Řízení Abramsu připomíná moderní auto, T-90M zůstal u pák ze staré školy. Právě za to Rusové platí nečekaně nízkou cenu

Když řidič Abramsu chytí do rukou T-bar připomínající řídítka motocyklu, otočí rukojeťmi plynu a sešlápne brzdový pedál, jeho tělo dělá v podstatě totéž co za volantem moderního SUV. Automatická převodovka s hydrostatickým řízením překládá jemné pohyby do směru jízdy šedesátitunového kolosu, aniž by řidič musel tahat kilogramy odporu mechanických pák. Na displeji před ním běží diagnostika motoru, převodovky i elektrických okruhů, tank sám hlásí, co ho bolí. Naproti tomu řidič T-90M sedí mezi dvěma klasickými řídicími pákami: zatáhne levou, tank zatočí doleva, zatáhne obě současně, zpomalí v přímém směru. Řazení obstarává samostatná páka, byť už s elektrickým mechanismem. Modernizace proběhla, přibyl displej řidiče i obraz ze zadní kamery, ale základní logika zatáčení zůstala věrná rodině T-72, ze které T-90M vychází.

Dvě filozofie, jeden cíl

Abrams SEPv3, vyráběný společností General Dynamics Land Systems, váží přes 66 tun, pohání ho plynová turbína Honeywell AGT1500 o výkonu 1 500 koní (1 119 kW) a na silnici zvládne rychlost kolem 67 km/h. Hlavní zbraní je 120mm hladkohlavňový kanón M256. Řidičské stanoviště je koncipováno tak, aby minimalizovalo fyzickou námahu: T-bar nahrazuje páky, automatická převodovka se čtyřmi stupni vpřed a dvěma vzad eliminuje ruční řazení a palubní počítač průběžně monitoruje stav vozidla prostřednictvím systému prediktivní údržby.

T-90M Proryv je výrazně lehčí, kolem 48 tun, a pohání ho dieselový motor V-92S2F o výkonu zhruba 1 130 koní (843 kW). Hlavní zbraní je 125mm kanón 2A46M-5 schopný odpalovat i řízené střely. Podle otevřeně dostupné anglické verze technické příručky zůstává řízení postavené na dvou pákách a samostatném voliči převodových stupňů. Displej řidiče a kamera pro couvání jsou novinky, ale ruce řidiče pořád dělají víc hrubé práce než u amerického protějšku.

Proč záleží na tom, jak tankista zatáčí

Ergonomie tanku není otázka pohodlí. Je to otázka únavy, chybovosti a toho, kolik mentální kapacity zbude posádce na přežití. Portugalská akademická studie publikovaná v roce 2024 zkoumala osádky Leopardu 2A6 během simulované dvouhodinové mise a zjistila vysoké riziko muskuloskeletálních potíží napříč všemi pozicemi v tanku. A to u stroje, který už patří k ergonomicky vyspělejším platformám.

Britská armáda při vývoji Challengeru 3 zavedla pojem „design zaměřený na člověka“ a při mobilitních zkouškách explicitně měřila hluk, vibrace a jejich vliv na posádku. Výrobce RBSL to nepovažuje za marketingový doplněk, ale za konstrukční prioritu. Podobně brožura k německému Leopardu 2A8, budoucímu hlavnímu bojovému tanku české armády, zdůrazňuje chladicí jednotky, izolaci a udržitelnost posádky při dlouhém nasazení.

Britský think-tank RUSI ve své analýze budoucnosti hlavních bojových tanků upozorňuje, že zkušená osádka dokáže rutinní závadu vyřešit za jednu až dvě hodiny, pokud má díl po ruce. Jenže zkušená osádka, která je po osmi hodinách přesunu fyzicky vyčerpaná z tahání pák, řeší závadu pomaleji. Každý kilogram odporu navíc, každý chybějící diagnostický údaj na displeji se kumuluje v čase.

Nečekaně nízká cena, pro koho?

Formulace „nečekaně nízká cena“ v případě T-90M neznamená, že ruský přístup nic nestojí. Znamená, že konstrukční cena za zachování starší filozofie je překvapivě malá. Rusové nemuseli přepracovat celé řidičské stanoviště, nemuseli vyvíjet nový typ převodovky ani přeškolovat tisíce řidičů na zásadně odlišnou logiku ovládání. Přidali displej, kameru, elektrické řazení, a hotovo. Integrace proběhla hladce, návaznost na desítky let zkušeností s platformou T-72/T-90 zůstala zachována.

Tuto cenu ale platí hlavně člověk uvnitř. Vyšší fyzická zátěž, méně informací na dosah očí, více svalové práce při každém manévru. Na moderním bojišti plném dronů, kde tank musí neustále měnit pozici a kde každá vteřina rozhoduje o tom, zda posádka stihne zareagovat na hrozbu, to není zanedbatelný detail.

Zajímavé je, že ani mezi „východními“ tanky není pákové řízení jedinou cestou. Podle studie China Aerospace Studies Institute, publikované přes americký vládní portál govinfo.gov, disponuje čínský Type 99A integrovanou hydromechanickou převodovkou s automatickým řazením a řízením volantem. Ruský T-90M tedy nepředstavuje „standard východních tanků“, představuje konzervativnější větev vývoje, která je vědomou volbou, nikoli technologickou nutností.

Co ukázala Ukrajina

Válka na Ukrajině, trvající již více než čtyři roky, přinesla tvrdou konfrontaci obou filozofií s realitou. Abramsy dodané Ukrajině nebyly staženy z přední linie kvůli selhání řidičské elektroniky. Podle Defense News byl důvodem prostředí nasycené ruskými drony, v němž je jakýkoli tank bez ohledu na ergonomii rychle odhalen a napaden. Americká armáda přitom dlouhodobě investuje do prediktivní údržby a palubní diagnostiky Abramsu, což ukazuje, že složitost elektroniky chápe jako zvládnutelný problém, ne jako slabinu.

Pro českou armádu má toto srovnání přímý dopad. Ministerstvo obrany ČR potvrdilo výběr Leopardu 2A8 jako budoucího hlavního bojového tanku, přičemž dvě roty Leopardů 2A4 už slouží a třetí má být dodána do konce roku 2026. Přechod z postsovětské logiky T-72 na západní digitální platformu znamená nejen nové stroje, ale i zásadní změnu svalové paměti českých tankistů, z pák na volant, z mechanické intuice na digitální rozhraní.

Elektronika jako síla i zranitelnost

Vyšší komplexita Abramsu přináší více potenciálních bodů poruchy. Americká armáda na to odpovídá systémem prediktivní údržby integrovaným přímo do SEPv3, tank generuje diagnostické zprávy a upozornění v reálném čase. Co přesně se stane s řízením po těžkém poškození elektroniky, ovšem otevřené zdroje jednoznačně nepopisují. Bezpečné je říct, že ztráta části elektroniky neznamená automaticky ztrátu mobility, ale přesný rozsah nouzového provozu zůstává v utajených dokumentech.

T-90M má v tomto ohledu výhodu jednoduchosti: méně elektroniky znamená méně toho, co může selhat. Jenže na moderním bojišti, kde posádka potřebuje zpracovávat stále více informací stále rychleji, se tato jednoduchost stává dvojsečnou zbraní.

Největší rozdíl mezi oběma tanky nakonec není v tom, zda oba umí zatočit. Je v tom, kolik sil a pozornosti zbude řidiči po hodinách přesunu na okamžik, kdy na tom skutečně záleží, na samotný boj.