A6M Zero svého času patřila mezi nejlepší stíhačky na světě. Američany šokovala během útoku na Pearl Harbor

Útok na Pearl Harbor 7. prosince 1941 byl pro obyčejné Američany šokem. Japonci tehdy zničili jádro Pacifické flotily a předvedli ve vzduchu naprostou dominanci. Západ si dosud myslel, že Japonsko je maximálně schopné vyprodukovat špatné kopie západních strojů. Nejdrtivějším prvkem japonské nadřazenosti byla záhadná palubní stíhačka s obrovskou manévrovatelností a palebnou silou. Začal hon na Mitsubishi A6M Zero.

Nekompromisní stíhačka s řadou kompromisů

Vývoj A6M začal roku 1937 dle požadavků japonského námořnictva 14-Shi. To chtělo jako náhradu právě zaváděných palubních jednoplošníků A5M s pevným podvozkem získat novou stíhačku s rychlostí nad 500 km/h, s na svou dobu silnou vyzbrojí aspoň dvou kanónů ráže 20mm, skvělou manévrovatelností a velkým doletem.

První prototyp byl hotov v dubnu 1939. Po odstranění třepotání ocasních ploch (flutteru) a po zabudování silnějšího motoru Sakae 12 s 940 koňmi byla stíhačka pod označením A6M Rei-Sen tedy Vz. 0 (rok 1940 byl v japonském kalendáři rokem 2400) zavedena do výzbroje. Rozměry prvního Zera nebyly velké.

iZdroj fotografie: Public Domain

Rozpětí stíhačky bylo 12 metrů, délka trupu 9,06 metru a výška 3,05 metru. Hmotnost prázdného stroje byla pouhých 1 680 kg. Maximální vzletová pak byla 2 796 kg. Maximální rychlost byla 533 km/h a dostup 10 000 metrů. Fenomenální byl dolet. Ten dosahoval 1 870 kilometrů. S přídavnou nádrží, kterou mohlo Zero nést jako první stíhač na světě, neuvěřitelných 3 100 km!

Silná byla i výzbroj. V křídlech byly dva kanóny vz. 99 20 milimetrů s 60 náboji a v trupu dva synchronizované kulomety 7,7 mm vz. 97 s 680 náboji. Za obratnost a silnou výzbroj se však platilo. Konstruktéři museli šetřit každý gram. Stroj byl postaven z tzv. superduralu – ESD, ten byl odolný a lehký, ale i křehký a snadno korodoval. Pilot se navíc musel obejít bez pancéřové ochrany kabiny i motoru a bez samosvorného obalu zůstávaly i nádrže.

Na vítězné vlně

Poprvé byly A6M nasazeny v červenci 1940 v Číně a vedly si skvěle. Dařilo se jim vymanévrovat i dosud v tomto směru nepřekonatelné sovětské stíhačky v čínských službách, Polikarpov I-15 a I-16. Pouze střemhlavý let lehká konstrukce nového Zera nesnášela dobře, a proto nakonec muselo dojít k jejímu posílení. Přesto v tomto parametru byla stíhačka i později stále slabá. V roce 1941 se však její výroba rozjela naplno a vedle mateřské Mitsubishi se do výroby zapojila i firma Nakajima.

Během útoku na Pearl Harbor už mělo japonské letectvo 521 Zer, z čehož 328 bylo nasazeno v první linii. Po úspěchu nad Pearl Harborem se rozjela výroba stroje ještě intenzívněji. Sériová výroba ovšem nebyla jednoduchá. Křídla a trup Zer tvořily jeden celek a veškeré nýty byly zapuštěné. Jednalo se tedy spíše o kusovou než o sériovou výrobu. Navíc A6M bylo náročné na pilotáž a pro efektivitu svého nasazení potřebovalo kvalitně vycvičeného letce za kniplem.

iZdroj fotografie: Public Domain

Američané a Britové byli v šoku. Bylo nutné odhalit tajemství stíhačky, která ničila stroje nepřátel Japonska po desítkách. Americké a britské stroje, jako byl P-40, starší verze P-39 nebo Brewster F2F Buffalo, prostě nestačily. Zera byla ve všech parametrech lepší a japonští piloti, již prošli válkou nad Čínou, si s nepřáteli při manévrovém boji hráli na kočku a myš. Bylo potřeba ukořistit A6M a prozkoumat ji. Začal hon na Zero, nebo Zeke, jak byl stroj v americkém kódu označen. 

