Rusové připomínají, jak v roce 1944 vyhnali nacisty z Pobaltí. Sami přitom nastolili hrůznou totalitu s tvrdými tresty

Na podzim každého roku se na kanálech ruského ministerstva zahraničí objeví stejný rituál. Příspěvky na Telegramu i Facebooku připomínají zahájení Pobaltské strategické ofenzivy ze září 1944, oslavují „osvobození“ Tallinnu a Rigy a současně obviňují dnešní estonské, lotyšské a litevské elity z toho, že mažou „posvátnou paměť Velkého vítězství“. V červnu 2026 náměstek ruského ministra obrany Viktor Goremykin přes agenturu TASS prohlásil, že Pobaltí a celá východní Evropa „kradou vítězství“ a popírají osvoboditelskou roli SSSR. Jenže slovo „osvobození“ je v tomto kontextu lež, a pobaltské národy to vědí z vlastní zkušenosti.

Tři svobodné státy, které Moskva spolkla ještě před nacisty

Estonsko, Lotyšsko a Litva nebyly před druhou světovou válkou žádné sovětské gubernie. Byly to suverénní republiky s vlastními ústavami, armádami, diplomacií a mezinárodním uznáním. Jejich osud zpečetil pakt Molotov-Ribbentrop z 23. srpna 1939, jehož tajný protokol je přiřkl do sovětské sféry vlivu. Litvu Rudá armáda obsadila 15. června 1940, Lotyšsko o dva dny později a Estonsko, po předchozím vnucení vojenských základen, v téže červnové vlně. Následovaly fingované „volby“, loutkové vlády a formální žádosti o přijetí do SSSR. Celý proces trval pouhé týdny.

A pak přišel teror. V Estonsku sovětské orgány během prvních dvanácti měsíců zatkly nejméně 9 856 lidí, v červnu 1941 deportovaly přes 10 000 osob a zavraždily minimálně 2 446 občanů. V Lotyšsku jen 14. června 1941 odvlekly kolem 15 000 lidí; lotyšské zdroje celkově uvádějí asi 35 000 deportovaných za první rok okupace. V Litvě první sovětská okupace znamenala 23 000 uvězněných, zabitých a deportovaných. Likvidovány byly politické strany, důstojnický sbor, intelektuální elity, duchovní, podnikatelé, kdokoliv, kdo mohl představovat alternativu k sovětskému řádu. Metody se nápadně podobaly tomu, co nacisté páchali na svých okupovaných územích: masové zatýkání, deportace do táborů nucených prací, popravy bez soudu, konfiskace majetku a totální cenzura.

Rok 1944: ne osvobození, ale návrat okupanta

Vojenský fakt nikdo nepopírá. Rudá armáda od poloviny září do listopadu 1944 skutečně vytlačila Wehrmacht z velké části Pobaltí, postupovala na Rigu a odřízla část německé Skupiny armád Sever v Kuronském kotli. To je historie. Propaganda začíná ve chvíli, kdy Moskva tento fakt vydává za návrat svobody.

V Estonsku se mezi odchodem Němců a příchodem Sovětů odehrál pozoruhodný moment. Vláda Otta Tiefa se pokusila obnovit estonskou státnost, vyvěsila estonskou vlajku na Pikku Hermannovi v Tallinnu a vyhlásila neutralitu. Sovětský návrat tuto naději zlikvidoval během hodin. Tief skončil v gulagu. Právě tento epizodický, ale symbolicky zásadní okamžik ruský narativ o „osvobození Tallinnu“ zcela vymazává. Estonské ministerstvo zahraničí mluví jednoznačně o reokupaci, nikoli osvobození.

Totéž říká Litva, druhá sovětská okupace po vytlačení nacistů. Totéž říká Lotyšsko, oficiální text lotyšské diplomacie z května 2026 výslovně konstatuje, že kapitulace nacistického Německa nepřinesla Pobaltí svobodu, ale další sovětskou okupaci na pět desetiletí.

