Proces v Novo-Ogaryovu: Rozklad SSSR pod záminkou pokusu o jeho zachování. Gorbačov splnil přání tak, že ho zničil zevnitř

Rezidence Novo-Ogaryovo u Moskvy hostila od jara 1991 sérii jednání, která měla dát Sovětskému svazu novou smlouvu a nový život. Michail Gorbačov u stolu seděl s lídry devíti republik ve formátu „9+1″ a vyjednával podmínky, za kterých by Unie přežila. Jenže každý další návrh smlouvy odebíral centru další kus skutečné moci. Federace se na papíře měnila v konfederaci, pevný stát v měkký svazek suverénních republik, a zatímco se psaly nové verze dokumentu, centrální ministerstva se už zavírala. Gorbačov nezničil SSSR dekretem. Zničil ho tím, že přijal pravidla hry, ve které centrum nemohlo vyhrát.

Referendum, které nikoho nezavázalo

Dne 17. března 1991 se v Sovětském svazu konalo referendum o zachování Unie. Výsledek vypadal jednoznačně: 76 procent hlasujících se vyslovilo pro zachování „obnovené federace rovnoprávných suverénních republik“. V Ukrajinské SSR to bylo dokonce přes 90 procent. Jenže šest republik (pobaltské státy, Gruzie, Arménie a Moldavsko) hlasování buď bojkotovalo, nebo ho provedlo mimo standardní proceduru. Mandát tak nebyl ani zdaleka celosvazový.

Přesto se stal odrazovým můstkem pro novo-ogaryovský proces. Gorbačov usedl k jednání s devíti republikovými lídry a výsledkem měla být nová svazová smlouva, která by nahradila tu z roku 1922. Plán počítal s podpisem na 20. srpna 1991. Smlouva byla skutečně připravena, technické detaily dořešeny, následovat měla nová ústava a volby. Nešlo o politické divadlo, šlo o reálný pokus. Otázka zněla jinak: co přesně se vlastně zachraňovalo?

Od federace ke konfederaci, posun, který změnil všechno

Srpnová verze smlouvy, dochovaná v archivu Jelcinova centra, ještě hovořila o „suverénním federativním demokratickém státě“. Členství bylo dobrovolné, republiky získávaly širokou samostatnost, ale existovala společná ústava, svazové občanství a uznání vnitřních hranic mezi republikami v okamžiku podpisu. Ten poslední bod je dodnes mimořádně důležitý: i v rámci „měkké“ federace se počítalo s tím, že hranice republik jsou dané a nedotknutelné.

Pak přišel 19. srpen. Konzervativní křídlo sovětského vedení se pokusilo o puč právě proto, aby zabránilo podpisu smlouvy následující den, což potvrzuje i Knihovna Kongresu USA. Puč selhal během tří dnů, ale zničil to, co zbývalo z Gorbačovovy autority. Republiky začaly jedna po druhé vyhlašovat nezávislost. Přesto se jednání obnovila, tentokrát pod názvem „Novo-Ogaryovo-2″.

A právě tady se odehrál klíčový posun. Listopadový návrh z 25. listopadu 1991, dochovaný v archivu Gorbačovova fondu, už nemluvil o federaci. Mluvil o „konfederativním demokratickém státě“, o Svazu suverénních států, kde centrum disponovalo jen pravomocemi, které mu republiky výslovně delegovaly. Republiky mohly mít vlastní ozbrojené formace vedle společných sil. Mezinárodněprávní subjektivitu měly samy o sobě. Z původního SSSR nezůstalo víc než smluvní rámec.

Bourání starého domu uprostřed stavby nového

Nejhmatatelnější důkaz, že „záchrana Unie“ byla ve skutečnosti její demontáž, přineslo datum 14. listopadu 1991. Státní rada SSSR toho dne jednala o nové smlouvě, a zároveň rozhodovala o zrušení centrálních ministerstev Sovětského svazu. Boris Jelcin na tiskové konferenci prohlásil, že „Svaz bude“, ale ve stejnou chvíli se likvidoval aparát, který měl ten svaz řídit. Starý dům se boural, zatímco se teprve kreslily plány nového, a nikdo nekontroloval, jestli vůbec vznikne.

Gorbačov v tom nebyl pasivní oběť. Přijal model „měkkého svazu“ jako jedinou cestu, jak udržet alespoň nějakou formu společného státu. Odmítal, že by šlo o chybu; ještě 11. prosince 1991, tři dny po Bělověžských dohodách, v rozhovoru pro Nězvisimuji gazetu hájil smluvní proces jako správný a dokončený. Jenže tím, že postupně předával republikám klíčové pravomoci a po srpnu už nehájil obnovu původního centra, fakticky rozpouštěl skutečnou moc SSSR do smluvního rámce, který původní stát nepřipomínal.

Republikové elity mezitím hrály vlastní hru. Především Jelcin směřoval k maximální suverenitě Ruska. Neblokoval jednání absolutně, takticky přetlačoval o co nejslabší centrum. Ukrajina, která v březnu dala referendu přes 90 procent, se po puči posunula jinam. A právě tato trojice (Jelcin, ukrajinský Kravčuk a běloruský Šuškevič) nakonec celý proces obešla.

Bělověž: tečka za procesem, který se sám vyčerpal

Dne 8. prosince 1991 podepsali lídři Ruska, Ukrajiny a Běloruska v Bělověžském pralese dohody, které prohlásily SSSR „jako subjekt mezinárodního práva a geopolitickou realitu“ za neexistující. Signatáři současně slíbili plnění mezinárodních závazků bývalého svazu a řešili společnou kontrolu nad jaderným arzenálem, tedy praktickou otázku, kdo přebírá odpovědnost za velmoc s tisíci jadernými hlavicemi.

Gorbačov Bělověž později označil za zásadně chybnou. V rozhovoru pro RFE/RL v roce 1996 přiznal, že po srpnu „iniciativu zcela ztratil“, a připustil, že podcenil nebezpečí puče. Ale Novo-Ogaryovo jako takové za omyl nikdy nepovažoval.

Co to znamená pro dnešek

Pro střední Evropu měl rozpad SSSR zásadní důsledek: otevřel prostor pro geopolitickou volbu, která vedla přes Visegrád až k členství v NATO a Evropské unii. Pro Československo navíc vytvořil prostředí a precedent; srovnávací studie ukazují podobný mechanismus, kdy o budoucnosti federace rozhodovaly spíš republikové elity než centrum.

Zásadnější je ale jiný odkaz. Novo-ogaryovský proces ukázal, že hranice a suverenita sovětských republik byly v roce 1991 chápány jako předmět politické a smluvní dohody. Srpnový návrh výslovně uznával existující hranice mezi republikami. Když byl ale jednou původní svaz předefinován smlouvou a pak zrušen jinou smlouvou, otevřel se prostor pro pozdější selektivní zpochybňování, prostor, který Rusko využívá dodnes, od Krymu po Donbas.

Novo-Ogaryovo nebylo spiknutí ani sabotáž. Bylo to jednání, ve kterém se zachraňovaný pacient rozebíral na orgány přímo na operačním sále, a chirurg to nazýval léčbou.