Válečná propaganda je tradiční součástí jakéhokoli ozbrojeného konfliktu a mohlo by se zdát, že ji k naprosté dokonalosti dovedl Hitlerův ministr propagandy Joseph Goebbels.
Do značné míry je to pravda, ale Goebbels neměl nástroje, které měli k dispozici na začátku devadesátých let v Pentagonu. A neměl také nůž pod krkem a jasné, byť nevyřčené ultimátum veřejnosti, které dělalo americkému vedení vrásky.
Peníze a ropa vládnou světem
Že se to v Perském zálivu brzy semele, bylo jisté už od roku 1988, kdy skončila osmiletá válka mezi Irákem a Íránem. V této válce nikdo nezvítězil, ale obě strany z ní vyšly poraženy. Hlavně Saddám Husajn, jehož autokratický režim trpěl akutním nedostatkem financí. Dlužil, kam se podíval. Jedním z hlavních věřitelů byl tehdy velmi bohatý ropný stát Kuvajt. Právě Kuvajt Saddám Husajn rok a půl po konci předchozí války napadl.
Nechceme druhý Vietnam
Američané pochopitelně tušili, co se stane, a v oblasti oplývající černým zlatem měli a mají své zájmy. Mělo to ovšem jeden zásadní háček nastíněný v úvodu článku. V americké společnosti stále rezonovaly dozvuky prohrané války ve Vietnamu, často reprezentované fotografiemi zraněných a mrtvých vojáků či civilistů trpících válkou. Vizuální stránka byla pro veřejnost důležitá, a tak se Pentagon rozhodl využít ji po svém. Povedlo se mu to skvěle.
Sterilní válka bez lidí
Zatímco váleční reportéři, často spíše protiválečně naladění, ve Vietnamu fotili a natáčeli lidi, v Perském zálivu si informování veřejnosti vzala na triko přímo americká armáda. Preferovala televizi CNN, které tím pomohla na pomyslný piedestal amerického zpravodajství. Podíváte-li se na historické reportáže, které jsou dnes dostupné třeba na Youtube, uvidíte demonstraci technické dokonalosti.
Na záběrech z Kuvajtu a Iráku jsou řízené střely, které s milimetrovou přesností trefují vybrané cíle. Televize dokonce vysílala záběry z kamer umístěných přímo na raketách samotných. Na záběrech pak nikdo neumírá, neteče krev, a co bylo v té době nejdůležitější, Američané nejsou vystaveni žádnému nebezpečí, neboť strategické bombardéry měly létat mimo dosah Irácké protivzdušné obrany.
Ztráty byly, ale minimální
Americké vojenské propagandě se úspěšně povedlo veřejnost přesvědčit, že se v Perském zálivu odehrává „čistá“ válka bez ztrát a utrpení. Přesto samozřejmě i zde Američané a jejich spojenci, mezi nimiž byli také Čechoslováci, umírali. Podle oficiálních údajů zde na straně intervenčních sil padlo:
- 146 Američanů
- 47 Britů
- 9 Francouzů
- 1 Kuvajťan
Pozemní technika
|
PŘEČTENÍ: 4330
Události
|
PŘEČTENÍ: 11840
