asi pěkně hnusný a pumpy nebudou stačit!“. Jeho tušení bylo správné.

iZdroj fotografie: Picryl

V Londýně v sobotu večer lidé vítali víkend a bavili se ve všech pubech, divadlech, šantánech a kinech. Všude bylo narváno. Na představení No Time for Comedy se v divadle odpoledne bavil i tehdejší velitel stíhacího letectva RAF Air Marshal Wiliam S. Douglas. Ve 22:00 hod. už ale byl v pohotovosti na svém velitelském stanovišti v Bentley Priory. V té době už všechna divadla a puby, kina a tančírny měly zavřeno a lidé byli doma.

Ve 22:15 byl vyhlášen „žlutý poplach“. Německá letadla přilétala a jim letěly naproti noční britské stíhačky. Ve 23:00 hod. začaly v celém Londýně houkat sirény. Lidé začali spěchat do krytů a do metra. První německá letadla se dostala nad Londýn ve 23:30. Panoval úplněk a navigace nebyla pro německé piloty složitá. A londýnská protiletecká dělostřelecká palba byla tak silná, že osvětlovala nebe možná ještě víc než Měsíc. Většina německých pilotů raději rezignovala na přesnost a rychle shazovala pumy z velké výšky bez zaměření.

Hrdinové noci: hasiči

Noční britští stíhači sestřelili 7 německých letadel a 3 poškodili. Sestřelili i letoun Heinkel He-111H poručíka Sibera, který skončil v zajetí, aniž by stačil i jen zahlédnout svůj cíl – Buckinghamský palác. Ale většina z 507 bombardérů Luftwaffe se nad Londýn dostala. Až do 5:37 dne 11. května pokračovaly v bombardování. Shodily do inferna, v něž se Londýn proměnil, 708 tun leteckých trhavých i zápalných pum, i několik desítek padákových časovaných min.

Největší hrdinství projevovali v Londýně po celou noc hasiči. Bez ohledu na padající déšť pum a na ohnivé peklo, na kritický nedostatek vody, kdy celá řada hasičských vozů i se svými posádkami stála bezmocně bez kapky vody uprostřed zuřících požárů, bez ohledu na smrt mnoha svých kolegů, celou noc se pokoušeli zmírnit následky největšího bombardovacího útoku na britskou metropoli v dějinách. V jednu chvíli v Londýně hořelo na 2 200 požárů, asi 283 hektarů, což bylo jedenapůlkrát více než v roce 1666, kdy velký požár tehdejší Londýn prakticky zničil.

iZdroj fotografie: Uživatel Valder137 / Creative Commons / CC BY

Zasažen byl Tower, korunovační klenoty byly ale již dříve ukryty mimo Londýn. Poškozena byla budova Parlamentu, Westminsterské opatství bylo téměř celé zničené, Britské muzeum přišlo o egyptské oddělení a o celou knihovnu, Dolní sněmovna Parlamentu dostala také zásah, poškozen byl i Big Ben. Výčet dalších zničených a těžce poškozených objektů a budov by znamenal druhý stejně dlouhý článek, jako je tento.

Smutné lidské oběti oznámily konec Blitzu

Nejsmutnější byly lidské oběti. Jen při tomto náletu v Londýně zahynulo 1 436 osob a téměř 1 800 dalších bylo těžce zraněno. Lehká zranění a drobnější popáleniny nikdo neevidoval. I psychická újma mnoha Londýňanů z tohoto náletu byla těžká a dlouhotrvající. Podle řady svědků se v následujících dnech mnoho obyvatel Londýna pohybovalo ve stavu šoku a poloviční příčetnosti. Dopisovatel chicagských novin Tribune pan Lary Rue doslova napsal, že nálet 10. května 1941 byl pro obyvatele Londýna obrovský šok, ze kterého se jen pomalu sbírají.

Všichni se báli, aby se něco podobného brzy neopakovalo. Dne 1. června 1941 Němci dobyli Krétu a obyčejní obyvatelé Británie se začali bát, že nyní opravdu přijdou na řadu britské ostrovy. Ale Winston Churchill a jeho okolí už věděli, že žádný další útok podobný tomu ze dne 10. května 1941, nebude. Jen o tom britskou společnost neinformovali. Ticho před bouří však skončilo 22. června 1941, kdy německá vojska vpadla do SSSR.

Lidem v Anglii bylo vzápětí jasné, že útok na Británii už zřejmě nehrozí. A když i Churchill neochotně v srpnu 1941 veřejně oznámil (bál se poklesu morálky), že němečtí letečtí agresoři již bojují v Rusku a ve Francii je jen pár stíhačů Luftwaffe, téměř všechny britské noviny přinesly prakticky stejný titulek: BLITZ SKONČIL. A tím také definitivně skončila Bitva o Británii. Britové si tak trochu nevěřícně, ale s hrdostí začali říkat: Vyhráli jsme.