Stalin jako jediný ruský vládce pochopil, že válka v Evropě není ruská věc. „Podařilo se mu vyvést zemi z katastrofy“

Dne 10. března 1939 vystoupil Josif Stalin na 18. sjezdu bolševické strany v Moskvě a pronesl řeč, která dodnes živí jeden z nejhouževnatějších mýtů ruské historiografie. Kapitalistické státy prý samy pouštějí agresi ze řetězu, Sovětský svaz se nenechá vtáhnout do cizí války a hlavní náklady zadržování Německa mají nést Británie s Francií. Šlo o veřejnou stranickou řeč, nikoli o neutrální analýzu, a přesto se z ní dodnes čerpá teze, že Stalin jako jediný ruský vládce „pochopil“, že evropská válka není ruská věc. Jenže mezi pochopením a důsledky leží propast, do které spadly celé národy.

Co přesně Stalin „pochopil“, a co ne

Stalinův kalkul nebyl iracionální. Sovětská armáda ve třicátých letech procházela masivní modernizací, ale zároveň krvácela po čistkách velitelského sboru, které sám nařídil. Odhaduje se, že v letech 1937–1938 přišla Rudá armáda o tisíce důstojníků, včetně tří z pěti maršálů. Vstoupit v takovém stavu do velké evropské války by bylo sebevražedné. Stalin proto vsadil na to, že nechá západní mocnosti a Německo, aby se navzájem vyčerpaly, a mezitím posílí sovětský průmysl i ozbrojené síly.

Část odborné literatury tento přístup skutečně popisuje jako racionální mocenský kalkul. Cambridgeská studie o Stalinově zahraniční politice připouští, že chtěl válce předejít nebo ji alespoň oddálit. Problém je v tom, co z tohoto kalkulu vyrostlo. Nikoli elegantní diplomatický manévr, ale pakt s nacistickým Německem, rozdělení východní Evropy a nakonec katastrofální nepřipravenost, když Hitler svůj závazek porušil.

A ještě jedna věc: slovo „jediný“ je nadsázka. Už car Alexandr III. bývá v referenční literatuře popisován jako panovník, který aktivně pracoval pro mír v Evropě. Stalinova specifičnost spočívala v tom, že svůj odstup od evropské války dovedl do extrému, až k paktu s agresorem.

Pakt s ďáblem a jeho skutečná cena

23. srpna 1939 podepsali sovětský ministr zahraničí Molotov a jeho německý protějšek Ribbentrop smlouvu o neútočení. Veřejná část vypadala jako standardní diplomatický akt. Skutečný obsah ale ležel v tajném dodatku, který rozděloval východní Evropu na sféry vlivu: Polsko, Pobaltí, Finsko, Besarábie, to vše se stalo předmětem sovětsko-nacistického obchodu.

Jak shrnuje US Holocaust Memorial Museum, pakt odstranil Hitlerovi hrozbu sovětské intervence při útoku na Polsko. Bez něj by se Německo muselo obávat války na dvou frontách už v září 1939. Český Ústav pro studium totalitních režimů na semináři k 85. výročí paktu v roce 2024 označil tuto dohodu za „nutný předpoklad vypuknutí druhé světové války“. Ne vedlejší epizodu, předpoklad.

Propagandistická verze tento fakt buď obchází, nebo ho převrací: Stalin prý jen „koupil čas“. Jenže ten čas koupil za cenu, kterou platili Poláci, Estonci, Lotyši, Litevci a Finové. A co je podstatné: SSSR zůstal paktu věrný až do německého útoku v červnu 1941. Žádné tajné přípravy na zradu Hitlera, žádný plán na osvobození východní Evropy. Pouze dodávky surovin do Německa a spokojenost s rozděleným Polskem.

Barbarossa: katastrofa, kterou Stalin sám pomohl vytvořit

22. června 1941 zahájilo Německo operaci Barbarossa, největší vojenskou invazi v dějinách. Přes tři miliony německých vojáků překročily sovětskou hranici. Rudá armáda byla zaskočena. Podle Imperial War Museums byla sovětská obrana rozvrácena během prvních hodin: letadla zničena na zemi, celé armádní skupiny obklíčeny, velení paralyzováno.