Soumrak císařova samuraje

Zero mezitím nerušeně vládlo obloze. Pod jeho krytím se japonská vojska převalila Malajskem a Filipínami a v únoru 1942 dokonce kryly bombardéry až nad australským Darwinem. Štěstí se na Američany usmálo teprve v červenci 1942, kdy byl na ostrově Akutan na Aleutách nalezen jeden téměř nepoškozený A6M, jehož pilot se během nouzového přistání zabil. Následné testy zprovozněného japonského stíhače odhalily slabiny Zera a jeho zlaté časy skončily.

iZdroj fotografie: Public Domain

Později se potvrdilo, že to nebyl první Zeke, který padl do rukou Spojenců. Poprvé mohli Spojenci prozkoumat vrak nové zbraně nepřítele poté, co bylo 20. května 1941 při útoku na letiště Tchajping-su a Šuanglin poblíž Čcheng-tu sestřeleno protiletadlovou palbou jedno A6M2 od 12. kókútai. Jednalo se vůbec o první Zero ztracené v boji. Na základě nálezu byla Clairem Lee Chenaultem odhadnuta výkonnostní tabulka pro nový stroj, jež byla až pozoruhodně přesná.

Tehdy se s novým japonským strojem mohla seznámit i letka amerických dobrovolníků bojujících na P-40B, známých jako „Létající tygři“. Jejich velitel Claire Lee Chennault dokonce vypracoval strategii boje: nepouštět se do manévrů, spustit se z velké výšky, udeřit a zmizet. Jeho rozbor a hlášení se ale ztratily v Singapuru mezi ostatními zpravodajskými informacemi. Více zde. Američtí piloti však na strategii úspěšného boje s novými Zery i za cenu mnoha ztrát nakonec přišli včas – a i z toho důvodu bitva o Midway mezi 3. a 7. červencem 1942 skončila pro Japonsko tragicky.

V této bitvě Japonci přišli mimo jiné o všechna nasazená Zera. V té době tvořila 1/4 všech leteckých palubních stíhaček, jež mělo japonské námořnictvo k dispozici. Naprosto zásadní pro Japonce byla také ztráta vycvičených a zkušených pilotů Zer, kterých bylo zachráněno jen velice málo. Definitivně zlomily aureolu neporazitelných strojů A6M Zero námořní bitvy u Santa Cruz a u Šalomounových ostrovů, kde Američané nasadili vylepšené stroje F4F4 Wildcat a důsledně uplatňovali taktiku udeř a zmiz.

Finálním osudem kamikaze

Jakmile byly nasazeny i nové F6F Hellcat, které Zera ve všech parametrech překonávaly (více zde), ze Zer se stal pro americké piloty létající krocan. Japonci si skutečnost rychlého zastarávání A6M uvědomovali a od roku 1942 se snažili vyvinout nový palubní stíhač. Leč zkoušky jeho následovníka, skvělé a vysoce výkonné stíhačky A7M Reppu, trvaly dlouho. Bombardování Japonska totiž poničilo továrnu, kde měla být vyráběna sériově, zemětřesení pak zase továrnu, odkud pro A7M měly být dodávány nové výkonné motory MK9A, jejichž vývoj se také velmi zpozdil.

Nakonec od tohoto letounu, který mohl navázat na pověst svého předchůdce, vznikl jen jeden jediný sériový kus a několik prototypů. Do sériové výroby se též dostaly i další námořní stíhačky Japonska, Kawanishi N1K2 (více zde) a Micubishi J2M, jako další alternativní výkonnější námořní náhrady zastaralých Zer, ale i tyto letouny trpěly dlouhým vývojem a nakonec jich Japonci vyrobili a k jednotkám dostali jen málo. Japonské námořnictvo je navíc používalo už jen z pozemních základen, protože postupně přišlo o všechny své letadlové lodi.

Ale moloch války rychle potřeboval stále více a více nových letadel za zničená v bojích, a tak se A6M stále vyráběla, byť v modernizovaných verzích (nejrozšířenější byla A6M5), včetně plovákové a cvičné dvojmístné, až do konce války. Mělo jich být vyrobeno celkem přes 10 500. Pozdější verze však ztratily kouzlo prvního Zera. S dodatečným pancířem, ochranným obalem nádrží a silnějším plechem potahu křídel i trupu stroje ztratily kvůli nárůstu hmotnosti na obratnosti, nový výkonnější motor nebyl již tak úsporný a pokles doletu Zer od verze A6M3 byl také citelný.

iZdroj fotografie: Ivo Pujman

Zásadním problémem pro bojovou účinnost pozdějších verzí Zer ale byl fakt, že v jejich kokpitech již neseděli pečlivě vyškolení „mazáci“ s předchozími bohatými zkušenostmi z bojů v Číně a Indočíně, ale mladí branci, kteří toho měli „nalétáno“ velice málo a měli potíže jen se samotným ovládáním Zer při přímém letu. V boji pak neměli žádnou šanci. Velmi případně to popisuje ve své knize Zera na Pacifikem japonský stíhač a eso všech es Saburo Sakai.

Mnoho narychlo vycvičených mladých japonských letců pak na konci války našlo smrt ve svých A6M i během pokusu o útok kamikaze, když předtím ze svého letiště v Japonsku či na Okinawě vzlétali s podvěšenou pumou pod trupem, poloviční zásobou paliva a bez padáku, zato s fanatickým odhodláním nalézt nějakou americkou válečnou loď a zničit ji přímým zásahem svým Zerem.