Rusové ukradli mýtus mongolským stepím, aby je svět viděl lépe. Slovo „bohatýr“ není ruské a hrdinové se nikdy nepotkali

Když dnes kdokoli na světě uslyší „ruský bohatýr“, vybaví se mu obraz tří obrněných jezdců na stepní pláni: Ilja Muromec uprostřed, Dobryňa Nikitič po jeho pravici, Aljoša Popovič po levici. Tahle trojice visí v Treťjakovské galerii v Moskvě na plátně vysokém téměř dva a půl metru a širokém přes čtyři. Namaloval ji Viktor Michajlovič Vasněcov a dokončil roku 1898. Jenže to, co dnes vypadá jako prastarý ruský symbol, je ve skutečnosti pozdní konstrukce z konce 19. století, a samotné slovo „bohatýr“ si Rusové vypůjčili od turkických a mongolských stepních národů, proti nimž jejich hrdinové údajně bojovali.

Slovo, které přišlo ze stepi

Etymologický slovník Maxe Vasmera, jeden z nejrespektovanějších zdrojů pro dějiny ruské slovní zásoby, odvozuje slovo „богатырь“ (bogatyr) od staroturkického baɣatur, tedy „hrdina, statečný válečník“. Příbuzné tvary žijí dodnes v mongolštině (baatar), kazaštině (batyr), tatarštině i dalších jazycích stepního okruhu. Velká ruská encyklopedie to potvrzuje a dodává, že ve staroruštině existovala vlastní domácí označení pro hrdinu: chrabr, chrabor nebo událec. Ta se ale neprosadila. Místo nich zvítězil import ze stepi.

První doložený výskyt slova v ruských pramenech najdeme v Ipaťjevské kronice pod rokem 1240, tedy v době mongolského vpádu. Ironie je zřejmá: Rusové převzali titul pro svého hrdinu právě od těch, proti nimž jejich hrdinové v příbězích bojují. Aljoša Popovič se v bylinách utkává s Tugarinem, postavou nesoucí rysy stepního etnického protivníka. Obránce Rusi tedy nese jméno svého nepřítele.

Tři hrdinové, kteří nežili ve stejné době

Představa nerozlučné trojice je tak silná, že málokdo se ptá, zda se ti tři vůbec mohli potkat. Nemohli.

Dobryňa Nikitič bývá nejčastěji spojován s historickým Dobryňou, strýcem kyjevského knížete Vladimíra Velikého, což ho zasazuje do konce 10. století. Ilja Muromec je v tradici Kyjevskopečerské lávry ztotožňován se svatým Iljou Pečerským, jehož památka se vede pod rokem 1188, tedy o dvě století později. A Aljoša Popovič? Nejčastější identifikace ho spojuje s Alexandrem Popovičem, bojovníkem, který měl padnout roku 1223 v bitvě na řece Kalce. Mezi nejstarším a nejmladším z trojice tak leží přes dvě stě let.

V bylinách, ruských hrdinských zpěvech, se tito tři občas potkávají, občas ne. Byliny jsou variabilní, improvizační, žádný „oficiální“ soubor neexistoval. Lidoví pěvci své příběhy ani nenazývali „byliny“, mluvili o starinách. Termín „bylina“ zavedli až novověcí badatelé v 19. století, tedy ve stejné době, kdy Vasněcov začal malovat.

Jak jeden obraz vytvořil národní emblém

Viktor Vasněcov si první tužkový náčrt tří bohatýrů skicoval už roku 1871. Propracovanější malířský skicák vznikl v Paříži roku 1876. Definitivní velkoformátové plátno pak dokončil až po více než dvaceti letech práce, roku 1898. Tato dlouhá geneze nebyla náhoda: Vasněcov obraz chápal jako svou „tvůrčí povinnost vůči rodnému národu“ a jako příspěvek k rozvoji toho, co sám nazýval „národním ruským uměním“.

Kompozice je promyšleně čitelná. Ilja Muromec stojí uprostřed jako osa, ztělesnění síly a stálosti. Dobryňa po jeho boku představuje urozený klid a rozvahu. Aljoša je nejmladší, mazaný, s gusljemi u sedla. Treťjakovská galerie sama dnes uvádí, že bohatýři na obraze „žijí v epickém čase“ a stali se „ztělesněním samotné ideje bohatýrství“. Z proměnlivé ústní tradice, kde se příběhy lišily od vesnice k vesnici a od pěvce k pěvci, se stal jeden jediný „správný obrázek“.

Dobová atmosféra tomu nahrávala. Za vlády Alexandra III. zažívalo Rusko vlnu slovanského obrození a rozkvět takzvaného style russe. Vasněcov nebyl osamělý romantik, byl součástí širšího kulturního proudu, který hledal v minulosti oporu pro národní identitu. Rešerše nedoložila přímou státní zakázku na obraz, ale prostředí, v němž vznikal, bylo nacionalizační do morku kostí.

Co se při tom ztratilo

Když Vasněcov trojici očistil do podoby monumentálního národního symbolu, vypadlo z příběhu všechno, co bylo v bylinách živé a nepohodlné. Aljoša Popovič je v encyklopedickém hesle popsán nejen jako statečný, ale také jako lstivý, chvástavý a schopný činů „nedůstojných epického bohatýra“. Byliny nebyly morální kázání, byly to příběhy plné rozporů, humoru, krutosti i absurdity. Právě to z nich dělalo živou tradici.

Vasněcovovo plátno tuto nejednoznačnost smazalo. Místo tří složitých postav z různých staletí a různých příběhových okruhů vznikla jedna přehledná trojice, kterou bylo možné „číst“ bez jakékoli znalosti bylin. Stačilo se podívat. A přesně o to šlo.

Známe to dobře

Nám by měl být tento mechanismus povědomý. Blaničtí rytíři, spící vojsko v hoře Blaník, které přijde na pomoc v nejtěžší chvíli, prošli v 19. století podobnou proměnou. Jak ukázal literární historik Vladimír Macura, obrozenská kultura z lidové pověsti vytvořila alegorii národního osudu, spánku a budoucího probuzení. Folklór se stal politickým poselstvím. A mimochodem, české slovo „bohatýr“ není domácí, do češtiny přišlo přes ruštinu, a tedy nese stejný turkický základ. Naproti tomu české „hrdina“ je slovanské od kořene, odvozené od hrdý.

Vasněcovovi bohatýři dodnes visí v Treťjakovské galerii jako jeden z nejnavštěvovanějších exponátů. Tři muži na koních, kteří se nikdy nepotkali, pojmenovaní slovem, které není ruské, zasazení do krajiny, jež nikdy takto nevypadala. Síla mýtu nespočívá v tom, že je pravdivý. Spočívá v tom, že po pravdě nikdo nepátrá.