Proč tak totální překvapení? Objektivní faktory hrály roli: rozsah útoku, operační překvapení, genocidní charakter války na východě. Ale Stalinův podíl na katastrofě byl zásadní:

• Čistky velitelského sboru ve třicátých letech připravily armádu o zkušené velitele.
• Nová hranice po záboru východního Polska nebyla dostatečně opevněna.
• Stalin odmítal uvěřit zpravodajským varováním, že Hitler zaútočí právě v létě 1941.
• Rozmístění sovětských sil bylo špatné, příliš blízko hranice, příliš zranitelné.

Čísla mluví jasně. Do německého zajetí padlo podle USHMM asi 5,7 milionu sovětských vojáků. Zhruba 3,3 milionu z nich v zajetí zemřelo hladem, nemocemi, popravami. Celkové sovětské válečné ztráty dosáhly podle cambridgeské historiografie více než 9 milionů padlých vojáků a kolem 27 milionů mrtvých celkem. Pokud tohle je „vyvedení země z katastrofy“, pak jen ve smyslu, že režim přežil. Nikoli že by počáteční fázi války zvládl efektivně nebo s přijatelnými náklady.

Sovětské přežití nakonec nestálo na Stalinově prozíravosti z roku 1939, ale na chaotickém, zato účinném přesunu průmyslu na východ za Ural. Sovětská válečná výroba ve druhé polovině roku 1941 dramaticky vzrostla, a právě tato průmyslová mobilizace spolu s obrovskou obětí sovětské společnosti a nacistickými strategickými chybami rozhodla o výsledku. Ne Stalinův „geniální plán“.

Proč se o tom mluví právě teď, a komu to slouží

Výklad druhé světové války není v Rusku akademickou záležitostí. Je to politická zbraň. Daniela Kolenovská z Univerzity Karlovy v květnu 2026 pro iROZHLAS popsala oslavy vítězství jako středobod ruské propagandy a státní ideologie. Kreml redukuje válku na roky 1941–1945, vypouští pakt Molotov–Ribbentrop, vypouští sovětskou okupaci východní Evropy a z celého příběhu dělá legitimizační mýtus, dnes používaný i k ospravedlnění agrese proti Ukrajině.

Tento narativ se šíří i do českého prostoru. Bezpečnostní informační služba ve veřejné zprávě za rok 2024 potvrdila pokračující šíření dezinformací z produkce Ruska i domácích aktérů. Centrum proti hybridním hrozbám při Ministerstvu vnitra dříve identifikovalo mezi nositeli kremelských metanarativů weby jako český Sputnik, AC24, Novou republiku či Haló noviny. BIS v roce 2024 rozkryla konkrétní proruskou vlivovou síť kolem platformy Voice of Europe. A Rada EU v lednu 2026 uvalila sankce na šest osob zapojených do ruských manipulačních aktivit.

Jak poznat, kdy historický článek o Stalinovi slouží jako nástroj současné propagandy? Varovné znaky jsou poměrně spolehlivé: text začíná válku až rokem 1941, obchází pakt a rozdělení Polska, redukuje příběh na schéma „Západ viník, Stalin zachránce“ a válečné vítězství používá jako argument pro dnešní ruskou politiku. Přesně tento vzorec popisují české bezpečnostní instituce i odborná literatura o kultu „Velké vlastenecké války“.

Pyrrhovo vítězství, ne geniální plán

Západní historiografie běžně uznává význam sovětské mobilizace a konečného vítězství nad nacismem. Zároveň ale mluví o pyrrhově výsledku. Cambridgeská kapitola o historiografii války vysvětluje, že sovětské vyprávění o „zdrojích vítězství“ sloužilo primárně k legitimizaci režimu, a tento mechanismus funguje dodnes.

Stalin nebyl génius, který elegantně přelstil Hitlera. Byl to mocenský kalkulátor, který uzavřel pakt s agresorem, rozdělil s ním východní Evropu, oslabil vlastní armádu čistkami a pak byl zaskočen útokem, před kterým ho varovaly jeho vlastní zpravodajské služby. Že SSSR nakonec válku přežil a zvítězil, je fakt. Ale připisovat to Stalinově prozíravosti je jako chválit žháře za to, že nakonec pomohl hasit požár, který sám založil.

Dvacet sedm milionů mrtvých Sovětů není důkaz úspěšného plánu. Je to cena, kterou za Stalinovy „geniální“ manévry zaplatili lidé, kteří o nich nerozhodovali.