Noční můra tankisty: boj ve městě, který Rudá armáda riskovala nehledě na ztráty. Měla taktiku, i když ne vždy účinnou

Pokud se osádka tanku nechce někam dostat, jsou to velká města plná úzkých uliček a nepřehledné zástavby. Protože právě v tomto terénu je mohou pěšáci ničit nejsnáze. Toho si bylo v letech 1944 až 1945 vědomo i nacistické Německo, když se bránilo ofenzivám Rudé armády na východě. V reakci proto jeho vojáci mnohá města opevnili, aby postup Sovětů zbrzdily. Nepřítel však taktiku neprohlédl a bez ohledu na nebezpečí tanky do ulic poslal.

Města bylo nutné obsadit

Nutno uznat, že dobývání měst bez tanků a jejich silných zbraní je obtížné a proto byl pro velitele takový risk přijatelný. Navíc nebylo možné nechat města jen obklíčená a obejít je, protože byla důležitými křižovatkami a jejich neobsazení by komplikovalo zásobování a postup na Berlín. Nezbylo než o ně bojovat s tanky v čele. A i když to měly těžké, rozhodně nebyly bezbranné.

Sovětský svaz měl několik strojů, které byly pro podobné bitvy vhodnější. Například tanky IS-2, které byly vybaveny dělem ráže 122 milimetrů. To se totiž příliš nehodilo na tankový boj a navíc střílelo pomalu. Ovšem veliká ráže byla proti zástavbě účinnější než třeba německé hlavně 88 nebo 85 milimetrů slavného tanku T-34. Existovala i samohybná děla ISU-122 a ISU-152 se silnými zbraněmi, která dokázala na jednu ránu strhnout i dům.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Němci se však proti tankům dobře připravili. Vztyčili protitankové ježky a barikády, které byly téměř nepřekonatelné. Navíc měli zbraně, jichž se Sověti dosti obávali. Jmenovitě jde o protitankové přenosné Panzerfaust a Panzerschreck. Ty neměly veliký dosah, ale to ve městě nevadilo. Pancíř prorazily, navíc mohly často útočit na horní část tanku. Provizorní ochrana, o kterou se tankisté pokoušeli, většinou nefungovala.

Bez pěchoty to nešlo

Proti tomu fungovala taktika útočných týmů. Ten tvořily tanky a pěchota, která je musela krýt. Tanky postupovaly po dvojici po stranách ulice, čímž si kryly jeden bok a mohly střílet na druhou stranu ulice a krýt tak svého obrněného druha. Spolu s nimi postupovala pěchota, která je také kryla. Když se kdekoli objevil nepřítel s protitankovou zbraní, měla ho zastřelit dříve, než ji stačí použít. Vzadu jely další tanky a střílely z dálky, případně nahrazovaly zničené stroje.

Dalším prvkem pak bylo dělostřelectvo a minomety. Mohlo střílet z dálky, ale nejcennější byla děla nasazovaná přímo ve městech. Vojáci je museli tlačit před sebou, protože pro tahače nebylo místo. Ale dala se takto použít i houfnice ráže 152 milimetrů. Útočné týmy se tak doslova probíjely zástavbou a nechávaly za sebou jen trosky. Příkladem je dobývání Kostřína, které si vyžádalo plné dva měsíce.

Veliké nebezpečí je tankový boj i pro moderní tanky. Přesvědčit se o tom mohli Američané ve válce v Iráku. Velké zkušenosti má Izrael, jehož tanky Merkava jsou pro městský boj dokonce navrženy. Mají silnou ochranu shora a mohou vézt vlastní výsadek. Ani na Ukrajině se v současné době tanky do měst příliš nehrnou. Výjimkou byl boj o Mariupol, kde Rusko údajně ztratilo řadu strojů. A to i přesto, že zdejší obránci téměř neměli moderní západní protitankové zbraně. Boj o město trval řadu týdnů.