Smolensk (1941): „Chaos a zmatek.“ Sovětské divize bloudily v lesích bez map, zatímco je Němci kosili jako králíky

Polovina července 1941. Šest týdnů po zahájení operace Barbarossa se německé tankové klíny 2. a 3. tankové skupiny sevřely kolem Smolenska, starého města na cestě k Moskvě. Uvnitř kapsy zůstaly zbytky několika sovětských armád, narychlo mobilizované, bez sehraných štábů, s kolabujícím spojením. Boje trvaly víc než měsíc. Na konci měli Němci město, stovky tisíc zajatců a tisíce ukořistěných tanků a děl. Ale měli taky něco, s čím nepočítali: panzerové divize opotřebené pod polovinu stavů, roztažené zásobovací linie a první vážné pochybnosti, jestli válku na východě půjde rozhodnout jedním úderem.

Kotel, který se rodil z chaosu

Sovětský kolaps u Smolenska nebyl důsledkem jednoho špatného rozkazu. Byl to systémový rozpad, který měl několik vrstev najednou.

Předválečné jednotky Rudé armády na západní hranici byly po prvních týdnech Barbarossy už z velké části zničené, rozbité v kotlích u Białystoku a Minska, kde Wehrmacht zajal přes 340 tisíc mužů. Čerstvé armády, které Stavka posílala do prostoru Smolenska, byly teprve dva až tři týdny po mobilizaci. Neměly sehrané štáby, výcvik doplňků byl minimální, logistika nestíhala. Tanky se nasazovaly roztříštěně po malých skupinách místo v koncentrovaných úderech. Spojení mezi velitelstvími selhávalo.

A pak tu byl terén. Prostor mezi Dněprem a Západní Dvinou, kudy vedla osa postupu Skupiny armád Střed, je krajina hustých lesů, bažin a řídkých komunikací. Podle americké vojenské studie o terénních faktorech na východní frontě trpěly dezorientací a zácpami i německé jednotky, pěší svazky pochodovaly po lesních stezkách na hranici vyčerpání, závislé na několika málo průjezdných silnicích. Pro sovětské divize s rozbitým štábním a topografickým zabezpečením to znamenalo, že celé svazky ztrácely kontakt s nadřízenými, s vedlejšími jednotkami, se zásobováním. V nepřehledném terénu se pohyb měnil v tápání.

Německá mašinérie: ne odvaha, ale souhra

Wehrmacht u Smolenska nevyhrával hrdinstvím jednotlivců. Vyhrával operačním systémem, který v létě 1941 fungoval lépe než cokoli, co proti němu stálo.

Klíčová byla kombinace:

• Tankové klíny 2. tankové skupiny Heinze Guderiana a 3. tankové skupiny Hermanna Hotha, které prováděly hluboké obchvaty a trhaly sovětskou frontu na izolované kapsy.
• Letecká podpora, mezi 14. a 16. červencem provedlo Luftwaffe asi 1 500 bojových letů, ve druhé polovině července přes 12 500. Střemhlavé bombardéry Ju 87 Stuka ničily sovětské tankové kolony ještě na přísunových trasách.
• Pěchota a dělostřelectvo, které po průniku tanků sevřely kotel a blokovaly koridory úniku kulometnou a protitankovou palbou.

Výsledek v číslech byl zdrcující. Podle přehledu World History Encyclopedia Sověti ve smolenském kotli ztratili kolem 300 tisíc zajatých, přes 3 200 tanků, 3 120 děl a téměř 1 100 letadel. Další oddělený kotel přidal dalších asi 38 tisíc zajatců. Na papíře to vypadalo jako opakování Minska.

Protiútoky, které nedávaly smysl, a přesto ho měly

Stavka reagovala na německý průlom tím, co měla: házela do boje další a další armády, prakticky za pochodu. Jedním z největších raných protiúderů byla Lepelská operace, do které Sověti nasadili přes dva tisíce tanků. Skončila bez operačního průlomu, s těžkými ztrátami a bez změny iniciativy. Typický výsledek pro léto 1941.

Maršál Timošenko, který velel sovětským silám v prostoru, musel vědět, že učebnicový průlom kotle je nereálný. Ale protiútoky měly jiný účel. Vázaly německé tankové skupiny, udržovaly koridory pro únik části obklíčených sil a kupovaly čas. Historik David Glantz ve své studii Barbarossa Derailed interpretuje sovětskou reakci jako vědomou strategii opotřebení Skupiny armád Střed, ne jako snahu o rozhodné vítězství, ale jako snahu donutit Němce platit za každý kilometr.

Část obklíčených sil, řádově desítky tisíc vojáků, skutečně unikla a mohla být znovu nasazena. Obklíčené posádky v Mogilevu a samotném Smolensku odmítaly kapitulovat a vázaly německé síly, které mohly být jinde. Rudá armáda ještě neuměla bojovat moderní válku. Ale už uměla klást odpor, který Wehrmacht nečekal.

Vítězství, které neslo zárodek porážky

Němci Smolensk dobyli. Ale David Stahel v kapitole o smolenské bitvě v knize Operation Barbarossa and Germany’s Defeat in the East ukazuje, co za to zaplatili: motorizované divize „zcela opotřebené“, roztažené do izolovaných směrů, bez schopnosti koncentrace. Mnoho panzerových divizí kleslo pod 50 % tabulkových stavů. Skupina armád Střed ztratila kolem 200 tisíc mužů a 1 300 tanků.

Hitler po Smolensku pochod na Moskvu odložil a stočil síly na jih, k Ukrajině. To rozhodnutí dodnes historici rozebírají jako jeden z klíčových momentů celé války. Ale jeho kořeny leží v prostém faktu: Smolensk ukázal, že sovětský odpor neroste slabší, ale silnější, a že Wehrmacht nemá dost sil, aby postupoval všemi směry najednou.

Co se Rudá armáda naučila za cenu krve

Smolensk potvrdil, že roztříštěné protiútoky bez souhry zbraní, bez fungujícího spojení a bez koncentrace dělostřelectva vedou ke katastrofě. Sovětské velení z toho začalo vyvozovat důsledky, pomalu, bolestivě, ale měřitelně. Už sama skutečnost, že tatáž armáda, která v červenci u Smolenska ztrácela celé divize v lesích, dokázala v prosinci zastavit Wehrmacht před Moskvou, ukazuje rychlost učení pod existenčním tlakem.

Smolenský kotel byl pro Rudou armádu katastrofa. Pro Wehrmacht to bylo poslední velké vítězství, které ještě vypadalo jako blitzkrieg. Další už ne.