Výcvik prvních pilotů P-38 Lightning probíhal ve velmi nehostinném prostředí Aleut. I to možná přispělo k velice úspěšnému boji proti japonským letcům.
Slavný stíhací letoun P-38 Lightning neboli dvouocasý ďábel prodělal svůj první bojový křest jako každé bojové letadlo. Jeho potenciál sliboval při testech mnohé, ale zkrátka musel začít své přednosti ukazovat i v reálném boji. Americké letectvo se proto rozhodlo nasadit jeho první stíhací verze v boji s Japonci na bojišti v Aleutách.
Příprava na první zkoušku v boji začala výcvikem
Letecká složka USAAC oceňovala na novém stíhači jeho dolet a dvoumotorovou koncepci, která zajišťovala větší bezpečnost pilota v boji i během samotného letu. Zvolený typ P-38E svými parametry v roce 1942, kdy byl poprvé nasazen, převyšoval výkony i výzbrojí na zvoleném bojišti všechny japonské letouny, jež v daném prostoru mohli Japonci nasadit.
Protože v létě 1942, kdy se první P-38 objevily na Aljašce a na základnách na Aleutách, Japonci z oblasti již stahovali svůj hladinový svaz s letadlovými loděmi Rjúdžó a Dunjó, jedinými protivníky Američanů byly většinou jen plovákové verze Zera neboli Nakadžima A6M2-N Rufe, případně jiné plovákové letouny či létající čluny. Tehdy byly první americké stíhačky na Aljašce a na Aleutách nejdříve P-36A a P-40E.
Až v červnu 1942 přibyly i první P-39 a konečně také P-38E. Útvar vyzbrojený prvními P-38 vznikl v lednu 1941 na základně Hamilton Field v Kalifornii jako 54. Pursuit Squadron. Přes Portland v Oregonu se přemístil do Washingtonu na základnu Paine Field, kde svůj výcvik dokončil. Nebylo to jednoduché, naprostí nováčci měli zpočátku před P-38 respekt, který zvětšilo během jejich výcviku i několik nehod s tragickými následky.
Až když přišel do Washingtonu col. Ben Klesey, jeden ze zkušebních pilotů firmy Lockheed, a osobně trénoval a školil nové piloty prvních P-38E, nabyli piloti prvních P-38 sebedůvěry a naučili se nejen letoun bezpečně ovládat, ale i využívat jeho možnosti. A tak v dubnu 1942 byla jejich jednotka označena jako operační a zahájila přesun. Konečný cíl – Aljaška a Aleuty.
První kroky 54. FS v zemi ledu a sněhu
V dubnu 1942 při přejmenování útvarů letectva v rámci osamostatnění USAAF se změnil i název 54. PS na 54. Fighter Squadron neboli 54. FS. V květnu 1942 už byl útvar na přesunu, kupodivu nejdříve na jih do Burbanku, kde jejich nové P-38E dostaly jako jedny z prvních speciální instalaci pro používání přídavných nádrží. Běžným vybavením Lightningů to však bylo až od verze P-38F.
Po této modifikaci se útvar přesunul na Aljašku. Nakonec všech 30 pilotů přes dvojí mezipřistání v Kanadě přistálo se svými P-38E na letišti Elmendorf Field. Od 31. května zde vstoupili do bojové pohotovosti. Dne 3. června 1942 poprvé vyletěli na bojovou misi, první pro letouny P-38 během druhé světové války. Šlo o hlídkování v oblasti nad Cookovým zálivem u města Anchorage, kde byl ohlášen útok japonského palubního letectva.
Vzápětí se jednotka rozdělila na tři části, tvořené jednotlivými letkami. První letka zůstala na Elmendorf Field, druhá a třetí přeletěly na předsunuté letiště Thornborough Field základny Fort Randal (západní pobřeží Aljašky) a letiště Cape Field základny Fort Glen na ostrově Unalaska v Aleutách.
Pro piloty to bylo velmi náročné
Nováčci na P-38E v bojích sbírali zkušenosti pomalu. Proti nim stáli nejen Japonci, kteří v dané oblasti neprojevovali po počátečních útocích nijak velkou aktivitu, ale především počasí. Pusté vulkanické ostrovy kromě krátkého severského léta znají jen déšť, mlhu, prudké změny počasí a intenzivní sněžení za silných větrů, či dokonce bouří. Nejčastější teplota v oblasti na letištích se pohybovala kolem -5 až -10 stupni celsia.
