V nejtemnější chvíli 2. světové války vydal sovětský diktátor Josif Stalin 28. června 1942 nechvalně známý rozkaz 227 „Ani krok zpět!“. Ten hrozil „zbabělcům a dezertérům“, pokud opustí frontu, smrtí. Na jeho základě potom vznikly zadržovací jednotky, které neváhaly do vlastních vojáků střílet. Němci to brali jako důkaz zoufalství bolševiků a příznak zhroucení Sovětského svazu – to ovšem netušili, že je brzy bude podobná jednotka strašit také.

Záchrana pro rozpadající se Wehrmacht

Na podzim 1943 už byla situace na bojištích úplně jiná. Wehrmacht se na východní frontě pomalu, ale jistě rozpadal – někteří vojáci dezertovali a mnohé jednotky ve zmatku prchaly z pozic. Tehdejší polní policie (nebo polní četnictvo) (Feldgendarmerie), která byla „proslavená“ podle plechového znaku na krku jako „Hitlerovi psi na řetězu“, byla slabá a často se k úprku přidávala, a navíc byla i na nacistické poměry nebývale zkorumpovaná.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Dne 27. prosince 1943 proto Adolf Hitler vydal rozkaz, jímž zřídil nové policejní jednotky – Feldjägerkorps – které měly pracovat na diktátorově principu „voják může zemřít, ale dezertér musí zemřít.“ Úkolem jednotek bylo zastavit zpanikařivší jednotky, zavádět pořádek a disciplínu, kontrolovat vojáky opouštějící frontu, stejně jako lovit dezertéry a vykonávat nad nimi spravedlnost, uvádí například Feldjaeger-Ehemaligentreffen.

Josifovi Stalinovi naháněl hrůzu jediný, a to jugoslávský prezident Josip Broz Tito; i když byl tak „veliký“, jeho moci se vzepřel

Aby neměli Feldjägeři s dezertéry slitování, mohli vstoupit do jejich řad pouze veteráni s třemi roky služby na frontě, a zároveň museli mít alespoň ocenění Železný kříž II. třídy. Celkem vznikla tři velitelství – Feldjägerkommando I (Královec, dnes Kaliningrad) a Feldjägerkommando II (Vratislav – Polsko), obě měla na starost východní frontu, a Feldjägerkommando III (Vídeň – Rakousko) pro frontu západní. Každá komandatura přitom měla zhruba sílu pluku, a dohromady měly jednotky Feldjägerkorps kolem 8 000 mužů.  

Nekompromisní jednání a silné pravomoci

I když nebylo jednotek málo, na tak rozsáhlé území jich úplný dostatek nebyl. Nižší počty však zcela vynahrazovaly pravomoci. Feldjägerkorps byly podřízeny pouze Vrchnímu velení ozbrojených sil (OKW), tedy osobně maršálu Wilhelmu Keitelovi. Důstojníci Feldjägerů mohli odvolávat velitele bez ohledu na hodnost, brát pod své velení vojáky všech zbraní, nebo i rozpouštět bojové svazky. Nesměli se však plést do taktických operací. Do jurisdikce Feldjägerkorps patřili i vojáci a jednotky Waffen-SS, což bylo velmi výjimečnou záležitostí.

iZdroj fotografie: Uživatel High Contrast / Creative Commons / CC BY-SA

Hlídky Feldjägerkorps, které se skládaly ze tří poddůstojníků a jednoho důstojníka, se na frontu dívaly jenom z dálky a operovaly až kolem 20 kilometrů za ní. A pokud chytily dezertéra, tak aby vzniklo zdání spravedlnosti, byl předveden před polní „létající“ soud, který se skládal ze tří soudců-důstojníků. Rozsudky byly vždy rychlé, brutální a nebylo proti nim odvolání. A zatímco sovětské blokační jednotky byly rozpuštěny v říjnu 1944, Feldjägerkorps byly naopak ještě posíleny. Němci se tak vlastně ocitli v sovětských botách.

Proč po Stalinově smrti nepřevzal SSSR maršál Žukov, všemi milovaný vítěz nad nacismem? Politici se ho báli a opakovaně zrazovali

Dne 30. ledna 1945 potom zoufalý Heinrich Himmler vydal rozkaz silně připomínající tenStalinův z roku 1942, a 9. března 1945 získaly polní soudy s Feldjägerkorps pravomoci i nad civilisty. Svým terorem se netajily. Mrtvé dezertéry a „zrádce projevující slabost“ věšeli s posměšnými nápisy kolem krku na veřejných místech – dle odhadů bylo za poslední 2 měsíce války takto popraveno kolem 25 000 lidí. Překvapivě ale nebyli vojáci Feldjägerkorps po válce odzbrojeni, a jako podpůrné jednotky západních spojenců sloužili až do svého rozpuštění v červnu 1946.