Představa „esesáka“ jakožto plavého vysokého árijského bojovníka je vlastně od pravdy daleko. Stejně jako, že se jednalo pouze o elitní vojáky.
Muži se dvěma blesky na přilbě ve službách Adolfa Hitlera měli až neuvěřitelnou pověst – často bojovali s děsivou odvahou a fanatismem a pohrdali smrtí – jak nešetřili sebe, tak nešetřili ani své protivníky, a dokonce ani civilisty. Jak se ale stala z malé jednotky, která měla původně na starost osobní ochranu Adolfa Hitlera, statisícová armáda? A skutečně byly všechny její jednotky obávané a respektované, nebo to byla nezasloužená pověst?
SS původně sloužilo k ochraně vůdce
Nebylo tajemstvím, že si nacisté a důstojníci Reichswehr (předchůdce Wehrmachtu) zrovna dvakrát nedůvěřovali, a nacisté neměli právě radost z toho, že tvoří ostrahu říšského kancléře Adolfa Hitlera vojáci. V březnu roku 1933 proto vznikla ochranka Sonderkommando Berlín, zárodek pozdější divize Leibstandarte Adolf Hitler, složená z prověřených „SS-manů“.
Původní představa byla, že vznikne malá – ale vysoce profesionální – armáda z rasově elitních Árijců, upřesňuje Encyclopedia, která bude politicky věrná vůdci. Nenávist mezi tímto elitním „vojskem“ a Wehrmachtem byla obrovská a mezi členy často docházelo k bitkám a půtkám. Na začátku druhé světové války, v září 1939, měly bojové jednotky pouze 18 000 mužů.
Ovšem na začátku tažení do Francie v květnu 1940, které bylo organizováno v rámci Waffen-SS, a při němž získalo své jméno, už to bylo 90 000 vojáků. Jejich hodnocení bylo ze strany velení stručné: dobře vycvičení, bezcitní, odvážní, ale ne příliš myslící na vlastní ztráty. Ale postoj k Waffen-SS a jejich postavení se začal v této době pomalu měnit. S pádem Polska, které v roce 1941 následovala porážka Jugoslávie, se pod německou vládu v těchto oblastech dostala řada místních německých komunit (Volksdeutsche), vysvětluje Ome-Lexikon.
Nakonec vznikla i Hitlerova cizinecká legie
A právě Volksdeutsche se rozhodl naplno využít vůdce SS, Heinrich Himmler, který zrušil početní omezení a naplno rozjel náborovou kampaň. Pluky a brigády se začaly měnit na divize, jejichž jména jako Leibstandarte SS Adolf Hitler, Das Reich nebo Totenkopf, měla děsit svět. První cizinecká jednotka – 5. divize „Wiking“ – se začala formovat již v roce 1940. Tu ještě tvořili rasově a fyzicky pečlivě vybraní mládenci ze Skandinávie a západní Evropy, uvádí Wikipedia.
Ovšem 7. dobrovolnická horská divize „Princ Eugen“, která vznikla na území bývalé Jugoslávie z místních Volksdeutsche, již tak striktní nebyla. Mnozí z jejích členů neuměli ani moc německy, a později už se při rekrutování na etnikum nehledělo vůbec. Nové náborové možnosti pak přinesl útok na Sovětský svaz, kdy už bylo jedno, kdo bude sloužit.
Vedle etnicky vhodných pobalťanů, na něž se náboráři SS s velkými úspěchy okamžitě vrhli, byla žádaná i jiná, ač „méně“ vhodná, etnika. Na druhou stranu je s nacisty spojovala nenávist k bolševikům, případně dostali jednoduchou volbu: „kulku nebo služba říši“. A tak vznikli legiony Gruzínů, Ázerbájdžánců, Turkmenů, Tatarů nebo kozáků, doplňuje Wikipedia zmíněná výše.