Za těchto podmínek a z důvodů nízké kvality letištní sítě v oblasti jak materiálně, tak povrchů drah (upravit sopečný tuf na hladkou a rovnou plochu letiště prostě dokonale nešlo) provázelo službu prvních P-38 (ale i ostatních typů letounů v oblasti Aleut) velké množství havárií a technických problémů. Bohužel stinnou stránkou této skutečnosti bylo, že to většinou odskákali i piloti.
Z prvních 30 letců na P-38 zbyla po roce naživu jen asi polovina. Přes všechny problémy technického rázu, přes mizerné počasí a omezenou činnost japonského letectva však 54. FS udržela vysokou morálku. V hlášení brig. generála Butlera veliteli letectva gen. Arnoldovi se dokonce objevila věta, v níž si generál postěžoval, že piloti 54. FS jsou pěkně divocí.
Velmi agresivně pronásledují jak nepřítele, tak jakékoli vlastní letadla, na která narazí. Nakonec ale i 54. FS přispěla k dosažení jasné vojenské i vzdušné převahy Američanů na Aleutách nad Japonci. Také zaznamenala historicky první sestřel nepřátelského letadla zbraněmi stíhače P-38 v historii.
Cesta k prvnímu sestřelu nepřátelského letadla
Z letiště Cape Field na ostrově Unalaska, kam se do konce července 1942 přesunuly 2/3 celé 54. FS, odstartovali dne 4. srpna 1942 piloti P-38E Kennet Ambros a Stanley Long v rámci jedné ze tří hlídek. Byli doprovázeni kvůli navigaci letounem B-17E ke hlídkování nad přístaviště US NAVY Nazan Bay ostrova Atca. Tam však ve stejné době mířily tři japonské velké čtyřmotorové hydroplány H6K4 Mavis od Tókó Kókútaj z atolu Kiska
Ty měly za úkol bombardovat dané přístaviště a zničit v něm americké lodě, především základnu hydroplánů Catalina. První spatřila Japonce patrolující B-17E a upozornila na ně rádiem stíhače. Piloti s nimi vystoupali do výše 6 700 metrů a spatřili trojici nalétávajících japonských hydroplánů letících podél pobřeží ostrova Atca k zátoce Nazan ve výšce cca 2 100 metrů.
Když na ně Američané vzápětí zaútočili, japonská letadla se obrátila a dala se ihned na útěk, přičemž poklesla do výšky cca 500 metrů, protože tam se mohla skrýt v útržcích mlhy vystupující z mořské hladiny. Američtí piloti se snažili útočit na hydroplány zepředu a z boku, protože zadní polosféru H6K chránil japonský střelec s kanónem 20 mm, který byl velmi přesný a nebezpečný. Ambrose prvním útokem minul.
První sestřel 4. srpna 1942
Long z boku zasáhl dokonce dva hydroplány najednou. U toho vpravo letícího viditelně zasáhl kabinu, která se zbortila. Druhým náletem Long poškozený stroj dorazil, a tak poté mohl sledovat, jak se nekontrolovatelně zřítil do moře. Toto mu potvrdil i jeho kolega, jenž vzápětí zasáhl a zapálil motor na křídle druhého japonského hydroplánu. Požár se rychle rozšířil na celé křídlo a hořící hydroplán Mavis se též zřítil do moře.
Třetí H6K prozatím unikl v mlze a mracích. Nicméně stíhači na P-38 měli dost paliva na to, aby se dále pokoušeli třetího Japonce najít a zničit. Zamířili k atolu Kiska v japonských rukách s nadějí, že po cestě japonské letadlo naleznou. Podle jejich hlášení se tak stalo asi o 25 minut později, ale přes potvrzené zásahy se jim třetí japonský hydroplán zničit a sestřelit nepodařilo. Přesto se den 4. srpna 1942 stal historickým datem, kdy poprvé letoun typu P-38 za druhé světové války sestřelil první nepřátelské letadlo.
V Evropě se to podařilo až 14. srpna 1942, kdy se americké jednotky s P-38 na přesunu do Evropy krátce zastavily na Reykjavíku, přičemž při hlídkovém letu sestřelil cca 8 km od ostrova Grótta u Reykjavíku pilot P-38F, Elza Sahahan, německý průzkumný čtyřmotorový letoun Fw-200C Condor, tehdy ještě v součinnosti s jiným letcem na stíhačce P-40. Dodnes je zachováno na světě 8 kusů letuschopných P-38 v muzeích i v soukromých rukách.
Jak moc P-38 přispěly k porážce Japonska za druhé světové války?
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 24522
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 19358