Totalita, která trvala násobně déle

Nacistická okupace Pobaltí trvala zhruba tři roky a byla strašlivá, v samotné Litvě nacisté zavraždili 240 000 občanů, z toho 200 000 Židů. Sovětská okupace však trvala od roku 1944 do roku 1991. Téměř půl století. A nebyla o nic méně systematická v ničení společnosti, jen používala jiné kategorie obětí.

Místo rasové hierarchie přišla třídní a politická. Deportace pokračovaly i po válce, v březnu 1949 proběhla další masová vlna, která zasáhla desítky tisíc Lotyšů, Estonců i Litevců. Následovala kolektivizace zemědělství, rusifikace školství, nucená industrializace spojená s přílivem ruských osadníků, který měnil demografickou strukturu regionu. V Lotyšsku podíl etnických Lotyšů klesl z přibližně 75 % před válkou na necelých 52 % ke konci sovětské éry. To není vedlejší efekt, to je cílená politika.

Více než padesát států nikdy sovětskou anexi Pobaltí neuznalo. Pobaltské republiky zůstaly de iure státy pod nelegální okupací až do obnovení nezávislosti v roce 1991. Formulace o totalitě „horší než cokoliv na světě“ je potřeba číst optikou pobaltské zkušenosti: po třech letech nacistického teroru nepřišla svoboda, ale 47 let další totality, která systematicky přetvářela společnost, demografii i identitu celého regionu.

Proč Kreml tento mýtus potřebuje právě teď

Výroční kalendář je jen záminka. V září a říjnu 2026 běží dvaaosmdesáté výročí ofenzivy, ale skutečný důvod je politický. Estonský analytický projekt Propastop v září 2026 zachytil a zdokumentoval propagandistický příspěvek ruské ambasády v Estonsku na Facebooku, znovu postavený na mýtu „osvobození Tallinnu“. Analýza výslovně popisuje, že tento mýtus slouží k potvrzování legitimity sovětského projektu a k udržování obrazu Rusů jako osvoboditelů Evropy od fašismu.

Doma narativ posiluje kult vítězství a kontinuitu mezi SSSR a dnešním Ruskem. Navenek delegitimizuje pobaltskou historickou zkušenost, označuje odpor proti sovětské okupaci za „fašismus“ a snaží se rozdělovat společnosti sousedních států, zejména přes ruskojazyčné publikum. Lotyšská diplomacie v textu z května 2026 výslovně propojuje pobaltskou zkušenost se současnou ruskou agresí proti Ukrajině, mechanismus je stejný: vojenská síla, popření suverenity, přepsání dějin.

Jak tuto propagandu rozpoznat, a proč se týká i Česka

Varovné znaky kremelského přepisování dějin se opakují. Text mluví jen o „osvobození“ a vůbec nepracuje s pojmy okupace, anexe nebo reokupace. Časová osa začíná až německou invazí v roce 1941 a zamlčuje sovětský zásah z roku 1940 i pakt Molotov-Ribbentrop. Všechny protisovětské síly jsou automaticky házeny do kolonky „fašisté“ bez rozlišení mezi nacistickými zločinci a domácím odporem za obnovení státnosti. A historie se přímo propojuje s dnešní tezí, že Západ „krade vítězství“ nebo že odpor vůči Rusku je projev „neonacismu“.

Česká zkušenost se sovětskou mocí je jiná ve formě (Československo nebylo přímo anektováno), ale mechanismus je srovnatelný: antifašistická rétorika jako zástěrka pro omezení suverenity a represe. Centrum proti hybridním hrozbám Ministerstva vnitra ČR systematicky mapuje, jak česká kvazimediální scéna přebírá kremelské narativy, a Ústav pro studium totalitních režimů v roce 2026 pořádá mezinárodní letní školu zaměřenou právě na dějiny středovýchodní Evropy od druhé světové války po komunistické režimy.

Pobaltí nemělo problém s tím, že Rudá armáda porazila Wehrmacht. Problém je v tom, že Moskva tuto vojenskou skutečnost dodnes používá jako zástěrku pro vlastní okupaci, popření pobaltské státnosti a přepisování dějin, a že přesně totéž dělá právě teď na Ukrajině.