Vojáci nosili náboje, jejichž sílu nikdy nevyužili. Jeden ruský zbrojíř to pochopil už za první světové války

Vladimir Grigorjevič Fjodorov nebyl typ konstruktéra, který by se proslavil jednou legendární zbraní. Nebyl to „otec kalašnikova“ ani člověk, jehož výrobek by změnil průběh války. Udělal ale něco vzácnějšího: pojmenoval problém, na který ostatní přišli až o tři dekády později. Už během první světové války si uvědomil, že voják v zákopech nosí munici dimenzovanou na boj, který nikdy nepovede, a že budoucnost pěchoty leží v lehčí zbrani s rozumnějším nábojem. Než se jeho myšlenka stala standardem, musely proběhnout dvě světové války, několik slepých uliček a jeden z nejmasovějších zbrojních programů dvacátého století.

Náboj pro válku, která se nekonala

Puškové náboje konce 19. století vznikaly s jedním cílem: zasáhnout nepřítele na co nejdelší vzdálenost. Armády počítaly s řadovou palbou na kilometry, s dlouhými střeleckými liniemi a s puškou jako hlavní zbraní pěšáka. Britský .303, německý 7,92×57, ruský 7,62×54R; všechny tyto náboje měly energii a dostřel, které dalece přesahovaly potřeby běžného střelce.

Jenže bojiště se změnilo rychleji než munice. Zákopová válka, kulomety a dělostřelectvo posunuly těžiště boje. Útočící pěšák potřeboval zbraň na vzdálenost tří set, nejvýš pěti set metrů. Potřeboval ji lehkou, rychlopalnou a ovladatelnou. Místo toho dostal těžkou opakovací pušku a náboj, jehož plný výkon využil jen výjimečně. Zpětný ráz byl zbytečně silný, zbraň zbytečně dlouhá, munice zbytečně těžká. Podle Britannica právě tento nepoměr mezi reálnou bojovou vzdáleností a výkonem puškového náboje stojí u zrodu celé kategorie útočných pušek.

Fjodorov: správná otázka ve špatné době

Fjodorov si tento rozpor uvědomil ještě před první světovou válkou, po zkušenostech z rusko-japonského konfliktu. Ve svých pozdějších memoárech V poiskach oružija popisoval, jak ho pozorování francouzských pozic a role lehkých kulometů přivedlo k myšlence „ručního kulometu“, tedy automatické zbraně pro jednotlivce, ne pro obsluhu.

Nejprve navrhl vlastní náboj ráže 6,5 mm, menší a lehčí než standardní ruský 7,62×54R. Pak k němu začal konstruovat automatickou zbraň. V roce 1916 představil Avtomat Fjodorova, jednu z prvních automatických pušek na světě. Válečná realita ho ale donutila ke kompromisu: výroba nového domácího střeliva nebyla za války průchozí, a tak přešel na dostupný japonský náboj 6,5×50 Arisaka, který Rusko mělo ve skladech z dovozu.

Vzniklo asi 3 200 kusů. Fjodorov sám přitom svůj automat nechápal jako univerzální pušku pro každého vojáka; podle TASS jej zamýšlel nejprve pro speciální kategorie: motorizované jednotky, osádky obrněnců, průzkumníky. Plně automatická střelba měla být vyhrazena nejlepším střelcům. To je důležitá brzda proti zjednodušení, že už v roce 1916 „vymyslel dnešní útočnou pušku“. Nevymyslel. Ale správně identifikoval směr.

Třicet let čekání na ekosystém

Proč trvalo tak dlouho, než se Fjodorovova logika prosadila? Protože samotná myšlenka nestačí. Chyběla doktrína, výrobní kapacita, politická vůle i ochota armád opustit osvědčenou pušku. Meziválečné období se soustředilo spíš na samonabíjecí pušky plného výkonu; americký M1 Garand je typickým příkladem.

Průlom přišel z Německa. Koncem třicátých let začal vývoj zkráceného náboje 7,92×33 Kurz, schváleného v roce 1941. Zbraň pro něj, pozdější StG 44, ale narážela na odpor shora. Podle Rock Island Auction Hitler novému náboji odporoval, protože se obával odčerpání výroby od standardního puškového střeliva. Projekt proto běžel pod krycím označením MP 43, tedy „samopal“, aby prošel byrokratickým sítem. Teprve frontová zkušenost Hitlera přesvědčila a zbraň dostala svůj definitivní název: Sturmgewehr 44, útočná puška.

Sověti reagovali v červenci 1943, kdy nad ukořistěnými vzory rozjeli vlastní program. Konstruktéři Jelizarov a Sjomin navrhli náboj 7,62×41, později upravený na 7,62×39 mm. Podle odborné analýzy v Small Arms Review nešlo o kopii německého Kurzu; sovětský náboj měl štíhlejší nábojnici a Sověti si ponechali ráži 7,62 kvůli výrobní návaznosti. V roce 1949 byl přijat AK-47 a s ním nový standard.

Československá odbočka: vlastní cesta, pak unifikace

Zajímavý kontrapunkt nabízí československá větev. Po válce nešla ČSLA rovnou sovětskou cestou. Od roku 1948 probíhal vývoj vlastního mezilehlého náboje 7,62×45 mm a v roce 1952 na něj Vojenský historický ústav dokumentuje zavedení samonabíjecí pušky vz. 52 i lehkého kulometu vz. 52, celé malé rodiny zbraní na domácí střelivo.

Jenže v roce 1955 přišlo politicko-logistické rozhodnutí: práce na 7,62×45 se zastavily, ČSLA přešla na sovětský náboj 7,62×39. Nová zbraň se ale nekopírovala z Moskvy. Od roku 1956 běžel vývoj samopalu vz. 58, jehož sériová výroba začala v roce 1959. Konstrukčně šlo o zcela odlišnou zbraň než AK-47; stejná ráže, jiný mechanismus. Československo tak přijalo Fjodorovovu logiku mezilehlého náboje, ale prosadilo si vlastní inženýrský rukopis.

Princip, který přežil všechny ráže

Fjodorov zemřel v roce 1966 jako uznávaná postava sovětské zbrojní školy, nositel titulu Hrdina práce, autor odborných knih, zakladatel konstrukční základny, z níž vyrostla další generace sovětských zbrojířů. Jeho automat se nikdy nestal masovým standardem. Ale princip, který za ním stál, tedy rozumně výkonná automatická zbraň pro reálné bojové vzdálenosti, ne pro dálkovou palbu, přežil všechny konkrétní ráže. Po 7,62×39 přišla natovská 5,56×45, sovětská 5,45×39, dnes americká 6,8×51. Mění se čísla na nábojnici. Logika zůstává Fjodorovova.